Jak jsem málem měl urozeného předka

Dnes bych se rád zmínil o dalším z rodu Drahotů, mém dědečkovi Karlovi. Narodil se v roce 1887 v malé vísce jménem Žďárec na Českomoravské vysočině. Byl synem Jany Šťávové, toho času děvečky v zájezdním hostinci sourozenců Kalových. Do tohoto podniku v té době zavítal i se svým parním vozem Karl Haukwitz a jeho doprovod, tvořený řidičem Hynkem Nesrstou, cvičeným šimpanzem Vendou a mým pradědečkem, praporečníkem Františkem Drahotou. Pořadí členů výpravy neuvádím náhodně, ale jde o doslovný opis ze záznamů pana hraběte pro tehdejší Císařskou zdravotní pojišťovnu, reflektující význam jednotlivých zaměstnanců.
Strávili zde jen jednu noc, kdy pan hrabě s šimpanzem přespali v nejdraším a zároveň jediném pokoji, řidič na seně a můj dědeček pod parním vozem. Ráno posnídali, tedy až na mého předka, který jak říkal řidič Nesrsta, by měl po jídle těžký krok a rychlost jízdy by tím značně utrpěla. O půl osmé už byli zase na cestě a vše se zdálo v pořádku. Až jednou...
Psal se rok 1894 a do zámku Haukwitzů tehdy přišel dopis s modrým pruhem a hlavičkou C. a K. zemského soudu v Brně. Takových dopisů chodily tehdy panu hraběti celé hromady, většinou se jednalo o vyřizení pozůstalostí po některém příbuzném šlechtici. Tentokrát byl ale obsah úřední obálky naprosto jiný a pana hraběte do jisté míry šokoval. Jistá Jana Šťávová ho totiž zažalovala o otcovství, kterého se měl dopustit během noci, před téměř osmi lety, právě ve výše zmíněném Žďárci. Reakcí pana hraběte bylo svolání nejlepších právníků té doby. Šlo přeci jen o hodně! V případě, že by ta baba prokázala, že je její syn potomkem hraběte, měl by nárok na celé panství. Legálního potomka šlechtic zatím neměl.
Žalovaná strana se nejdříva pokusila zpochybnit samotný pobyt v hostinci. To se jí ale nepovedlo, existovalo hodně svědků, kteří potvrdili, že v inkriminovaný den stál vůz pana hraběte na návsi. Dnes by si to samozřejmě nikdo nepamatoval, ale tehdy to byla taková událost, že o ní informuje i místní kronika, která se tak stala dalším důkazem proti žalované straně.
Pokud tedy nešlo tvrdit, že k ničemu nemohlo dojít z důvodu nepřítomnosti, bylo potřeba zpochybnit otcovství samo. Tehdy ještě nikdo neměl ani tušení o nějaké DNA nebo dokonce o testech rodičovství. To byl důvod, proč byla tato metoda velmi drahá a ne zdaleka tak přesná jako dnes. Přesnost se uváděla někde v rozmezí pouhých 48 až 52 procent. Nebylo to mnoho, ale v těch časech byl i to pokrok navíc lidé v devatenáctém století nebyli tak nároční, jako ti dnešní.
Rozbor DNA byl proveden brněnským Ústavem veterinární medicíny a bylo s jistotou prokázáno, že otcem není v žádném případě šimpanz Venda, ale pravděpodobně ani Haukwitz. Vyloučení Haukwize nebylo ani tak záležitostí rozboru krve, ale spíš přesvědčení vědců, že šlechtici mají krev modrou. Krev mladého Šťávy byla překvapivě červená a tím bylo rozhodnuto. Červená byla samozřejmě i krev šlechticova, ale to nikdo nevěděl, protože tehdejší zákony neumožňovaly odebírat krev osobám urozeného původu. Vzorek za pana hraběte poskytl tedy jeho komorník Jonatán a to v množství 3,5 litru, to byla minimální potřebná dávka, k na dnešní dobu primitivnímu rozboru. Z poznatků moderní medicíny samozřejmě víme, že takový vzorek neměl pro test žádnou valnou cenu, ale na konci devatenáctého století to byl běžný postup. Soud nakonec pod tíhou důkazů rozhodl, že hrabě Haukwitz nemůže být otcem mladého Šťávy a hraběti spadl kámen ze srdce.
Po prohraném soudu se pokušela ještě nějakou dobu zoufalá Šťávová přesvědčit C.a.K úřady, že se asi spletla, a že otcem dítěte je nade vší pochybnost panský řidič Hynek Nesrsta. Ze začátku se i zdálo, že by to mohla být pravda. Jistá podoba tu byla, ale nakonec došlo k překvapivému zlomu. Nesrsta přede dvěma roky emigroval do Spojených států. Odtud přišlo zrovna v den, kdy jeho potencionální syn slavil deváté narozeniny, svatební oznámení. Stálo v něm, že byl před měsícem v Los Alamos oddán za jistého Huga Sullivena. Toto město totiž tenkrát experimentálně povolilo sňatky kohokoli s kýmkoli a toho tento zamilovaný pár ihned využil. Nesrsta si tak nevědomky vytvořil alibi a nemohl být podle tehdejší legislativy uznán jako otec.
Když to tedy nevyšlo ani z hrabětem ani s řidičem a šimpanz byl mimo hru, rozhodla se Šťávová svést otcovství na chudáka Drahotu. Ten už byl pár let mrtvý a nemohl se bránit. V roce 1899 tedy soud definitivně rozhodl, že František Drahota je otcem syna paní Šťávové a tento jeho potomek ponese nadále jeho jméno. Tak vlastně spatřil světlo světa můj praděd Karl Hynek Venda František Drachota.