Upír ve skříni, část sedmá

Z domu jsem vyšla o půl osmé. Asi v polovině cesty se ke mně připojil David (Musel vyskočit oknem jako vždy.).
Jakmile zapadlo slunce, ochladilo se. Od pusy nám stoupala pára. Šli jsme rychle a beze slova. Bylo to až nepříjemné. Chtěla jsem prolomit ticho, ale nešlo to. Nedokázala jsem přijít na to, co mám říct. Takhle jsme došli až ke kinu. Před ním přešlapovala z nohy na nohu Katka-byla jí zima. Čekala sama.
„Ahoj,“ pozdravila nás s milým úsměvem.
„Ahoj,“ odvětila jsem ráda, že jí vidím. David vedle mě znehybněl.
Ticho. Teď byl na řadě on. Měl pozdravit, ale mlčel. Stál rovný jako pravítko a tyčil se nad námi.
Katka se obrátila ke mně. „On toho moc nenamluví, že?“ pohlédla na něj zkoumavým pohledem.
„Většinou nezavře pusu,“ ušklíbla jsem se.
Jenže Davidova slovní zásoba se v Katčině přítomnosti, pro dnešní večer, omezila na jo, hmm a kroucení hlavou. Přitom od ní nemohl odpoutat oči. Když se ale ona podívala na něj, odvrátil zrak a sledoval něco jiného. Choval se zvláštně.
Zatímco Katka kupovala lístky, naklonil se David ke mně a zašeptal mi do ucha: „Neříkala jsi, že s námi někdo půjde.“
„Neptal ses,“ pokrčila jsem rameny. „Je to má kamarádka a spolužačka. Neboj! Hlavně s ní mluv, ať si o tobě nemyslí, že jsi divný.“
„To se ti lehko řekne. Když otevřu pusu, uvidí zuby,“ zavrčel. Byl na mě řádně naštvaný. Jako bych za všechno mohla já!
Katka nám zamávala lístky.
Naše kino není nijak velké. Má okolo sedmdesáti sedadel. Je zázrak, když se sejde dvacet lidí. Jenže hala se začala pomalu plnit. Vypadá to, že bude narváno. Copak všichni chtějí vidět ten film? Je to možné, protože tři čtvrtiny z přítomných byly mladé slečny mého věku houfující se do skupinek.
„Kde je Zdeněk?“ obrátila jsem se ke Katce, která zase hledala mobil v kabelce.
„Víš,“ ušklíbla se Katka. „On se nakonec nějak dozvěděl, na který film ho chci dostat a prohlásil, že půjde jen přes svou mrtvolu. Jsem ráda, že jdeš ty s bráchou. Aspoň tu nebudu sama.“
Povzbudivě jsem se usmála a ten úsměv mi zmrzl na rtech, protože jsem zahlédla, jak má lež praská. David si povšiml filmového plakátu a razil se k němu skrz tlupu puberťaček. Přečetl si několik informací (název snímku a obsazení) a vrhl na mě vražedný pohled tak děsivý, až mi srdce několikrát vynechalo.
„Pojďme si sednout,“ navrhla Katka. Vzala mě za ruku, prodrala se k Davidovi, chytla (k překvapení nás obou) i jeho a táhla nás do sálu.
„Máš studenou ruku,“ obrátila se k Davidovi. „Není ti zima?“
„Špatně se mu prokrvují končetiny,“ přispěchala jsem s odpovědí. „On to ještě neví, ale k Vánocům dostane od rodičů krabici plnou ginko.“
David opět nebyl schopen slova. Okouzleně hleděl na Katčiny vlasy a ve tváři se mu zračil výraz daleké nepřítomnosti. Kde se jeho mysl potloukala? Skoro bych se odvážila říct, že se zamiloval.
To mi ještě scházelo!
Našli jsme podle čísel naše křesla a usadili se. Z bezpečnostních důvodů jsem se vmáčkla mezi Katku a Davida. Kdo ví, co by se v šeru kina mohlo přihodit?
Sál se pomalu začal plnit. Ve vzduchu visela nedočkavost jako před každým promítáním. Ať už to začne! tešily se puberťačky.
„Nechceš čokoládu?“ nabídla mi Katka tabulku, co si přinesla sebou.
„Ne, díky. Nemám chuť.“
„A ty?“ natáhla se přes mě k Davidovi.
Zakroutil hlavou.
Tak si čtvereček ulomila sama a zkoumavě si nás prohlížela. „Vy dva si vůbec nejste podobní. Nikdy by mě nenapadlo, že byste mohli být sourozenci, i když nevlastní, samozřejmě. Jste jako oheň a voda.“
Vážně?
Zazněl gong a v sále se setmělo. Diváci se pomalu usazovali na svá místa. Vzrušené šeptání nahradilo nenasytné šustění pytlíků. V nehybném vzduchu zavoněl popcorn. Lidé ještě hlučeli, když se na plátně objevil záběr lesa. Z reproduktorů na stěnách zněla temná strašidelná hudba.
David se naklonil ke mně. „Za tohle mi zaplatíš,“ šeptl. Hrozivě zaskřípal zuby.