To byl zase den

Zvoní budík. „spím“, zvoní budík a já pořád spím. Zvoní budík, protírám si oči a zjišťuji, že je sedm hodin. Urychleně se nasnídám a mířím do školy. Sedám do lavice a pomalu usínám. Někdo mě tahá za ucho a do žákovské míří poznámka, ke které se připojuje i pětka ze zkoušení. PO zbytek se snažím přemoci únavu a pilně pracuji na příkladu za fyziky. Následuje hodina češtiny, při které píšeme písemku. Při psaní prověrky je ve třídě takové ticho, že usínám a probouzím se až na konci hodiny, když už se práce odevzdávají. Dávám učitelce prázdný papír. Při hodině hudební výchovy posloucháme Mozarta, už zase usínám, zase mě někdo tahá za ucho a zase míří do žákovské knížky poznámka. Ze školy jdu rovnou domů a cestou přemýšlím, jak se vymluvit kvůli těm poznámkám. Bohužel mě nic nenapadá, jak by se dala omluvit poznámka „Usnul při hodině!“, nebo „Zase usnul při hodině!“ vcházím do paneláku, otvírám dveře našeho bytu. Máma se mě ptá: „Jak bylo ve škole?“ Ukazuji žákovskou a hned utíkám. Bohužel zakopávám o práh a letím na zem. Zlomený nos a naražená ruka, dvě pětky a dvě poznámky. To byl zase den!