Děti od hřbitovní zdi

Vykračuji si takhle směrem k domovu. Nadechuji se zhluboka "čerstvého" vzduchu vanoucího z Třince, přičemž cítím, jak mi reziví plíce. Rozhlížím se kolem a přemýšlím nad nesmrtelností chrousta. Najednou mi do oka padnou dva malí kluci snažící se přelézt hřbitovní zeď. Chvíli je pozoruji. Nepřipadám si dost stará na to, abych je napomínala, a tak s úsměvem pokračuji dále. Začínají se mi vracet vzpomínky na dětství, které jsem prožila v blízkosti hřbitova. Zní to morbidně "dětství u hřbitova". Nicméně, já to beru jako jedno obrovské plus. Jako první mi prolétá hlavou vzpomínka na takzvaného "Čaroděja Dobroděja".
Je mi maximálně 5 let. Vycházím před dům a tam už na mě čeká můj věrný kamarád Vašek. Oba záříme radostí, protože dnes jdeme ven s "velkou partou" a s těmi se jeden nikdy nenudí. Jdeme podél naší zahrady a za rybníčkem zabočujeme na vyšlapanou cestičku do polí. Při našem asi metrovém vzrůstu se rychle ztrácíme v terénu. Tráva na poli za hřbitovní zdí je vysoká, žlutá a hrubá. Přes traviny nevidíme, ale víme naprosto jasně, kam míříme. Přibližujeme se k místu určení a slyšíme hlasy. O chvíli později se vynořujeme na malém plácku, který jako jediný disponuje trávou vysokou maximálně 30cm. Mimo jiné se zde nachází malé očouzené ohnišťátko, odporná a smradlavá studna, jež se pro nás ovšem stává tajemným místem a prožíváme v ní velká dobrodružstí, a asi metr a půl hluboká díra, kterou honosně nazýváme bunkr. Na ohništi se již pálí suchá trává a pár zbloudilých klacíků. Kolem tohoto věčného ohně již sedí moje starší sestra, bratr, sestřenka a 4 bratranci. Ano, zní to jako rodinný podnik, ale on to v podstatě rodinný podnik byl. Všichni nás vítají polohlasným "čau" a dále se věnují svým veledůležitým činnostem, mezi které se řadí například čištění plechovky, jejíž pravý účel poznáte za chvíli. Další je například plánování dokončení našeho bunkru, ke kterému ovšem nikdy nedojde.
Rozhlédnu se kolem a zcela neomylně mířím za nejstarším z této party. Je jím můj nevlastní bratranec Petr, který v té době dosáhnul již 14 let a tím se automaticky stal hlavou smečky. Sednu si vedle něj a pozoruji jej při práci. Náplní jeho činnosti je vytvořit takzvané doutníky. Není to samozřejmě o tom, že by vytáhl z kapsy tabák a začal si "balit cigáro". Tyto doutníky jsou mnohem rafinovanější a jen málokdo je dokázal vytvořit tak, aby hned po prvním "čoudu" svého majitele nezadusily. Jednalo se o dutá stébla trávy naplněné jinými, pokud možno suchými travinami, které po zapálení chvíli doutnaly a umožňovaly nám tak chvíli z úst vypouštět obláčky dýmu.
Vašek usedá do trávy vedle mě a oba fascinovaně pozorujeme Petrovu práci. Po chvilce nás oslovuje druhý nejstarší z klanu - Danek - a oznamuje nám, že se chystají provést misi - Čaroděj Dobroděj. Ale k tomu, jak oba dobře víme, potřebují naše dovedné ruce a hlavně naše nadšení pro akci. Oba vstáváme a po vyslechnutí úkolu mu téměř salutujeme. Vydáváme se splnit nám zadaný a pro misi životně důležitý úkol.
Ztrácíme se z dohledu ve vysoké trávě a oči několika starších nás vyprovázejí na cestu s přáním hodně štěstí. Oba jdeme vysokou trávou. Jsme tak hrdí na svěřený úkol, že se po chvíli rozbíháme směrem ke hřbitovní zdi. Po několika málo krocích a skocích, se před náme vynořuje železo-betonová konstrukce zdi ohraničující nový hřbitov. Oba jsme naplnění odvahou a rozhodně nám nechybí odhodlání. Vašek se vydává přes plot jako první. Bez problémů se dostává na betonový základ a teď už je před ním jen železný plot tyčící se do výšky asi 150 centimetrů nad beton. Dnes bych se tomu jen smála, jelikož tento plot dokážu téměř překročit, ovšem v těchto dávných dobách se plot tvářil jako obrovský nepřítel. Můj kamarád už je na horní hraně a sebejistě seskakuje na pozemky hřbitova. Vydávám se za ním a s trochu větším úsilím se po chvilce dostávám za ním. Ačkoli na hřbitově skoro nikdo není a i kdyby zde někdo byl, tak by se sotva zajímal o nás, vydáváme se kupředu téměř přískoky a plazením. Nechceme, aby nás kdokoli spatřil. Dost dlouhou chvíli jdeme jen po louce, protože hroby jsou na druhé straně pozemku. Náš cíl je jasný - kontejner! Pomalu se proplétáme vysoce nenápadně mezi malými tůjkami, které oddělují část s hroby od menší části hřbitova, kde se nacházejí velké rodinné hrobky. Cílevědomě se blížíme ke kontejneru. Už jsme u něj a zahajujeme akci. Vašek mě chytá za nohu a vyhazuje mě na hranu obrovského plechového kontejneru. Dostávám se nahoru a jako klíště se držím zrezivělých okrajů.
"Tak co? Vidíš něco?" ozývá se ze zdola. "Jo, vidím, je tu toho dost,“ odpovídám s nadšením a vybírám co nejvíce nedohořelých svíček. Čím víc vosku v nich je, tím lépe. Po několika minutách odpadávám dolů a spolu s Vaškem sbírám úlovky, které jsem naházela na zem. S plnými tričky vyhořelých svíček a já navíc s krásnými šmouhami od rzi se hrdě a opět nenápadně vracíme ke zdi. Naplnění radostí z dobře odvedené práce, překonáváme zeď a prodíráme se travnatou džunglí zpět na základnu.
Přicházíme s úsměvem na rtech a hrdě vysypáváme obsahy našich náručí na zem. Celá parta nás odměňuje obdivným pohledem a Petr nám každému za odměnu dává jeden z doutníků. Oba spokojeni usedáme do trávy se zapáleným kuřivem. V tuto chvíli se do práce dávají ostatní. Musí totiž dostat vosk z kelímků, které my odborně nazýváme želatinou. Získaný vosk umisťují do již zmíněné plechovky. Čím více, tím lépe. Další se snaží sehnat co nejvíce klacíků a větví, aby žár v ohni byl co největší. Po chvíli je vše hotovo. Petr dostává do ruky plechovku plnou vosku a zkušeně ji umisťuje do plamene. Pomalu přikládá shromážděné palivo a zadává nám další extrémně důležitý a náročný úkol. Dostáváme s Vaškem do ruky další plechovku, ovšem o něco menší. Ta, ve které se vaří vosk, je totiž od ředidla. My ovšem dostáváme malou od rajského protlaku. Víme, co máme dělat. Blížíme se k tajuplné studni. Je hluboká snad 3 metry. Tentokráte lezu první já. Dolů vedou zrezivělá železná "stupátka". Dostávám se na dno, kde to nesmírně páchne. Rozhlížím se a zvědavě nakukuju do asi metr vysoké chodbičky, kterou proudí voda. "Jednou bychom to měli prozkoumat,“ říkám si v duchu, ale Vašek mě pobízí, abych splnila úkol a nabrala do plechovky trochu smradlavé a rezavé vody. Úkol plním a drahocennou tekutinu podávám Vaškovi, který ji vystrkuje na světlo světa. Naposledy hodím očkem po tajemné chodbičce a pak rychle spěchám nahoru.
Vašek na mě čeká a společně oba běžíme k ohništi, kolem kterého se již vytvořil kruh. Všichni ovšem stojí v odstupu minimálně dvou metrů. Jediný, kdo stojí blíž, je Petr. Drží v ruce precizně vyrobený a důmyslný nástroj. Jedná se o asi metr dlouhý klacek, na jehož konci je umístěna plechovka s vodou. Nikdo ani nedutá. Blíží se hodiná H. Petr se naposledy rozhlédne po přítomných a v očích se mu zračí stejný pohled jako Neilu Armstrongovi před odletem na Měsíc. Odvrací se od nás a pouští se do svého náročného úkolu. Pomalu otáčí klackem a tím i plechovkou s vodou, která se vylévá do nádoby s voskem. V tento moment nastává to, na co jsme všichni tak dlouho čekali. Voda se dostává do plechovky a rychle se mění v páru. Pára udělá jedno velké "PUFF"! Z plechovky se vyvalí dým, který trochu připomíná atomový hřib. Všichni společně voláme: "Čaroděj Dobroděj!“ Asi po 5 vteřinách je po všem. Všichni jsme spokojeni se svým výkonem. Někdo ze starších sundává plechovku z ohně. Ostatní si sedají okolo a dávají se opět do řeči. Jen já a Vašek stále fascinovaně zíráme do míst, kde byl ještě před chvílí oblak. Po chvilce se vzpamatujeme a přidáváme se k ostatním...
Takto nějak vypadají vzpomínky člověka, který většinu svého dětství strávil u hřbitova. Musím uznat, že se mi toho vybavuje daleko více. Nicméně si myslím, že tato příhoda mluví za vše. Na mysli mi ještě tane věta mého dědečka, který razí heslo, že na hřbitově jsou ti nejlepší sousedi, protože nezlobí, nehlučí, nestěžují si... A já nemůžu nic jiného, než souhlasit.