Automobilový příběh

Automobilový příběh


PŘEDMLUVA

Každý žijeme svůj příběh. Svět je občas krutý. Z vlastní zkušenosti bychom mohli říct, že je na nás život krutý stále.
Často se propadáme do hlubin beznaděje a nevěříme, že už to někdy bude vůbec lepší. Ale to máme smůlu“ Bohužel to někdy lepší je. Jsou to krátké chvilky štěstí a radosti.
Tento příběh vám takové chvilky ukáže. Zbystřete svůj zrak a čtěte. Vžijte se do role muže, který má více štěstí, než rozumu.

To vám jednoho dne bylo setsakramentsky krásně. Jel jsem takhle domů z práce autem. Byl hrozný pařák a tak jsem chtěl být doma co nejrychleji.
Spokojeně jsem si užíval jízdy a na silnici si připadal jako král.
Úsměv na tváři mi ale rychle zmizel. Byl jsem pokořen. Mí kolemjedoucí druhové se mně jenom vysmáli.
Zastavili mě totiž dva policisti.
„Dobrý den, pane řidiči.“
„Dobrý.“ Odvětil jsem, ale v hloubi duše jsem je nemohl ani cítit.
„Tak, pane řidiči, vystupte si, prosím.“ Řekl jeden z nich. Byli to moji odvěcí nepřátelé. Vystoupil jsem naproti nim.
Připadal jsem si jako na Divokém západě. Jeden z nich mezi zuby procedil: „Tas svlh řidičský průkaz!“
Ani minutu jsem neváhal a má ruka automaticky zaměřila k pasu.
Byl jsem rychlejší. Ten zrádný policista se ani nenadechl a už jsem mu u krku mířil mým řidičákem.
„Pane řidiči, víte, co jste udělal?“ Zeptal se mě ten druhý.
Ztuhl jsem ve smrtelných křečích: „Vím, asi jsem jel trošičku rychle, že?“
„Co prosím? Vždyť vy po celou dobu jízdy nesvítíte!“
„Jejdanenky.“ Usmál jsem se.
„Tak, zaplatíte pokutu hotově nebo to dáme na šek?“
V tu chvíli mě popadl ďábelský plán.
„No, podívejte se.“ Vytáhl jsem peněženku. Měl jsem v ní dvě stovky, ty jsem ale díky mému mistrovskému talentu dokonale skrčil a schoval do nejtemnějších koutů mé peněženky, kde se ještě žádný smrtelník neopovážil vstoupit.
„Podívejte se, já tu mám jenom stravenky. Víte, moje žena mě poslala na jídlo. Čtyři děti máme a peníze žádné. A co nejhorší jest, do výplaty ještě daleko!“
Policisté se na mě trapně usmáli a jeden z nich spustil: „No,… tak, tak běžte! A už vás nechci ani vidět! No šup, rychle do auta a mazejte!
Ha, há! Zvítězil jsem. V záchvatu trapnosti mě propustili ze svých vražedných spárů a já jel dál svobodnou cestou.
Už jsem se blížil svému domovu. Ale co čert nechtěl, asi dvě sta metrů ode mě vidím další policejní auto, jak jede přímo ke mně! Ne! Já se nevzdám! Jednu bitvu jsem už vyhrál a nenechám se zastrašit.
Bůh žehnej přátelům, které mám! Zastavil jsem před zahrádkou, na které byli zrovna moji známí. Často jsem s nimi hodoval u výsostných nápojů, které jaksi obveselují mysl. Rychle jsem vystoupil z auta a hvízdl na ně.
To už ale u mě zastavili další policisté.
„Pane řidiči, vy už jste si i vystoupil, tak nám, prosím, dýchněte tady do téhle trubičky.“
Přísahám, že v ten moment se mi na pět minut zastavilo hrůzou srdce. Neměl jsem zrovna čisté svědomí(a dech už vůbec ne), protože v práci jsme zrovna trochu slavili kamarádovi narozeniny.
„No, páni četníci, to bude asi nějaký omyl, že?“ Dělal jsem ze sebe hloupého.
„Jaký omyl? Jen nám tady foukněte!“
„No, ale pánové, já jsem přece chodec. No nevidíte? Jdu tady po tomhle chodníku.“
„Nedělejte si z nás šoufky! Tohle auto je přece vaše, ne?“
To se už ale do práce pustili mí kamarádi.
Oni to byli bratři, jak se patří. Společnými silami odtlačili moje auto k nim na dvůr a já jsem byl v suchu.
„Tak, milí páni četníci, chcete ještě něco?“ Usmál jsem se na ně.
„Vás si ještě najdeme! Nebojte se!“ Vykřikl jeden z nich na mě a se vztekem odkráčeli pryč.
Ten den mi zkrátka Štěstěna přála. A za to jí a mým kamarádům moc děkuju.