Povídky z křesla.

Začalo to nepřímou poznámkou mé ženy. "Dítě a kočka, nevim, nevim." Klidně jsem pokračoval v luštění sudoku, to se mne asi netýká. S povzdechem vyslovené "chudák", mne přinutilo zbystřit sluch. Vůně uvařené kávy v době, kdy ji nikdy nepijeme naznačila, že se bude řešit nějaké dilema. Jiný důvod jsem neznal, oslovení "dědo", potvrdilo můj typ. Mladí! Finance jsem vyloučil, to vždy začíná slovem "víš". Vzápětí se mně začaly ježit chlupy na zádech, z podvědomí vyrazilo slovo kočka. Manželka z výrazu mé tváře vytušila, že musí rychle zaútočit. "Byla sem u mladejch. Myslim pořád na to, až se narodí malej. Bůh ví, co by se mohlo stát." "Co by, budou u nás pečený, vařený." "Cyniku. Ale co s kotětem, přece ho neutopíme. Bude u nás!" Takže kotě. Znal jsem toho půlročního černého ďáblíka. A to bych měl mít ve dne v noci kolem sebe? Ženo, za co?! Chvíli jsem si připadal jako želva na zádech, absolutně bezbranný. Následovaly argumenty, třeba ho zalehne, poškrábe, udusí chlupy. Zvířata mně nevadí, vyrůstal jsem mezi veškerou havětí, kterou můžete na statku potkat. Ovšem, tenhle kocourek mne dával najevo: počkej, ještě uvidíš." Žena naopak jen zářila, když se k ní přiblížil. Bylo mi jasné, že taková chlupatá koule s miminem být nemůže. Ale což jsme tady jenom my?
Ještě než se narodil vnuk Ríša, motal se nám pod nohama Číča. Nechápu, proč nedostal nějaké jiné jméno, třeba "Viks". Jak ten byl černý. Jedno jsem na něm obdivoval, krásné, kovově lesklé, dlouhé chlupy. Pokrývaly jen tělo. Hlavu a nohy zdobily krátké, jakoby zastřižené chloupky. Ocas měl kapitální a jak se ukázalo, rostl stejně jako kocour. Potřebné vybavení pro soužití s kočkou zařídila žena. Mně přibylo na stará kolena učení. Poznával jsem, že moje názory a potřeby jsou pro kocourka nepodstatné. Dnes se usmívám, ale byly okamžiky, že jsem raději odešel na chodbu, abych náhodou nezrealizoval první myšlenku. Prvních pár dní jsem působil na své okolí, jako slzný plyn. Byl jsem k pláči. Pravda je, že kocourek u nás našel domov. A tady začínají "kouzelné" zážitky, pod které se podepsala i naše neznalost zvířecí persóny s názvem KOČKA.
Vlastníme přízemní byt s vyhlídkou do ulice, kde je neprozíravě zvolený kousek trávníku s malými borovicemi a keříky túje. Začínali jsme si na sebe zvykat, soužití dostalo jakýsi řád. Naše odchody do práce většinou prospal. Příchody pozoroval za oknem. Plynuly týdny, ženě se vrátil úsměv a mně vzrostlo sebevědomí, že jsem to ustál, netušíc, co všechno ještě ustát budu muset. Bylo to dílem náhody nebo opomenutí, ale zůstalo pootevřené okno do ulice. Působivé volání: "Číčo, kocourku, Číčo", zůstalo bez odezvy. Při manželčiným srdceryvným: "Von utek", jsem se zatetelil blahem. Budiž mi odpuštěno. Uklidňujíc manželku jsem zhodnotil situaci. "Kam by utíkal, támhle čůrá." Černá hlavička v túji na mne působila jako rozesmátá tvář klauna. Chvíli si užíval volnosti. Kdybych tušil, že ne naposledy, dal bych zazdít okna. Sedíc u počítače, zaslechl jsem klepnutí na parapet a koutkem oka zahlédl jeho ladný skok do obýváku. Usmívaje se hodnotím jeho šikovnost, abych se vzápětí leknutím kousl do jazyku. "Táto, táto, honem!" Ten výkřik se mně vracel ještě několik dní jako ozvěna. Otřesné! Jdu do kuchyně, žena na židli s rukama u stropu, kocourek v šoku pod stolem. "Tam, tam", ukazuje žena na ledničku. V takových chvílích napadne člověka leccos. "Chceš něco podat?", ptám se a otvírám ledničku. "Utíká, Ježíš Marja, fuj." Sevřel jsem ženu do náruče. "Tak klid a povídej." "Ten prevít něco přines, možná ještěrku a teď je za sedačkou." Měla pravdu, docela pěkný kousek, seděla jak přilepená na zdi. Nejsem žádný odborník-lovec, ale s tímhle bych si měl poradit. Po dvou hodinách přestavování různého nábytku, jsem rezignoval. Skončila v úzké skulině za knihovnou. Klekl jsem si na kolena, nikoli k modlení, ale odhadoval jsem vzdálenost. Tady by pomohl lux, podle manželky pitomý nápad, ale zkusit se má všechno. Přitáhl jsem lux. Na jeden konec hadice jsem natáhl starou silonku a zasunul do luxu. Druhý nechal volný a nastavil lux na maximum. Pomalu jsem posunoval hadici k oběti. Na povel "teď", žena zapnula lux. Mé další chování vzbudilo u mé ženy na chvilku respekt. Došel jsem se řvoucím luxem k oknu, vysunul hadici co nejdál a pak ho vypnul.Po několika sekundách vypadla ještěrka na zem. Patrně ohlušená, se chvíli motala do kolečka, než zamířila do vysoké trávy. Dostal jsem od ženy pusu, prý už se ničeho nebojí, když si umím poradit. Ten večer poprvé začal kocourek posedávat u okna. Jeho tiché, ale vytrvalé mňoukání asi vyjadřovalo touhu navštívit keříky. Vyhověl jsem mu. Větší blbost jsem v tomto směru nemohl udělat. To jsme netušili, co nás ještě s kocourkem dalších šest let čeká.