Christine?

Poznámka Autora : Tato povídka je čistou fikcí,nemá nic společného s realitou.Je psaná v ich,tedy z pohledu jedné z postav.V této povídce je to šestnáctiletý Alex Adams.


V okamžiku, kdy vstoupila do naší třídy, můj dosavadní šedivý svět se naplnil barvami. Ale zřejmě nejen mě. Všiml jsem si, jakožto bystrý mladý muž, že okouzlila i ostatní chlapce z naší třídy. Děvčata na ni hleděla se závistí či obdivem ale chlapci... Ti na ni hleděli s přímo chamtivými pohledy a jeden z chlapců ve předních lavicích dokonce nasál její vůni. Ach, jak jsem mu já, ve čtvrté lavici, v tu chvíli jeho jinak bezcenné místo záviděl. Kéž bych mohl i já nasát tu vůni, jež by zajisté lahodila všem mým smyslům. Bylo to tak opojné okouzlení. Nesměle kráčela až ke katedře, kde si to hověla naše postarší třídní a po krátké rozmluvě, kdy se její líbezný hlas linul ztichlou třídou, neboť všichni okamžitě oněměli nad její krásou. Pomněnkové oči skryté pod ofinou doplňující hřívu hnědých vlasů, tvář, jako by ji vytesali andělé. Otočila se k nám a jemným, téměř bázlivým hláskem s nervózním pohledem po vyzvání všem pověděla své jméno.
"Christine Godessová.“
Nelhala. Její příjmení nelhalo. Byla skutečně jako malá bohyně. A Christine, to jméno mi v tu chvíli znělo tak božsky a nádherně, jako snad nikdy. A pak přišla snad nejšťastnější chvíle v mém dosavadním, pochmurném životě. Třídní se na Christine přívětivě usmála a pak se rozhodovala, kde ji posadit.
"Nu co... “povídá:" ...posaď se třeba... do lavice vedle Alexe. To je ten chlapec v prostřední řadě, ve čtvrté lavici.“
Srdce se mi roztlouklo tak zběsilým rytmem, jako nikdy v životě. Ona bude sedět přes uličku, přímo vedle mě!Byl jsem šťastný. Jako nikdy. Myslí se mi rozlévaly slova jako byla "Nádhera. Krása. Vyjímečnost.“ a mé srdce v tu chvíli patřilo jen té dívce u katedry. Mírně se zarděla a pak se pomalým krokem vydala uličkou ke své nové lavici. Všechny zraky se upíraly jen na ni. Včetně toho mého. Její kroky tiše dupaly o zem. Dusot se rozléhal po celé třídě. Kráčela s takovou nadpozemskou lehkostí. Konečně usedla. Naše snění přerušil prkenný hlas učitelky. A výuka mohla pokračovat.
Ovšem já neposlouchal. Plně jsem ignoroval učitelku, pohledem i myslí jsem byl připoután na dívce přes uličku. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Neměla téměř žádná prsa, bylo mé první uvědomění. Měla jen takové menší, vypouklé kopečky na hrudi. Ale to jí na celkové kráse nijak neubíralo. Spíše přidávalo. Sundala si svou bílou mikinu, a já zahlédl svaly, které se jí rýsovaly na pažích.
Den ubíhal a já si ji stále prohlížel. Oděna v jemných, žlutých šatech, oblečena v bílé mikině se usmívala a s očima podlitýma krví působila jako to nejkrásnější stvoření na matičce zemi. Stále se usmívala. Tak kouzelně. Třeba, když jsme v biologii pitvali žábu. To se usmívala ze všeho nejkouzelněji, když vytahovala žabí vnitřnosti žábě z břicha. A nebo při chemii. Kdy jsme měli zchladit nějakou nebezpečnou chemikálii, ona s výrazem psychopata vše provedla s maximální zručností. Byla dokonalá. Chlapci ve třídě spolu se mnou si jen povzdechli nad tou nádherou, když se usmála a dvěma prsty zlomila tužku. Ty rýsující se svaly na pažích, na bříšku, na nohách... vypadala jako anděl. Ani mouše by neublížila.
Sotva zazvonilo na přestávku mezi chemií a dějepisem, přešel jsem ke svým přátelům, Zacovi a Deanovi. Oba zamilovaně hleděli na Christine. A já se jim nedivil. Taky jsem zamilovaně hleděl. Zac si povzdychl.
"Je tak úžasná.“vzdychl:"Tu nikdy nebudu mít.“
"Neblázni...“místo abych jej zrazoval, ještě jsem ho podpořil:" ... mít ji nebudu já. Ty jsi místní Casanova.“
"Dívejte se... “Dean vydechl:" ... s jakou lehkostí láme židli o toho třeťáka, který si dovolil jí sáhnout na zadek. A dívejte se, jak brutálně se tváří... větší anděl na zemi není, to vám povídám ...“
"Je tak úžasná... “
Zac znovu vzdychl a já musel přikývnout:" ...to je ..“
Jak den začínal zkaženě, neuvěřitelně krásně skončil. S myšlenkami na svou novou, snad platonickou, snad ne, lásku jsem usínal a na rtech mi uvízlo její jméno. Christine. Krásně to znělo. Christine Godessová. A jednou možná... Christine Adamsová? Kéž by... byl jsem již jako holka. Naivní holka zamilovaná do pana nedosažitelného. Já byl zamilován do slečny nedosažitelné.
Když jsem další ráno vstával, znovu jsem jako první pomyslel jen na ni. Na její krásu. Na její svaly, na její sílu, na její křehkost, když vzala do ruky kámen a ten se v okamžiku rozsypal v prach. Byla nádherná. A když jsem ji ve třídě znovu spatřil, mé srdce začalo bušit jako o závod a já si připadal, jako kdybych létal. V hodině požádala učitelku aby mohla jít na záchod. Sledoval jsem každý její krok, dokud se dveře nezavřely. Pak, nezávisle na ní, protože mě nutil můj močový měchýř, jsem i já požádal učitelku, zdalipak by mne nepustila. Když jsem si na záchodě ulevil, zjistil jsem, že vedle v kabince někdo je. Avšak co mě to mělo co zajímat. Vyšel jsem, opláchl si ruce. Avšak náhoda je zlá. Na zemi byl kus zamotaného papíru. A já, nešika, ani nevím jak to bylo vůbec možné, jsem škobrtl, zamotal se do papíru a zřítil se na zem. Bohužel jsem při tom otevřel onu kabinku, ve které byl onen člověk. Onen chlapec. Pohlédl jsem nad sebe. A strnul jsem. Byla tam Christine ale... ale...
"Ty jsi... “
Bylo mi jedno v jaké prekérní situaci se právě nacházím. Bylo mi jedno, že jí(?) ležím přímo mezi rozkročenými nohami a tím pádem hledím... ehm... bylo mi to jedno. Byl jsem tak zaskočen, tak udiven že, jsem mohl jen vykřiknout.
" ... TY JSI KLUK?!“