PEVNOST II: ŠŤASTNÉ CHVÍLE...

Teprve se rozednívá, když se soukám s postele ven. Jdu se opláchnout, smyji ze sebe všechno to trápení, které mi tolik sužovalo srdce.

Tak to svěží se vykradu z domu na své nejoblíbenější místečko. Sotva se za mou maličkostí zavřou dveře od mého pokoje, už stojím u vchodu do zvláštním kouzlem obdařeného lesa.

Po necelé hoďce proplétáním mezi stromy, jsem na místě. ,,HURÁÁÁ!!!“ konečně si můžu sednout na kládu, která zažila už spousty zajímavých věcí. Musím se zasmát, když si vybavím, jak jsem z ní slítla na zem, (rovnou do...však víte).

Po chvíli se rozhlédnu po okolí, les se teprve probouzí do nového dne, jak tak tiše sleduji to celé dění, naskytne se mi nepopsatelný okamžik přemíry barev. Krásnější východ slunce nikde jinde neuvidím, než tady. Kdybych byla sněhová vločka, tak nad tím úžasem nepochybně roztaji.
Jak se tak kochám barevným spektrem oblohy, z ničeho nic si vybavím človíčka, který zůstane navždy v mém zlomeném srdci. Hlavou se mi honí vzpomínka za vzpomínkou...

Tehdy jsme celá partička přátel vyrazili na týdenní výlet. Zažili jsme spoustu legračních příhod, společně jsme vysedávali u táboráku, pořádali jsme netradiční čajové dýchánky (zřídka se zůstávalo jen u čaje), samozřejmě i na pohodové kalby přišla řada. Och, jak ráda vzpomínám na tuto dobu, kterou mi tak nemilosrdně odvál čas.
Zrovna ve středu jsme se rozhodli, že navštívíme Tommiho prarodiče (moc príma lidi), hned jsem si je oblíbila. Nejvíc mě, však okouzlil Ainikki (černý Labrador) s nejroztomilejším kukučem, na první pohled jsme si padli do oka, neboť mě při vstupu na zahradu, povalil na trávu a důkladně olízal. Ve větší míře jsi všímal mě, dokonce i krásné Jasmin nevěnoval pozornost, toliko jako mně a to je už co říct...

Ve volných chvílích jsem si s ním hrála, blbla a tak různě. Mám z toho radost, jelikož se mi to moc nestává. Poněvač před několika lety jsme měli také pejska, (jmenoval se Casper, byl to miláček rodiny, věrný psí přítel, ale zahynul společně s mámou v hořícím domě). Už si přesně nevzpomínám, co se tehdy stalo, (proč byl náš dům v plamenech, proč tam uhořeli maminka s pejskem, proč?, sama nevím), přeci jen jsem byla ještě malé (asi pětileté) dítě. Jediné co mi utkvělo v paměti, je maminčin bolestný pláč, smutné psí kvílení a tátova zarmoucená mlčenlivá tvář. Během tří let se vše urovnalo, žili jsme spokojeně v novém domě a někde hluboko v naších srdcích byly zakořeněny vzpomínky na minulost.

A pak po necelých osmi letech vstoupila bez pozvání do našich životů Visa (děsná ženská, zlá a hloupá, doposud jsem nepoznala člověka jejího ražení). Dvanáct let utrpení a snášení, jen kvůli tátovi a on nás na oplátku nechá na dlažbě. Klidně si zdrhne s tou ,,DĚVKOU“ Visou, jak já tu ,,PEKELNOU ŽENSKOU“ nenávidím!!! Nejenže mi sprostě ukradla tátu, neustále pomlouvala mámu (,,pitomá“, neměla ani úctu k mrtvým), ale dělala i různé naschvály, jen aby nás ještě víc zprotivila taťkovi. ,,MRCHA!!!“

Vili mnou třese víc než je zdrávo, když pojednou procitnu, omluvně se zakřením a nahodím psí kukuč. Vili nechápavě pronese ,,NAD ČÍM POŘÁD, TAK DUMÁŠ, PROSÍM TĚ???“ Jen pokrčím rameny a věnuji mu pošklebek (v překladu: dej mi svátek jo), on na to reaguje stylem mávnutí ruky a se slovy ,,NECH SI SVÁ TAJEMSTVÍ, MALIČKÁ...“ odchází pryč. Za normálních okolností jsem vyrovnaný, klidný člověk, ale slovo ,,maličká“ ve mně vzbuzuje odpor. Ve vzteku popadnu nejbližší věc na stole a hodím ji po Vilim, bohužel se netrefím (věčná škoda) a nečekaně sejmu Jasmin, čokoládový dortík jí přistane rovnou na hlavě, dlouho se nerozmýšlí (tak trochu cholerik, ,,HUPS“), přiběhne ke stolu, vztáhne ruku po druhém dortíku a s úšklebkem mi ho rozmaže po celém obličeji. Nechápavě na ni chvíli koukám a se slovy ,,ALE...NĚKDO SI HRAJE NA TVRDOU HOLKU?!“ začne čokoládový souboj, (a to jsem se jí chystala omluvit, ,,PCHE!“). Samozřejmě zbytek bandy nemůže zůstat pozadu. Zákusky poletují vzduchem, hlava nehlava. Neuběhne ani patnáct minut a všichni se sejdeme v koupelně, čokoláda je úplně všude, (nechápu to i Aini je samá dobrota). Babička Nestoriová, jen spráskne ruce a ironicky pronese ,,VIDÍM, ŽE VÁM CHUTNALO!.“ Provinile sklopíme oči a se zastuzením si to mašírujeme ven.

Kratičkou dobu se tváříme jako by nám všem došel benzín. Sedíme u stolu a díváme se jeden na druhého. Konečně to hrozné ticho vymizí společně s vtipnou hláškou Jonniho, když nad prázdným talířem pronese ,,NEDÁ SI NĚKDO Z VÁS ČOKOLÁDOVÝ DORT?!“ Elina a Jasmin, si klepou na čelo, (zřejmě nechápou pointu vtípku), Vili, Tommi, Jonni, Jami a má maličkost vyloženě řičíme smíchy. Holky s údivem zírají, mají dojem, že jsme se dočista zbláznili. Když se dokážeme smát tak trapné hlášce jako je tahle. Sotva se přestanu smát, Tommi bezmyšlenkovitě dodá ,,TO JEŠTĚ NĚJAKÝ JSOU JO???“ a Jonni mu na to povídá ,,JASNĚ...MÁM JICH PLNOU KRABICI ...“ Tommi nato ,,TOŽ...TAK PŘIHREJ...ASPOŇ DVA...“ Jonni: ,,VALO VOLE...TAK ZVEDNI KOSTRU A PŘIHREJ SI JE SÁM!!!“ Teď už i holky zadržují výbuch smíchu a vyčkávají co se bude dít. Tommi se po chvíli zvedne ze židle a hledí směrem na Jonniho, jen krabice je v nedohlednu, tak se tázavě ptá: ,,SI DĚLÁŠ PRDEL NE?!...DYŤ TAM MÁŠ LEDA VELKÝ HOVNO!!!“ Jonni se na něj vážně podívá a pronese: ,,JO?!...A ŽE V NĚM STOJÍŠ VOLE ...“ Tommi: ,,AINI!!!...TY DOBYTKU!!!“ Ainikki, který si zrovna olizoval přirození, se nenuceně rozhlíží po zdroji hlasové zprávy, načež se začne oblizovat znovu. (To mi připomíná trapnou, nicméně zavádějící odrhovačku...LÍŽU PIŇĎU CELÝ DEN...). Po tomhle mám vyloženě záchvat smíchu, sotva popadám dech. Ostatní se ke mně směle přidávají, teď už máme brutální výtlem všichni. Doslova se smíchy válíme po zemi. Tommiho výraz si pamatuji doteď, nucený úsměv, okamžik zděšení a následovně skličující pohled. A to vše se v něm odehrálo během několika vteřin. (Aini je koukám, taky vtipálek, jen tak si uleví, tam kde by neměl, asi si říkal...,,AŤ SI ŠLÁPNOU DO ŠTĚSTÍČKA...BUDE SRANDA.“) taky, že jo.

K večeru sedíme celá tlupa pažravců u ohně, opékáme špekáčky, udíme makrely a nevím co ještě, popíjíme domácí jahodovou šťávu a koštujeme dědovu Slivovici, samozřejmě s mírou, (nikdo není střízlivý, ani Ainikki) a klábosíme o všem možném.

Nejžhavější téma noci je dětství. Jasmin sice není moc vtipná, ale dost nás pobavila svou záchodovou historkou. Jasmin: ,,Jako malá jsem se ráda opičila po mámě...“ Vili ji přeruší hláškou ,,MY VÍME, TO DO TEĎ...“ nastává menší zachichotání. Jasmin pokračuje ve vyprávění. ,,Onehdy máma prala v pračce prádlo, po celé koupelně byly poházené věci, určené k vyprání. Viděla jsem mámu, že některé kousky pere ručně. Tak mě napadlo, že jí pomůžu. Mamka, tehdy někam odběhla, tak to byla první příležitost, jak jí udělat radost. Jenže k mé smůle ve vaně, už nebyla žádná voda...co teď?!Už jsem začala být mrzutá, když v tom jsem spatřila velkou věc s vodou. Ani jsem se nerozmýšlela a nastrkala jsem tam haldy prádla a po vzoru mamky jsem začala ručně prát. Po nějakém čase se po mně shání mamina. A nadává, na pračku, že je to zatracený krám a bůhví co ještě. Pak dodává, že tu byli sousedi a stěžovali si, že jsme je vytopili, hotová tragédie. Sotva otevře dveře od koupelny, málem to s ní sekne, vyjeveně na mě zírá, jak se hrabu po lokty v záchodu. A pak dodává: ,,CO JAKO DĚLÁŠ, JASMIN?!“ já tím svým dětským hláskem jen odvětím...,,MAMINKO, JÁ PERU...“ Div, že málem nepukneme smíchy, jak se řehníme i Jasmin se pobavena sama sebou roztomile kření.

Další příběh nám vypráví Jami. ,,Zrovna v hodině matematiky s panem učitelem Mikou jsem nedával moc pozor a bavil jsem se o něčem se sousedem v lavici. Když v tom na mě z ničeho nic vybafne Mika, že prý proč hovořím v jeho hodině, když nejsem tázán a jestli mě to nezajímá, ať laskavě odejdu ze třídy, že ho prý ruším. Tak jsem nadhodil omluvný výraz a Mika se dál věnoval svému výkladu. Jenže tehdy to bylo děsně důležitý a já to musel sousedovi doříct. A jak tak šeptem kecám dál se spolupřísedícím, tak mě čísi ruka prudce popadne za rameno. Mika haleká jak na lesy. ,,VĚTŠÍ DRZOST JSEM JEŠTĚ NEZAŽIL, OKAMŽITĚ ODEJDI ZE TŘÍDY, SPRATKU NEVYCHOVANÝ, TAKHLE SI DĚLAT BLÁZNY ZE SVÉHO UČITELE!!!“ Tak jsem se zvedl ze židle a vyšel v tichosti ze třídy. Abych byl upřímný, měl jsem chuť, poslat ho někam, ale pro svůj klid jsem raději mlčel. No a jak tak sedím na lavičce u dveří naší třídy, tak tiše naslouchám hlasů, které se ozývají z místnosti přede mnou . A co neslyším, pan učitel se rozhodl, že bude zkoušet, říkám si pro sebe ,,MÁM TO, ALE KLIKU Z PRDELE!“ když v tom Mika: ,,ÁÁÁ...KOHO SI DNESKA VYZKOUŠÍME...EEE...TAK TŘEBA...JAMIHO!!!“ Slyším jak se celou třídou rozléhá smích a Mikův burácející hlas...,,KDE JE SAKRA JAMI?!“ Někdo vykřikl, že jsem za dveřmi. Teď už v poklidu Mika jen dodá ,,AHA, TAK NĚKDO JINÝ...“ Mezitím co zkouší ty nebožáky, pročítám si něco na nástěnce. Asi osm minut do konce hodiny, zapisuje profesor do třídní knihy, kdo chybí a tak. ,,ÁÁÁ...KDO NÁM CHYBÍ???...ALE, ALE, JAMI!!!“ V tom se celá třída, začne hlasitě smát a někdo dodá, že nechybím, že mě poslal za dveře. Mika jen: ,,AHA, VLASTNĚ, JÁ ZAPOMNĚL...“ Nastává další výbuch hysterického řehotání, Eli silná astmatička šátrá v kapse po inhalátoru, bo se vyloženě dusí smíchy, trochu se vyděsíme, ale vzápětí je vše v nejlepším pořádku a můžeme se bavit dál.

Pak se pustí do vyprávění Jonni. ,,Před mnoha a mnoha lety, když ještě nebyl splachovací záchod a podobné moderní vychytávky...,,JONNI!!!“ vyjeknu rozzlobeně, on jen potutelně protáhne koutky se slovy ,,KECÁM, SI DĚLÁM SRANDU“ jako škvrně jsem vyváděl různé vylomeniny a tak různě, však to znáte...ti kluci...jednou jsme se s děckama z naší ulice rozhodli, že půjdeme na třešně, jenže tehdy byly ještě nezralé, tak si dokážete představit to peklo co pak nastalo, všechny nás do jednoho bolelo břicho a měli jsme průjem, jak tři. Tak jsme se rozutekli do svých domovů. Jen já zůstal raději venku, bo doma by mi dala mamina co proto, ne že by byla zlá nebo tak, ale spíš starostlivá a než poslouchat ty řeči, tak jsem si hezky zalezl do křáčí a v pohodě vykonával svou potřebu. Když v tom, na mě s morbidním úsměvem Jockera promluví culíkaté děvčátko. ,,TY JSI UFOUN?!“ tehdy jsem na ní čučel jak tele na nový vrata. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl dost vykulené oči a nazelenalý obličej, už se vůbec nedivím její otázce, jestli jsem ufoun. Tehdy mě nenapadlo nic lepší, než utrousit tohle: ,,NE, JÁ KAKÁM!!!“ Tak tahle historka nás všechny rozsekala. Bráška je dost ujetý člověk, ale tohle mě tenkrát fakt dostalo. Smáli jsme se tak, že jsme skoro nemohli přestat. No, prostě síla.

Začíná se pomalu rozednívat, únava se šíří rychle, a tak všichni odcházíme do hajan. Jen co se doplazím do pelechu, zadřu dříve, než bráška stačí zhasnout.
A tímto dnem uzavírám bránu šťastných chvil...