Jednou v zimě......

Jednoho roku, když jsem byl ještě pubertální chlapec, se mi přihodila taková věc. Ten rok byla tuhá zima a jeden z nás přinesl ven takové menší „zahřátí“. No slivovici samozřejmě, co jiného. Chvíli to jen tak nechával, ale k 10 hodině večerní se o to moji kamarádi začali zajímat. Abych řekl pravdu, moc se mi do toho nechtělo, ale nechtěl jsem zůstat pozadu.Všichni už měli nějakých pár ločků za sebou a už jsem zbýval jenom já. Statečně a trošku pohrdavě jsem vzal flašku do ruku a odhodlal se. Lok, dva, tři a už to do mě padalo jak na běžícím pásu. Když jsem dopil, všichni se na mě dívali jak kdybych se měl jít zapsat do knihy rekordů. Chvíli to bylo v pořádku, ale nějakou chvilku na to se mi začalo dělat špatně. Také se blížila půlnoc kdy jsem měl přijít domů. Říkal jsem si, že to asi nedopadne dobře, jelikož táta bude jistě vzbuzen a bude na mě čekat. A jéje. Bylo to tady. Zamotala se mi hlava a udělalo se mi zle od žaludku i od střev. Požádal jsem kluky (a ani jsem nemusel žádat) aby mě odvedli domů. Svého úkolu se zmocnily šlechetně. Dokonce mi pomohli i do schodů, ale pak už radši běželi taky domů se strachem, že by mohli potkat mého tátu. No, ani já jsem to neměl lehké. Otevřel jsem dveře a táta četl. Okamžitě si mě k sobě zavolal, protože cítil, že něco není v pořádku. Jakmile jsem na něj dýchl, okamžitě mu to bylo jasné. Bylo mi to tenkrát moc líto, protože jsem měl zakázané vycházky ven a taky jsem si trošku pokazil důvěru rodičů. A vzpomenu si na to vždy když vidím padat ten třpytivý, bílý