Upír ve skříni, část desátá

Obloha byla šedivá, pokrytá hustými kouřovými mraky. Přinesou sníh? Možná. Panoval neobvykle teplý začátek zimy. Podle předpovědi se to mělo v nejbližších dnech naštěstí změnit. Přesto Štědrý den bude spíš blátivý než bílý. Tomu se říká globální oteplování.
David seděl na svém oblíbeném místě u okna a vyhlížel hvězdy, které byly beznadějně pohřbeny pod tlustou vrstvou mračen. Broukal si přitom písničku, kterou slyšel včera v televizi. Měla chytlavě vlezlou melodii, takže si jí zapamatoval i on, hudebně hluchý člověk:

„Odejdi se mnou nocí.
Jsme dvě duše ztracené.
V našich tichých krocích
zazní stokrát: ,Prosím ne!'”

Začínal mi tím lézt na nervy. Autorem tohoto hitu je asi o dva roky mladší kluk než já, výherce pěvecké soutěže. Jeho tvář visí všude, stejně jako Santa Claus. Mám strach otevřít ledničku, abych ho tam nenašla. Není před ním úniku.
Jako bych sama nevěděla, že pro Davida nemám dárek, musí mi to neustále někdo připomínat. Obdarovat mámu s tátou je snadné; šátek a sypaný čaj to jistí. Katka dostane černé tričko s krvavě rudým nápisem: Kousni mě! (Kdyby ho viděl David, jistě by neodolal.) Objevila jsem ho na dně krabice v třicetikorunovém second handu. Pro Lenku, mou další spolužačku, se kterou i celkem kamarádím, mám vanilkovou svíčku. Ona je, pro mě neznámého důvodu, zatížená na tuhle vůni.
Jenže co bych měla dát Davidovi? Krevní konzervu mi v nemocnici neprodají, raději to ani nebudu zkoušet. Kupovat knihu taky nemá smysl, přečte jí za dva dny. Možná šálu s čepicí, aby si nemusel neustále půjčovat moji. Štědrý den se blíží, není času nazbyt.
„Co by sis přál k Vánocům?“ obrátila jsem se k němu.
Pohlédl na mě velmi smutně. Vždyť ty víš, říkal jeho ztrápený výraz, ty víš, co bych si přál, ale nikdy to nemůžu mít. „Nic,“ šeptl tiše. Opřel se čelem o studenou okenní tabuli.
„Ty se zbytečně trápíš,“ promluvila jsem do tíživého ticha. „Kdybys...“
„Irene!“ ozval se na chodbě matčin hlas. Mířila do mého pokoje. David vletěl mrknutím oka do skříně. Je vážně rychlý.
„Irene?“ nakoukla máma dovnitř. Nejspíš slyšela dva hlasy, ale nespatřila nikoho kromě mě. Divné, že?
„Copak?“ zeptala jsem se nevině.
„Volala babička,“ oznámila matka. Prý přijede na Vánoce k nám,“ tvář se jí zkřivila do otrávené grimasy, dodala: „Snad Michael zůstane doma.“
„To je fajn,“ usmála jsem se Babičku June z Ameriky mám ráda. Na svůj věk vypadá skvěle a je s ní legrace. Narodila se na konci druhé světové války v New Yorku. Pak se její rodina přestěhovala na západ do Hollywoodu. Málem se stala slavnou herečkou, ale potkala dědečka a odešla od filmu. Za pár let měli spolu Michaela.
Přestěhovali se za prací do Evropy. Jenže dědeček Jack umřel. Srazilo ho auto na přechodu. Byl tak začtený do novin, že si ani nevšiml, jak se na něj řítí náklaďák plný sudů piva.
Alkohol je zabiják.
Pár let poté babička potkala dědečka Františka a narodila se jim máma. V té dobře byl už Michael v pubertě. Se sestrou, která vždy nesnášela nepořádek, si nikdy nerozuměli. Strýček je divočejší povahy.
Jenže dědeček František taky umřel. Měl rakovinu. Babičce, jak sama tvrdí, žádný chlap dlouho nevydrží. A tak se vrátila do New Yorku i se svými dětmi.
Táta tam studoval na vysoké škole. Anglicky v té době skoro neuměl. S mámou se setkali v metru. O lásku na první pohled určitě nešlo. Vrazil do ní a ona mu česky začala pěkně sprostě nadávat. Jaké překvapení, když zjistila, že jí rozumí (a navíc jí i pěkně peprně odpověděl)! Dali se do řeči. Možná až v tuto chvíli mezi nimi přeskočila jiskra.
Za dva roky jsem se narodila já. Proto se jmenuji Irene a ne Irena. Je to anglické jméno.
Máma tenkrát prohlásila, že v tom blázinci nebude vychovávat své dítě, a odjela s otcem zpátky přes velkou louži do své vlasti. Teprve tady se vzali.
Co se týče příbuzných z otcovi strany, skoro je neznám. Kvůli něčemu s kdysi nepohodli a od té doby spolu nemluvíme.
A to je celá historie mé rodiny.
„Moc se neraduj,“ zchladila mě v zápětí matka. „Znamená to, že si budeš muset uklidit. Už abys začala, jinak to nestihneš.“
„Tak fajn to zase není,“ povzdychla jsem si. Stejně babičku ráda uvidím. Může vyprávět hodiny a hodiny, ale pořád má o čem. I když si myslím, že polovinu z těch příběhů si vymyslela, miluju je. Tolik toho zažila! Je to herečka.
Máma odešla. David zase vylezl ze skříně. Pomalým šouravým krokem se vrátil na své místo u okna. „Zdá se, že budeš mít pěkné Vánoce v rodinném kruhu,“ řekl kousavě. „Někdo má štěstí,“ ušklíbl se.
Co mi vyčítá?
Vzedmula se ve mně vlna vzteku. „Já nemůžu za to, co se ti stalo. Přestaň si na mě vylévat zlost,“ řekla jsem ledově a probodla ho naštvaným pohledem.
Ani se mi neomluvil. Dál zatvrzele čuměl z okna. Zmetek jeden! Co si o sobě myslí? Se zamilovanými lidmi je děsná potíž. Bývají totiž neuvěřitelně sobečtí.
Vypnula jsem počítač a šla si lehnout. Stejně už je pozdě.
Napadlo mě, zda-li si nějaký dárek vůbec zaslouží.