Upír ve skříni, část šestá

„Meruňkové knedlíky už došly,“ řekl modrý králíček. Tvářil se zklamaně. Čelo mu půlila dlouhá klikatá vráska.
Tolik jsem se na ně těšila! „To je škoda,“ povzdechla jsem si.
„To nevadí,“ zakroutilo hlavou růžové kuře. „Dáme si je zítra. Tak pojď, Irene, půjdeme,“ kuře mě vzalo za ruku a vedlo po chodníku. Dlouhá pletená šála se mi pletla pod nohy. Škobrtala jsem s kuřetem dál, až jsem najednou ztratila rovnováhu a poroučela se k zemi.
Au! Pěkně jsem si natloukla nos.
Probudila jsem se ve své posteli a bolelo mě za krkem, protože jsem spala podivně zkroucená. Levou tvář zdobil reliéf mých vlasů, které se mi obtiskly do měkké kůže.
Velmi pomalu a velice opatrně jsem slezla z postele. Spadnout z té výšky by bylo nepříjemné. Jako bych byla opilá, celý svět se houpal a měl rozmazané okraje. Mnula jsem si oči, jenže to nepomohlo.
Po paměti jsem vyrazila ke skříni, s rukama nataženýma před sebou a kolébavou chůzi, jsem vypadala jako zombie. Otevřela jsem dveře skříně, úzkou škvírou se protáhla dovnitř a zavřela za sebou.
Nikdy předtím jsem v zavřené skříni neseděla. Z venku vypadá větší, ale zevnitř je to temný a stísněný prostor. Někde přede mnou musel být David. Jak se sem může vejít?
„Co tu děláš?“ ozval se jeho překvapený hlas.
„Přišla jsem ti vynadat,“ zněla má odpověď ne až tak rozzlobeně, jak jsem doufala. Měla znít víc naštvaněji, ale stáhlo se mi hrdlo. Malé prostory mi vždy naháněly hrůzu.
„Já tě nekousl,“ ubezpečil mě okamžitě David samozřejmým hlasem.
„To vím. Jenže jsi mě omráčil. To bylo poprvé a naposledy, jasné? Jestli to zkusíš ještě jednou, hledej si jinou skříň. Rozumíš?“
„Za dobrotu na žebrotu,“ povzdychl si ukřivděně David. „Viděla jsi ty papíry na stole?“
„Jaké?“
Jak bych je mohla vidět, když se mi ještě ani nepodařilo otevřít pořádně obě oči?
„Jsou vedle počítače. Opravil jsem ti chyby ve slohovce, dopsal jí a vytiskl. Není zač. Teď, když budeš tak laskavá, opusť skříň a nechej mě spát. Děkuji. Přeju ti dobré ráno,“ vypoklonkoval mě David.
Nezmohla jsem se na slovo. Ve skříni panovalo ticho. Rychle jsem neobratně vylezla ven. Na stole opravdu ležela má dokončená slohová práce Držela jsem jí v rukou a přemýšlela: Proč to udělal? Proč, když už mě omráčil, mě i nekousl? Proč?
Navíc jsem se cítila strašně hloupě. On mi chtěl pomoct, vždy je ke mně tak hodný a já se k němu chovám jen hnusně a sekýruji ho. Chtěla jsem se mu jít omluvit, jenže jsem se zarazila před dveřmi skříně a zůstala na ni zírat. Nedokázala jsem promluvit.
Co bych měla udělat? Stačílo by říct: Promiň, Davide. Nemohla jsem.
A po létu přišel podzim. Přesto slunce svítilo jako na jaře. Bylo skoro neuvěřitelné, jak nádherné ráno je. Třídenní déšť očistil svět a ten se teď leskl čistotou.
Když jsem vyšla ven, a nadechla se čerstvého vzduchu, málem jsem se udusila. Mé plíce jsou zvyklé na těžký smog města. Jak už jsem řekla, byl to opravdu krásný začátek dne. I ostatní lidé to rozpoznali a cítili zvláštní lehkost v srdci. Na jejích tvářích se rozlévali úsměvy nebo jste si je tam domysleli.
Jenže má nálada se ocitala na bodě mrazu.
Mí spolužáci naopak byli velmi rozverní a veselí. Popouzelo mě to ještě víc. Jak můžou být oni veselí, když já ne?
Katka dorazila krátce po mě. I ona vypadala svěže a odpočatě. „Co je ti?“ ptala se podezřívavě, když spatřila, jak ležím na lavice a nepřítomně hledím na prázdnou tabuli.
„Mám depku.“
„Z čeho? Vždyť je dneska tak krásný den,“ zazpívala radostně.
Možná právě z toho, chtělo se mi říct. Ale skutečný důvod byl jiný: „Pohádala jsem se s bráchou.“
„Ajaj,“ odtušila a přisedla si ke mně. „Co se stalo?“
Můj upíří kamarád měl obrovský hlad, protože tři dny nikoho nevysál a omráčil mě, aby se mohl napít. Jenže místo toho mi napsal slohovou práci, mimochodem jeho verze je mnohem lepší než ta má. Proč musím pořád jen lhát?
„To je jedno,“ zakroutila jsem hlavou. „Na tom až tak nezáleží. Jak se máš ty?“
„Normálně. Ale večer půjdu se Zdeňkem (to je její kluk) do kina. Už se těším.“
„Vážně? Na jaký film?“
„Západ slunce? Nepamatuju si název. Vždy ho zapomenu. Ne, nějak jinak. Šero? Je to podle knížky. Je teď strašně slavná. Možná jsi jí četla.“
„To pochybuju. Já moc nečtu (na rozdíl od Davida),“ odvětila jsem. „A o čem to je?“
„Holka potká kluka. Z něj se vyklube upír a...“
„Do upíra?“ zpozorněla jsem. „Vadilo by ti hodně, kdybych vzala bráchu a šla s tebou?“
„Ne. Proč? Bylo by to super,“ usmála se Katka. „Ale nejsem si moc jistá, jestli se mu to bude líbit. Jde spíš o holčičí film. Je to romantické. Zdeňa by se mnou nešel, kdyby věděl, o čem to je,“ zachichotala se. „Nakecala jsem mu, že je to akční film.“
Aspoň nejsem jediná, kdo lže.
„V kolik to začíná?“ byla poslední věc, kterou jsem musela zjistit.
„V osm.“
Stmívat se začne v mezi šestou a sedmou.
David nikde dlouho nebyl. Chodí ven, aby se najedl a pak se hned vrací domů. Neuškodí mu trocha kulturního vyžití. Navíc se snad na mě přestane zlobit, když mu koupím lístek.
„Do kina?“ divil se ospale David později toho dne. Za obzorem vykukovaly poslední paprsky. Zanedlouho bude panovat černá noc. Na podzim bývá tma brzy, takže David nebude muset tolik času trávit zavřený ve skříni. „Proč ne,“ souhlasil nakonec. „O čem to je?“
„Já nevím. Nějaký akční film,“ použila jsem Katčinu lež. Na jejího Zdeňka fungovala dobře.
„Tak jo,“ ozvalo se rozmrzele ze skříně. Skoro to vypadá, že se mu ani nikam nechce. Opravdu, za dobrotu na žebrotu.
„Irene! Je večeře!“ volala mě máma ke stolu. Trvala na tom, že než půjdu, musím se pořádně najíst, abych potom neměla hlad. Nemá cenu jí vysvětlovat, že jíst tak pozdě je nezdravé.
Spolu s otcem jsme se usadili ke stolu a pustili se do topinek s vajíčky. Máma se za chvíli připojila.
„Ty trpíš samomluvou, Irene?“ otázal se mě otec z ničeho nic. Zaskočilo mi a rozkašlala jsem se.
„Proč?“ řekla jsem nevinně, hned jak se mi podařilo chytit dech.
„Poslední dobou tě slyšívám, jak si v pokoji s někým povídáš a přitom jsi tam sama,“ svěřil se otec starostlivě.
Kéž bych se mohla vymluvit, že telefonuji. Ale o mobil jsem přišla na konci školního roku a nový mám slíbený až k Vánocům. Ten starý se utopil v pivu. Nicméně to je dlouhá historie...
„Já nejsem sama,“ zakroutila jsem hlavou a zakousla se do topinky. Chvilku jsem přežvykovala a pak pokračovala: „Ve skříni mám schovaného kamaráda upíra, víš.“
Je tak osvobozující říct pravdu.
Rodiče na mě chvíli s otevřenou pusou (plnou rozžvýkaných topinek a vajec) zírali. Pak si vyměnili pohledy. „Já ti pořád říkám, že se moc dívá na televizi,“ odvětil otec s povzdech, který byl určen matce. „Měla by víc sportovat.“
„Copak si už nepamatuješ, jak to dopadlo minule?“ zeptala se matka. Bylo to od trenéra moc hezké, že mě osobně odvezl do nemocnice na pohotovost, protože jsem si při srážce se svou vlastní spoluhráčkou způsobila otřes mozku.
Při stolním tenisu jsem si vyvrtnula kotník.
Při basketbalu jsem si vyrazila dech. Spolužačka téměř přišla o oko.
Při běhu jsem spadla a odrala si jak lokty, tak kolena. Má spolužačka při pohledu na krev, co ze mě tekla proudem, omdlela, když probíhala kolem, a způsobila si to stejné.
Ten seznam by mohl pokračovat snad donekonečna.