Bečvanské pověsti - Jak brach vedl krávu napásť

Měli jsme doma jednu krávu, menovali jsme ju Babuša. Byla to jalůvka, krásna, cela oříškova s očima modrýma, jak tela.

Bylo to na jaro, sněh už stál, už bylo ai po zaplavach, tož sa to šecko začínalo zeleňať, hentam vyróst petrklíč, henkaj zasej sněženka. Tož co vam budu povídať, jaro... Tata si tehdá zlámal ruku, tož celá naša hospodárka byla hore nohama. Šeckych nas enem dirygoval a my sme to dycky stějně udělali blbě, jak na vojně! Mama po nas v jednem kuse řvala, tež rozeny general.

Já sem sa měla, nemusila sem nič ineho enem ty blbe kraliky pokluzať - to už sme upustili od staříčkovej metódy chovu, tož sme jich měli zas šecky v kotcách. Brach to měl blbší. Připadla mu na tryko Babuša. Pravda, všeci sme jů měli rádi, ale co vám budu povídať, bylo to tela. Rohy sice neměla, ale stejnak, když vám tu svoju palicu vrazila pod lopatku, přijemne to nebylo! Tož bratr furt chodil a skuhral, že ho šecko boli.

Stalo sa to kerysik vikend, zrovna sem išla, že budem zas s cérkama rajtovať po Bečvach. Brach šel statečně do chléva, vzal si řeťaz, chvilu sa tam s Babušu postrkoval, bo byla nervozni, že je eště v jedenact hodin ve chlevě, pak brašin pyšně vyšel. Babušu vednul za sebů, otevřel vrata a včil Babuša začla harašiť! Tož zkůšal ju udržeť, zapřel sa nohámi, ale nepomohlo to. Babuša sa rozutékla po zahradě a bracha táhla za sebů, šak býval také tintitko, že to beztak ani namaha nebyla! Za nimi zostávaly v travě dvě blative ryhy.

Keď sa Babuša proběhla a brat ukončil okružni jizdu, Babuša sa poslušně nechala přitlůcť a pásla sa až do večera. Enem mama, keď viděla ty bahnivé čary po celej zahradě myslela, že ju omyje.