KUKAJDA (BLÁZEN)

Už si přesně nepamatuju, kdy se to stalo, ale vím, že venku, všude kam se člověk podíval, bylo plno sněhu. Vyběhla jsem tehdy nadšeně na dvorek, že si postavím sněhuláka. A tak, začíná můj příběh. Mimochodem jmenuji se Marie (to je vtip) Andrea! *:)
Sotva se nadýchám čerstvého vzduchu, jako naschvál uklouznu na zledovatělém chodníčku a rozpláclá jak žába se octnu na tvrdé zemi. Nestačím ani zanadávat, protože ten blbeček odvedle se může potrhat smíchy. „IDIOT“
Aby toho nebylo málo, zavadím o kliku od chlívku a přistanu rovnou obličejem do výkalů. S tak báječnou pleťovou maskou běžím domů. Jenže v tom zmatku, úplně na opačnou stranu, tudíž se ocitám v cizí zahradě, o níž nemám ani páru. V domnění, že je to náš dům, zlostně buším na dveře. Po chvíli mi otevře postarší paní s čočmeny, jak popelníky na cigára a praví: DOBREJ…DEK MÁM PLNOU PRDEL…ZKUSTE SOUSEDY!!! Čumím na ní jak vyoraná myš a k tomu ještě s otevřenou chlebárnou. Pak v rychlosti nahodím hollywoodský úsměv a vykoktám ze sebe: JÁ…JÁ…JÁ…NE…NE…NEJSEM PO…PO…POCHYBNÝ PRO…PRODAVAČ DE…DEK! Babka se na mě zkoumavě podívá a pak dodá: POČKEJ, TI NĚCO, DÁM! A ušklíbne se. Nestačím se ani divit, ze dveří se na mě řítí pes, nápadně připomíná krvežíznivého vlkodlaka. V šoku vyběhnu na cestu a řvu, jak kdyby mi šlo o život. TO MĚ POSER…vždyť mi o něj jde!
V tom spěchu si nevšimnu, že dva urostlí chlápci nesou sklo. Řítím se rovnou na ně, asi 50 km/h . Nestačím uhnout na stranu a v plné rychlosti se připlácnu na sklo. Za jiných okolností bych se řehnila, jak blbá, ale teď na to nebylo ani pomyšlení. Hafan dopadl mnohem hůř, skončil v hromadě odpadků, kterou zrovna vyvážely na opačný konec města. Celá pochroumaná ihned beru roha! Stačím jen zaslechnout pronikavý astmatický smích. Bože, ta ostuda!
Běžím, co mi nohy stačí, se slzami v očích prudce otevřu dveře, seru na vyzutí bot a vlítnu rovnou do obýváku. Tam na mě čeká nemilé překvapení, sotva se vzpamatuju, už objímám našeho souseda v domnění, že je to táta. Bulím a naříkám, jak malá Jaruna! Pak jako blesk z čistého nebe, mě probere čísi hlas. ANDREJKO…TO BUDE OMYL! Přes potok slz si nemůžu vybavit, koho vlastně držím kolem pasu. Zbystřím pohledem směrem nahoru a málem mě klepne pepka, jak se zděsím! Celou dobu vzlykám v náruči souseda, který je jen tak mezi náma, úplně nahý. Maska mezitím opadla a já celá rudá jak indián, na něj zírám a koktám omluvu: P…P…P…PROMIŇTE, JÁ…JÁ…NE…NE…NECHTĚLA! Celá nesvá odkráčím ven. Soused na mě ještě volá, jestli jsem O.K.?! Naznačím, že 100% HAPPY, a posléze se šourám domů.
Jen co se objevím u branky, mamča spráskne ruce a bombarduje mě svými hemzy. V tom mě popadne za krk jak králíka a vede mě rovnou do koupelny. Tam dostanu přes držku, za drzá slova typu: MĚ TÁHNEŠ JAK KUS HADRY…JEŠTĚ NĚJAKÉ ZÁŽITKY Z NATÁČENÍ…APOD. Teď mám pro změnu ksicht celý od krve, a pak už vidím jen tmu.
Je ticho jak v hrobě. Z ničeho nic, se probudím jako ze snu! Nade mnou stojí kamarádka Jája a usmívá se jako ti ufoni…OD UFA K UFU. Sice mě všecko bolí, ale i tak jí úsměv oplatím. Najednou si uvědomím, že ležím na posteli v nemocnici, podle mámy s otřesem mozku, modřinami atd. Pak se na mě všichni podívají a začnou se brutálně smát! Jajda ještě dodá: HOTOVÁ KUKAJDA!!! *:D Od té doby mi neřeknou jinak, než KUKAJDA! *:))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

KONEC…