Večerná hlad a chlad

Šero halilo hřbitov do notně ponuré nálady, kterou podkresloval ledový vítr, jenž bičoval odvážlivce venku do tváří a zbarvoval jim je do ruda.
Jedním z odvážlivců byla i paní z řad zdejších důchodců, která se rozhodla donést umělé kvítí na hrob svého zesnulého manžela. Růže z syntetického materiálu položila do úzké kovové vázy bez zbytečného zdobení. Nepotrpěla si na detaily, byla to spíše praktická žena, pro kterou bylo důležité, že nůžky stříhají a pračka pere, a na nějakou barvu, značku a materiál už nehleděla…

„U zubotupýho upíra!“ rozlehne se mezi hřbitovními zdi, když vlkodlak ve své lidské podobě zakopne o roh náhrobku, který se skrýval pod hustým křovím. „Se na to můžu akorát tak…“ zaprská ještě, ale pak svůj zrak zas upře na letitou dámu o několik metrů dál. Očividně jej ve své stařecké hluchosti vůbec nezaregistrovala. V žaludku mu zakručí, jak kdyby hladověl za celý regiment.
„Co tu strašíš, obludo?!“ ozve se za ním s lehce povýšeným hlasem sladký ženský hlas. Otočí se a spatří mladou dámu zahalenou do krátkého černého kabátu, černých kožených kalhot a vysokých kozaček téměř až po kolena. Pohodí svojí světlou hřívou a v úsměvu poodhalí prodloužené špičáky. Se značným odporem si přitom prohlíží muže před sebou, který je ustrojen do nezajímavého temně modrého oblečení a se svýma zelenýma očima a hnědými rozcuchanými vlasy připomíná spíše nezbedného školáka, než nebezpečného tvora.
„Jsem na lovu,“ odpoví s krátkým zavrčením vlkodlak. „Páchneš,“ procedí skrze zuby a nakrčí nos v odporu.
Upíří slečna si prohlédne jeho vytipovanou oběť a v odporu vydechne. „Věděla jsem, že nemáte vkus, ale že až takovej. Tě rajcujou umělý cvakací zuby?“
„Tebe zas nedozrálí holobrádci, si vyber, pijavice.“
S jeho slovy si upírka uvědomí, že je to již několik dní, co jedna naposledy a hlad již opět svírá její žaludek. „Secvakni svoje špinavý zuby a dej mi pokoj.“
„Ale ale, dámička se nám čertí,“ nasadí vlkodlak nepřirozeně vysoký hlas a rozesměje se hrdelním smíchem.

Stará dáma po chvíli byla spokojena i s očistou hrobu, na závěr celé téhle ceremonie ještě zapálí svíčku a s poklidným výrazem ve tváři zamíří po cestičce k hlavní bráně hřbitova.

„Večeře už jde,“ div nezačnou mladíkovi kapat sliny od pusy.
„Utři si tlamu zvíře… Ti ukážu pořádnej lov, houby umíš.“ Pronese sebevědomě mladá upírka a zamíří vstříc jejich vyhlídnuté kořisti, spíše vstříc jediné živé duši tady.
„To je moje žrádlo!“ vyskočí vlkodlak ze svého dosavadního úkrytu a rozeběhne se za upírkou. Ta je však o krok rychlejší a za okamžik stane před starou dámou. Zašklebí se a odhalí přitom svoje přednosti v zubech.
„Proč máš tak bledou pleť, panenko?“
Oslovená překvapeně zamrká, otevře pusu dokořán a dřív než se nadechne na vhodnou odpověď, promluví za ní vlkodlak: „Anémie babičko, anémie.“
„Ale mladá dámo, proč máte tak velké zuby?“ optá se sladce babička, jako by mluvila se svou vnučkou.
„To abych tě lépe sežrala!“ vzpamatuje se nakonec upířice a už už se chce vrhnout na starou dámu, ta ale vytáhne česnek a kříž ze své velké kabelky, až ty dva překvapí, jak rychle to dokázala najít. Začne metat latinské nadávky kolem sebe a přitom se ohání křížem kolem sebe jako Chuck Norris za mladých let revolverem po zločincích.
„Mám černý pás v judu,“ upozorní je ona vratká dáma. Její prohlášení zní až komicky absurdně.
„Kecáš, babo!“ vyjede na ni podrážděně vlkodlak.

* * *

„Co to sakra… Opice jak bota alfy,“ probere se následující zamračené ráno vlkodlak, ale pak se zarazí. Vždyť včera večer nebyl v hospodě. Posadí se a rozhlédne se po okolí. Vedle něj leží ona upíří dáma, oblečení roztrhané a celkově vypadá zuboženě. Překvapeně zamrká a začne si se zájmem prohlížet i sebe. Chybí pravý rukáv, díra v nohavici a na hrudi bundy, krvavý šrám na zápěstí, na jedno oko špatně vidí.
„Do upíří … Ta baba mlela pravdu!“