Nemyslíš, že ty brambory jsou příliš suché?

Bylo nevlídné odpoledne - takové, kdy byste nejraději zůstali celý den zalezlí doma a vůbec nevycházeli - sněžilo, foukal ostrý vítr, kolemjdoucí se choulili do svých plášťů a snažili se v nich najít ještě kousek toho tepla.
Na konci ulice stála taková malá zapadlá hospůdka. Před ní zastavilo červené auto (takové to malé, roztomilé). Z auta vystoupili dva lidé - muž a žena. Kddyby se oběma na levé ruce neblýskal prstýnek, tak byste si nejspíš pomysleli, že jsou to dva nevraživí sourozenci. Stáli chvíli před podnikem a dívali se na ceduli, která hlásila, že tohle je ta nejmilejší a nejdomáčtější hospůdka v celém městě. Klasická strategie, jak nalákat znuděnou rodinu na nedělní oběd.
"Pamatuješ, když jsme tu byli naposledy?" zeptala se žena s nostalgií v hlase.
"Chm," zabručel její manžel a ještě více se zamračil.
"Vidím to před očima, jako by to bylo včera.." zasnila se a přivřela oči.
"Samozřejmě, půjdeme dovnitř, nebo tu budeme stát a mrznout jak dva zamilovaní pitomci?" ušklíbl se muž a rázným krokem se vydal ke vchodu do lokálu.
"Samozřejmě, už jdu," dodala jeho manželka a usmála se, jakoby se ještě nepřenesla ze svých vzpomínek zpátky do reality.

Už jenom jejich krátký rozhovor před hospodou o nich mnohé prozradil.
Ona byla věčně trochu nostalgická a ráda se vracela do časů svého "nikdynehynoucího" mládí, pořád se cítila jako takový typický "zamilovaný pitomec" - jak se stačil vyjádřit její manžel. Často se ráda zasnila a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla jinak...
Její manžel byl naproti tomu tvrdohlavý, trochu nabručený. Sám se pokládal za realistu,(na kterém byl ovšem velice zarážející jeho nehynoucí pesimismus), byl zkrátka svérázný a občas ztrácel ohledy. Nerad vzpomínal na své mládí a neměl rád, když se ho manželka ptala -"Pamatuješ si na tenkrát?"
Ti dva se prostě hledali. Říkejme jim paní Rádobyvíková a pan Nerádobyvík.

Hospůdka byla malá, vzduch v ní byl vydýchaný (nebo spíše "vykouřený") a beznadějně plná.
"Proboha, není tu místo!" vyjekla zděšeně paní Rádobyvíková.
"Uklidni se, dívají se na tebe," odvětil jí manžel a v mžiku našel jeden volný stolek - trochu rozviklaný, jen co je pravda, ale sedět se u něj dalo.
"Proboha a myslíš, že si nás všimli, když jsme přicházeli, nebo si máme jít objednat k baru?" začala panikařit paná Rádobyvíková. Pan Nerádobyvík už mezitím mrknul na servírku (zdála se mu tuze vnadná) a ta už přiběhla i s nedělním menu. Objednávání se přirozeně neobešlo bez povyku a hysterických záchvatů paní Rádobyvíkové a bez občasné poznámky pana Nerádobyvíka, typu - nevyváděj, všichni se na tebe koukají.
Ve skutečnosti je nikdo nesledoval - byli totiž neeskutečně nezajímaví, tak nezajímaví, že na ně vnadná servírka zapomněla, oni se u svého rozviklaného stolku dlouhou dobu hádali (spíše - paní Rádobyvíková zděšeně vykřikovala a pan Nerádobyvík rozmrzele odsekával), než se pan Nerádobyvík (na popud manželky) konečně zvedl a došel jídlo objednat na bar.
Zanedlouho už oba srželi příbor a přehrabovali se ve svých porcích - paní Rádobyvíková byla vegetariánka, takže měla jen smažené houby a brambory, pan Nerádobyvík naproti tomu pojídal lehce propečený biftek.
Zanedlouho jejich rozhovor nabral zcela nový směr, než doposud (tedy až po tom, co se každý toho druhého zeptal, jestli mu chutná a vyměnili si názory na zdejší kuchyni).
"Nejsem si úplně jistá, že ta vysoká škola byla pro naší Vlastičku úplně nejlepší nápad," začala paní Rádobyvíková.
"Každý, co za něco stojí má vysokou školu," zabručel popuzeně pan Nerádobyvík a snaažil se tak dát manželce jasně najevo, že o tomhle nehodlá diskutovat.
"Já mám přeci jen střední!" (zrdůraznila slovo "jen", jakoby se snažila manželovi naznačit, že se jí dotkl).
"Já vím," odvětil s klidem pan Nerádobyvík, ani nevzhlédl od talíře.
"Co tím chceš proboha říct?!"
"Přeber si to jak chceš," zamumlal s plnou pusou pan Nerádobyvík a polkl. "Nemyslíš, že jsou ty brambory příliš suché?"
PAní Rádobyvíkové byly ovšem brambory poana Nerádobyvíka úplně ukradené.
"Tos vážně přehnal, ale vážně! Opravdu ses mě dotkl!" vyjekla paní Rádobyvíková.
"Koneckonců, to maso taky není propečené správně," ušklíbl se pan Nerádobyvík a spustil přednášku o tom, jak by mělo být maso správně, či nesprávně uvařeno, upečeno, podušeno a na konci i snězeno.
"Ty ani netušíš, jak jsi někdy sobecký!"zaječela paní Rádobyvíková a vstala prudce ze židle - tak prudce, že převrhla už tak vratký stolek, tak prudce, že se na ní pan Nerádobyvík dokonce podíval a zjistil, že tenhle výraz ve tváři své manželky ještě nikdy neviděl (byl to ten výraz, který měla vždy, když jejich děti rozbily nějakou z jejích cenných váz, když jí její šéf sdělil, že je na svou práci už příliš stará - dělala tehdy servírku). V té neblahé vteřině si uvědomil, co provedla, když měla tenhle výraz.Vzpomněl si, jak její šéf "vypadl" z okna (dětem by ona nikdy neublížila, to věděl). Jenže on nebyl dítě. Uvědomil si, že přes veškeré své sebeovládání ji nazval "zamilovaným pitomcem" a v podstatě naznačil, že "za nic nestojí"...
Čemu se tedy divil, když mu hodila do obličeje ty jeho suché brambory?