Francárek

Měl jsem několik zajímavých předků a o jednom z nich bych se rád zmínil. Byl prvním v našem rodě o němž existují záznamy a víme víc než jen to že žil. Jmenoval se František Drahota, řečený Francárek. Druhorozený syn mlynářského mistra měl to štěstí, že po svém otci zdědil nemalé jmění, asi sedmdesát tisíc rakouských zlatých. To byly tenkrát nějaké peníze! Psal se rok 1871 a za jeden zlatý se dalo slušně opít. Pokud jste chtěli tuto částku vydělat jako pacholek, museli jste na ni pracovat celý týden. Prvovorozený Jan dostal celý mlýn i s polnostma v hodnotě nejméně stotisíc, čímž byl vlastně Francárek trochu ošizen, ale nestěžoval si.
Stejně jako dnes i tentkrát byl problém, co s poněkud větším kapitálem provést, aby jen tak zbůhdarma neležel někde ladem, ale pokud možno se pořád zhodnocoval. Po dlouhém přemýšlení se nakonec se Francárek rozhodl celou tuto sumu vložit do akcií Dolnorakouských cukrovarů, které si tehdy stály velice dobře a předpokládal se jejich strmý vzestup. Naneštěstí pro mého předka se blížil rok 1873 a ten znamenal konec jeho snu o životě rentiéra. V tomto roce totiž padla Vídeňská burza a ceny aktiv v nich uložených se smrskly na hodnoty blízké nule. Samozřejmě že krach burzy následovala hospodářská krize podobná té dnešní, jen s tím rozdílem, že dopad na obyvatelstvo byl vzhledem k již tak nízké životní úrovni a chybějící sociální síti o dost tvrdší. Mému předkovi tehdy nezůstalo zhola nic. Bydlel v té době v nájemním bytě a i toho se musel vzdát. Zůstal na mizině. Nezbývalo mu nic jiného než razantně změnit životní filozofii a připravit se na to, že se bude muset začít zase nějak živit.
Dlouho nemohl o jakoukoli práci zavadit, až jednou mu přálo štěstí. Tehdy si hrabě Haukwitz pořídil první auto. Šlo o poměrně primitivní stroj poháněný párou, dosahující maximální rychlosti kolem třiceti kilometrů v hodině. V té době to ale byl výstřelek techniky u něhož se vždy, když se někde objevil, srocovaly davy lidí. V těch časech platil předpis, že před každým takovým strojem musí běžet praporečník, aby dával chodcům najevo, že se blíží něco nebezpečného. Tímto praporečníkem se rozhodl být můj praděd. Bylo mu asi třicet let, postavu měl atletickou a tak nic nebránilo přihlásit se do výběrového řízení na zmíněnou pozici. Štěstí mu tentokrát přálo. Celé soutěže, která se skládala pouze z běhu na 10 kilometrů a přikládání uhlí, se zůčastnil sám a tím pádem zvítězil. Získal poměrně dobře placené místo, malý byt a pár bagančat, vhodných na douhé tratě, jak zněl nápis na krabici. Jeho pracovní náplní bylo doprovázet pana hraběte na jeho cestách za obchodem i za zábavou, a také během cesty přikládat do parního kotle. To byla sice původně práce řidiče, ale ten to odmítal s odůvodněním, že nebude pořád nastupovat a vystupovat, protože na to je málo placen.
Pracovní doba praporečníka byla velice nepravidelná a záležela na tom, kam potřeboval hrabě cestovat. Pokud to bylo jen do nedalekého Týna, což obnášelo tam i zpět asi 25 kilometrů, byli třeba i za dopoledne zpátky. V případě, že ale cestovali do Brna nebo dokonce Prahy, počítala se cesta i na dny. Parní automobil pana hraběte byl schopen za den urazit i sto kilometrů, to se ale nedalo říct o mém pradědovi. Zvláště ze začátku, když ještě neměl tolik natrénováno, začínal už po nějakých dvaceti kilometrech lapat po dechu a cítil ztuhlá kolena. Postupně se ale jeho kondice zvyšovala, a tak asi po třech letech služby byl schopen překonávat za den i semdesátikilometrovou vzdálenost. K tomu je ale potřeba říci, že nešlo jen o samotný běh, ale i o již zmíněné přikládání pod automobilový kotel. Spotřeba tohoto předchůdce dnešních limuzín byla okolo jednoho metrického centu na padesát kilometrů. Nevýhodou bylo, že automobil byl schopen uvést jen asi sedmedesát kilogramů paliva a to jeho akční rádius značně omezovalo. Řidič, který měl samotný pohon na starost, to ze začátku vyřešil tak, že část uhlí nakládal mému dědovy do putny na zádech. Tento nápad se brzy ukázal jako nepříliš dobrý. Na jedné straně se sice ulehčilo automobilu a dojezd se mírně zvýšil, na straně druhé ale docházelo k velkému poklesu průměrné rychlosti z důvodu snížení hbitosti mého předka vahou putny a uhlí v ní uloženém. Řešením nakonec bylo nakupovat uhlí přímo na trati od místních uhlařů.
Takhle můj pradědeček pracoval celých 12 let a nutno říct, že se na tehdejší dobu neměl špatně. Pan hrabě byl poměrně uznalý a vždy mu dal v cílové stanici něco na přilepšenou. Jednou to bylo něco k zakousnutí, jindy zase trocha kořalky na zahřátí. Snad jediným problémem se ukazoval řidič automobilu, jakýsi Hynek Nesrsta. Tento bývalý panský kočí byl zvyklý spíše na koně než na moderní techniku. To se projevovalo tak, že když na delších výletech dědečkovi do prudkých kopců docházely síly, pokřikoval na něj "hyjééé" a občas ho i přetáhl latí, kterou pro ten případ vozil stále sebou.
Po zmíněných letech, na tehdejší dobu pohodového života, ale došlo k dramatickému zlomu. V těch časech začala přicházela do módy turistika a vůbec poznávání krás naší vlasti, což nebyla samozřejmě jen česká kotlina, ale celé Rakousko-Uhersko. Pan hrabě tomuto koníčku ke škodě dědečka naprosto propadl. Vzdálenosti, které postupně musel absolvovat před přídí auta se zvyšovaly, až se dostaly na krajní mez. Poslední kapkou byla návštěva babičky pana hraběte v Debrezenu v jižních Uhrách. Jednalo se o takovou štreku, že i Francárek zvyklý už na ledacos, se musel před jejím absolvováním rozmýšlel, jestli raději nedat výpověď. Nakonec tuto hroznou dálku zvládl i když to znamenalo asi tisíc kilometrů běhu. Tahle zkušenost vedla mého předka k přesvědčení tohoto zaměstnání zanechat, zvláště potom, co se dozvěděl, že pan hrabě míní jet na nákupy do Londýna. V tu chvíli se definitivně rozhodl a odešel.
Za léta služby si našetřil asi třista zlatých, dalších padesát dostal od hraběte jako premii za dobrou práci, a tak měl něco do nového začátku.
Pozdější jeho život byl už poměrně fádní, živil se jako drožkař na pražském starém městě. Zemřel v roce 1896 ve svých nedožitých padesáti třech letech. Tehdy se konaly první Olympijské hry a jednou z disciplín byl i maraton. Bohužel se dědečkovi dostaly do rukou noviny s výsledky tohoto běhu. Poté co si je přečetl, řekl jen: "po čtyřiceti kilometrech jsem se sotva zahřál" a pak se začal tak smát, že to jeho srdce vyčerpané tisíci kilometry běhání nevydrželo a prasklo. A tak odešel starej Drahota, řečený Francárek...