Konec upírů v Čechách

Jednou takhle na polorozpadlém hradě kdesi v Čechách se konal veledůležitý sněm. Hořící svíce navozovaly dojem tajemna a přítomní odění do roztodivných hábitů s vysokým límcem šeptem konverzovali mezi sebou. Ve vzduchu byla cítit nervozita. Snad z toho o čem se dnes mělo diskutovat, snad z toho, že měla přijet i jeho vrchnost Drákula z Rumunska, aby pomohla řešit zdejší znepokojivou situaci.
Ano, jednalo se o upíří sněm, jak jste se jistě dovtípili. Taková upíří schůze vrcholných představitelů vypadá vlastně stejně jako ty naše člověčí. Dlouhé fronty na záchodech (zvláště pak ženských), nudné projevy u řečnických pultů, poslintané sešity spících politiků a velká hostina na závěr, vždyť po takové dřině vyhládne! Jediným rozdílem bylo jídelní menu - česnečku byste si tu neobjednali a na otázku číšníka, jak chcete ten biftek, byla jen jedna správná odpověď - pořádně krvavý.
Už tak nervózní dav upířích pohlavárů začal nervóznět ještě více, jelikož lord Drákula stále nepřijížděl, a to do něj vkládali veškeré naděje. Situace v Čechách byla vskutku zoufalá. Pot se začal řinout po čele svolavatele onoho summitu, lorda Kaie von Vandula. „Mám jeho dopis podepsaný krví, potvrzující jeho účast, přece se musí objevit“ zoufale si mumlal sám pro sebe. Zhruba třicet minut po ohlášeném začátku přijela před brány hradu drožka. Táhli ji čtyři černí koně a sama drožka byla vyvedena v červenočerných barvách. Ti s bystřejším zrakem si jistě všimli onoho znaku s hvězdou na dveřích. Ne nebyl to rodinný erb klanu Drákulů, jak byste se mohli domnívat, ale lordův oblíbeny fotbalový klub Steaua Bukurešť. Dveře se otevřely a jeho kožené boty čvachtly v rozmočeném bahně. Mohlo mu to být jedno, jeden z jeho sluhů mu je stejně opucuje s úsměvem na tváři. Když vstoupil do sněmovny, všichni ztichli a na jejich tvářích byla znát úleva. „Já ti říkal, že přijde“ šeptnul mladý Siam Basten svému sousedovi. Ten jen protočil očima, nechápal, jak se mezi smetánku vyvolených mohlo dostat takové naivní střevo. I když musel uznat, že tentokrát měl pravdu. „Měl jsem velmi důležitou záležitost na práci“ sdělil Drákula přítomným beze slova omluvy. Samozřejmě že lhal, nic na práci neměl, jenom hrál, jak se to tak běžně dělá, důležitého. Ve skutečnosti trpěl celou cestu průjmem, a protože cestovní autobus se záchody vypadá mín snobsky a tajemně než drožka, museli dělat srací pauzy co deset minut. Zřejmě předtím někoho špatného vysál.
„Sešli jsme se tu dnes, na tomto významném místě, abychom začali konečně řešit nebezpečnou situaci, jenž se ve zdejších končinách stále zhoršuje. Kdo se hlásí o slovo jako první?“ Ticho. Nervózní zakašlání. Tázavé pohledy směrem k Drákulovi. Ten se však k ničemu neměl. Trapný okamžik utnul až Siamův tenký mladický hlas. „Já bych chtěl mluvit“ vyšlo z jeho úst. Jeho soused jen v bezmoci schoval tvář do dlaní. To už však Siam stoupal nahoru po schodech k řečnickému pultu.
„Tak tedy, jak všichni víme, naše zdroje jídla se podstatně tenčí“ začal. „Zdroje se zvětšují, jen kvality ubývá, ty pako“ ozvalo se z davu. „Ah, ano no prostě lidský druh se momentálně potácí v krizi a tím značně ohrožují nás - upíry. Prasečí chřipka, HIV, malárie, už spousta našich druhů zemřelo, protože nasáli krev člověka nakaženého těmito viry. Jelikož vynálezu příručního filtru krve jsme blízko asi jako objevu vodky v prášku, hahaha“ zasmál se svému vlastnímu vtipu. A byl sám, jeho smíchu následovalo jenom zakašlání jednoho z přítomných. Možná byl doopravdy nemocný, možná jen chtěl kašlem zamaskovat slovo uchm-de-uchm-bil.
„No prostě navrhuji, aby jsme přestali pít krev lidem a přešli na jinou, zdravější stravu“ dořekl Siam. Následovala vlna nevole a tentokrát se už nikdo nesnažil zakrýt svoje slova kašlem.
„Takže má někdo jiné, než naprosto debilní návrhy?“ zeptal se moderátor diskuze, poté co vyhodil Siama od řečnického pultu. Všichni opět hleděli s nadějí v jejich rudých očích na Drákulu, ale ten si jen znuděně brousil špičáky o desku stolu. Tentokrát se zvedl Siamův soused, upravil si kápi a postavil se k řečnickému pultu. „Vážení přátelé“ začal vážně. „Podle mě by jsme měli jasně vyznačit, kdo je tu pán a kdo poddaný. Podle mě by každý z nás, vyšší kasty, měli mít zákonem přiděleného ochutnávače z řad poddaných, který naše vybrané lidské jedince nejprve vyzkouší a poté bude jasné, zda je onen člověk nakažený nebo ne. Děkuji za pozornost“ dodal se samolibým úsměvem. Ale ani on nepochodil. Vždyť už v upíří ústavě, sepsané Nosferatem IV. v roce 1603, je začleněná věta: „všichni upíři jsou si rovni“. A tak si musel zneuctěný řečník s nakvašeným výrazem sednout.
„Někdo další se svým názorem na věc? zeptal se s prosíkem moderátor. Tentokrát už Drákula opravdu vstal a uráčil se dojít k pultu. „Tak tedy, jak už ted všichni, zdůrazňuji VŠICHNI..." hodil pohledem na Siamova souseda "...víme, my upíři jsme si rovni. Nicméně lidé, jako podřadná rasa, jsou tady, aby nás živili. A proto jsem se rozhodl uskutečnit svůj plán. „Alfonsi, spusť prezentaci“ poručil svému sluhovi. Po působivém intru přešel Drákula rovnou k věci. „Toto je hrad Ferat. Dobře si jej prohlédněte, protože v následujících letech sem budete jezdit za zábavou, potěšením a hlavně se sem budete jezdit najíst. Hodlám zde založit první člověčí farmu. Moji lide už začali vytipovávat vhodné a zdravé jedince k chovu.“ chvíli počkal, aby osazenstvo bylo schopné tyto šokující informace vstřebat a pak pokračoval. „Tohle“ ukázal na první obrázek zobrazující šedivou celu čtyři krát čtyři metry „tohle je jedna obytná jednotka, počítáme, že se v ni dá ubytovat deset až patnáct lidí. „Tohle je jídelna, všimněte si toho důmyslného mechanismu, jenž přivádí potravu do koryta. Máme za to, že uživí až šest set strávníků“. „Zde vidíte, jak já je nazývám, šmajchlkabinky“ měl na mysli plachtové kukaně jeden na jeden metr, dva metry výšky. „Asi se ptáte, k čemu jsou dobré. Jak jeden z našich nejlepších odborníků na lidi zjistil, člověčí rasa potřebuje pro svůj pářící rituál, jenž já osobně shledávám nechutným, určitý stupen soukromí. V těchto kabinkách se naše potrava mnohonásobně rozmnoží a následně ukojí naše potřeby. Nějaké otázky?“ dodal s úsměvem Drákula. Posluchači konsternováni precizností a genialitou prezentované myšlenky se nezmohli ani na zakašlání, natož tak na slovo. Drákulův plán se podařilo uskutečnit sotva týden po sněmu v Čechách.
Všechno šlo jako po ledě (máslo mi přijde málo kluzké pro toto přirovnání), dokud někdo nezaklepal na dveře Drákulovy pracovny. „Jak to myslíte, že se nechtějí množit? Jak to mám jako chápat?“ vybuchl Drákula, když mu příchozí pobočník sdělil nemilou novinu. „Nevíme přesně, co to způsobuje pane. Ale z toho co jsme pochopili, muži si stěžují, že z toho stresu nemůžou a...“ „Nemůžou co?!“ nechápal Drákula. „No jak bych to tak nějak slušně vysvětlil, prostě při páření by správně měli mít dvanáctou, zatímco tihle muži se nezmůžou na víc než půl šestou.“ „Nechápu“. ¨“Nechce se jim postavit, pane". „Ale houby, jednoduše jsou líní a sabotují naše plány!“ rozčílil se Drákula. „Ne pane, víme, že oni chtějí víc než dost, ale v tomto prostředí je nelze přimět ke kopulaci. Pane, myslíme si, že není možné chovat člověka v zajetí“ přiznal na rovinu pobočník. „Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. Vy lžete! Chcete mě sesadit! Chcete být novým vládcem upírů. Ne, prostě, ne!“ vychrlil ze sebe Drákula a pak se sesunul na zem a rozbrečel se. „Běžte“ poručil tichým hláskem Drákula směrem ke všem v místnosti. Schoulil se do klubíčka a přemýšlel, co se sakra mohlo pokazit na jeho dokonalém plánu.

A tak skončila éra nejen vlády jednoho vládce upírů, ale i upírů jako takových vůbec. Ne nevymřeli, pouze se jim domovem staly byrokratické úřady namísto vlhkých sklepení polorozpadlých hradů. Takhle nám i nadále mohou pít krev, i když ted už jen přeneseném slova smyslu. Proto až vám zas ta protivná bába na obecním úřadě nebude chtít vyřídit pas nebo tak něco, nejlepší co můžete udělat, je vrazit jí dřevěný kůl do srdce. Nebo ji aspoň pošplíchejte česnekovým sprejem. Funguje to. Zaručeně. Nejen na upírech.