Upír ve skříni, část osmá

Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála.
David se zamiloval. Ne do mě, ani do zubatého představitele hlaní role (jako většina dívek v sále) z filmu, na kterém jsme byli předvčerejškem. Dokonce ani do té bledule, kterou tam neustále museli zachraňovat, protože byla naprosto neschopná.
David se zamiloval do Katky. Tak jako mnoho kluků před ním podlehl jejímu kouzlu dlouhých řas, zvonivému smíchu a optimistické povahy.
Nemůžu jí to vyčítat, ale naštvalo mě to. Z mého usměvavého upíra, který nezavřel pusu, se stal zamklý bledý mladík s unavenými kruhy pod očima. Jeho pokožka vystřídala odstín z porcelánově bílé na popelavě šedou. Předtím vypadal jako mrtvola; teď je z něj nemocná mrtvola.
Jeho oči často dostávají skelný výraz, jakoby byl duchem nepřítomen. Kdysi mě alespoň poslouchal jedním uchem, když jsem mu něco vyprávěla. Nyní mě docela ignoruje. Raději sedí na parapetu a jako správný upír zasněně hledí z okna na hustou mlhu, měsíc nebo podobně romantické úkazy. Obličej má přitom zkroucen zoufalstvím a beznadějí.
Co asi Katka zrovna dělá? Vzpomene si na něj vůbec? Třeba na Davida úplně zapomněla. Proč by si ho taky měla pamatovat. Má přece svého kluka. Možná je teď s ním.
Dokážu si představit, že něco takového se mu honilo hlavou. Podobné myšlenky mu ani nedovolovaly číst. Od onoho večera, když jsme se pozdě večer vrátili z kina, neotevřel jedinou knihu.
Mělo by mi ho být líto, ale není. Každý si tím musí jednou projít. Láska je pěkné svinstvo.
Ležela jsem zrovna v posteli a usínala. Tuhle mám nejradši. Spánek samotný si už tak neužiju, protože ho vlastně nevnímám, ale usínání je fajn. Celé mé tělo neváží ani gram. Má mysl se propadá níž a níž, hlouběji a hlouběji. Slyším projíždějící auta, nevnímám je, přestávám na ně reagovat; za chvíli všechny zvuky zmizí. A pak spím. Nevím ani, jak k tomu dojde. Ten přechod si neuvědomuju.
Nechápu, proč má David nutkání se mi svěřovat, právě, když spokojeně podřimuju. Může si se mnou povídat kdykoliv předtím. Chci toho tolik?
„Irene, Irene,“ budil mě šeptem do ucha. Zase mi vlezl do postele.
„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj značně podrážděně. Zrovna jsem usínala (což je fajn).
„Znáš Katčina kluka?“ vyzvídal nejistě. Ani nedýchal, jak napjatě čekal na odpověď.
Nemohla taková hloupost vydržet na ráno?
„Proč jí rovnou neřekneš, že se ti líbí?“ přešla jsem raději ke kořenu celého problému. V jedenáct večer se mi nechce nic složitého řešit. „prostě jí řekni, že se ti strašně líbí, miluješ jí a chceš s ní chodit. Toť vše. Dobrou noc.“
„Jenže ona už kluka má,“ namítl slabě. „Navíc,“ povzdechl si, „proč by si měla začít něco s někým jako já? Vždyť víš, co jsem zač. Kdyby to zjistila, nepromluvila by se mnou ani slovo. Ani by se na mě nepodívala. Hnusil bych se jí,“ šeptalo mi zničeně jeho rozdrásané srdce.
„To si nemyslím,“ zabručela jsem pochybovačně.
„Proč?“
„Dneska je cool být upírem,“ uchichtla jsem se. Je to fakt! Našla by se skupinka holek, které by ho láskou roztrhaly na kusy. Každá by chtěla trošku z něj.
„Ty jsi vážně příšerná!“ prskla mi za krk. „Škodolibá, zlomyslná a nepřející.“
„Kdepak,“ nesouhlasila jsem. „Ne. Nedokážeš beze mě žít, víš! Chyběla bych ti. Potřebuješ mě. Ve skutečnosti mě máš totiž strašně rád.“
„Mýlíš se. Nazývá se to Stockholmský syndrom,“ odvětil ledově. Vstal a snesl se tiše jako sova na zem.
„Co s tím má společného Estonsko?“ nechápala jsem.
„Stockholm je ve Švédsku, Irene,“ opravil mě podrážděně. Dveře skříně zavrzali. Ale nevlezl dovnitř. Naopak si vytáhl mou zimní bundu a šálu. Vykradl se z pokoje ven na chodbu, kde uzmul otcovy boty.
Takto vystrojen vypadal značně směšně. Má zářivě bledě modrá bunda mu byla malá, protože jsem drobnější postavy než on. Za to tátovy boty byly zase o několik čísel větší. Připomínal kocoura v botách ze starých obrázkových knížek.
„Najdi si to ráno na Wikipedii,“ poradil mi. „Nebo zkus Google. A když už budeš v té knihovně, pujč si taky nějakou knihu pro sebe. Neublíží ti to,“ pravil jizlivě. Odešel oknem na snídani. Lov začíná.
Tadyje někdo moc chytrý... Bohužel já to nejsem.

Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých věznů a jejich vyšetřovatelů.

Internet je chytrá věc. Člověk tam najde všechno.
Chtěl tím David říct, že ho tu vězním? To je lež. Může si jít, kdy chce. Nikdo ho tu nedrží. Může si najít novou skříň, hezčí a větší. Může si najít někoho jiného, kdo ho bude schovávat a nosit mu knížky. Mě je to jedno.
Odejde?
Nesmí!