Povídky z křesla.

Dny, týdny, měsíce přibývaly, kocourek taky a s tím i různé pohromy. Bylo nám se ženou jasné, že "živel" Číča ovládl domácnost. Chtít změnit chování kočky, je možné jen v drobných fyzických návycích. Kde má pelíšek, krmení a záchod. Svým naturelem si nedá manipulovat. A tak jsme pomalu začali jeho styl života pouze usměrňovat. Přišla první setkání s vnoučkem. Z počátku byla opatrnost zřejmá, ale když Číča zjistil, že mrně odejde a on zůstane, nejevil žádné nepřátelství. Jen v případě, kdy jsme šli na procházku, cítil drobnou křivdu, že on musí zůstat doma. Pro Číču byl onen ležící tvoreček, mrskající ruka a nohama, jen malým doplňkem v jeho teritoriu. Ovšem těžko snášel, když se mu delší dobu nevěnovala pozornost. Bylo to náhoda, ale menší truc nám přinesl velkou zkušenost.
Mladí nás požádali o hlídání. Potřebovali si dojet na větší nákup. Docela rád jsem vyrazil s malým ven. Počasí bylo příjemné a procházka podle řeky balzámem na nervy. Včasný návrat byl podmínkou, tedy pro mne s vnukem. Ne však pro trucujícího Číču, kterého pustila manželka ven. Mladí si přišli pro malého, dostali oběd a syn jen tak mezi jídlem prohodil: "Číča není doma?" "Pořád otravoval u okna, tak sem ho pustila. Za chvíli tu bude, ještě nežral." Mám zvyk, že po umytí nádobí si při kávě čtu noviny. Manželka si přehraje seriál natočený v týdnu. Řízné mňouknutí bylo výzvou, vstal jsem a otevřel okno. Zcela bezděčně jsem ho pohladil po hřbetě, cítil jsem nějakou bulku, asi semínko. Dlouhé chlupy byly jako smeták, dalo dost práce je rozčesat. Znaje počínání jeho "excelence", jsem si vzal drátěné hřebílko sebou. Ležel jak dlouhý, tak široký na novinách. Posadil jsem se a položil ruku s hřeblem na jeho bok. Položil packu na moji ruku, upozornění, že ještě není připraven. Překvapilo mne plno smetí a hlavně spousta smrkového jehličí v jeho chlupech. Borové prosím, máme je před okny. Les není daleko, ale je trochu z ruky. Číča si rozšiřuje revír a to je varující. Packa spadla z mé ruky a já mohl začít s česáním. Hned první tah hřeblem jsem nedokončil. Mezi chlupy se hmoždilo klíště. Prohrábl jsem chlupy na hřbetě, trčelo tam jiné, nasáklé jak zrnko kukuřice. Nechtěl jsem ženu vyplašit, ale potřeboval jsem pinzetu. Neprošlo to. "Na co to potřebuješ?!" "Číca má klíš..". "Neříkej to!" "Jo ,má klíště a ne jedno." S mírným odstupem koukala jak odstraňuji nasáté klíště. K tomu přibyli ještě dva lezci, jak pojmenovala klíšťata ve chlupech. Zbylo ještě břicho a tady byl kámen úrazu. Na to si kocour ode mne sáhnout nenechal. Výzva k ženě: "Teď je řada na tobě." jí odvedla veškerou krev ze tváří. Stojíc za manželkou jsem ji šeptem povzbuzoval: "Ty to jistě dokážeš, ale prosím tě, musíš otevřít oči." Našli jsme ještě jedno klíště. Po několik týdnu to bylo pro nás mementem. Každé jeho příchody, i ty noční, končily v koupelně na pračce, kde jsem mu roztáhl noviny. Pravděpodobně mu ta havěť šla na nervy, protože nekladl sebemenší odpor. Trochu jsem z jeho chování vycítil, že si mne vychutnává. Jeho oči, mžourající blahem, vysílaly signály. "To víš hochu, zdraví především." Dobrá, raději budu odstraňovat klíšťata včas, než je mít zalezla ve vlastním kožichu. Malinko mne rozhodilo pomyšlení, že v jeho rajónu je vypuštěné přírodní koupaliště.
Událost s koupalištěm na sebe nedala dlouho čekat. V ten den navštívil své WC v tújích a pak zmizel. Bylo kolem třetí odpoledne. Detaily toho podvečera mně utkvěly dodnes v paměti. Žena připravovala zeleninový salát k večeři. Připravil jsem si holení. Bylo zhruba šest večer, když se ozvalo tlumené mňoukání. Mrknu do okna, nic. Výraznější a naléhavější mňoukání mne přitáhlo k oknu. Otevřu a čekám, nic, vykouknu z okna. Seděl na zemi a evidentně bylo vidět, že se něčím liší. Příchod ženy jsem nepostřehl. "Proboha, co je zase?" "Asi je chromej, nemůže se hnout." "Pusť." Odstrčila mne a lakonicky prohlásila. "Dojdi pro něj a vem si starej ručník. Kocour je jak prase." BYL! Smrděl bahnem a rybinou. Když jsem ho balil do ručníku působil na mne jako sádrový. Došlo mi kde k tomu přišel. Chlapi z technických včera čistili dno bagrem a ten trouba do toho dneska vlezl. Očistný proces byl pro nás i kocourka srdcebolný. Zatvrdlé bahno z nohou mu manželka odrolila a smyla, jen díky krátkým chlupům. Na řadu přišlo břicho, kde patnácti centimetrové chlupy tvořily jakési krápníky. Drátěné hřeblo nemělo šanci proniknout mohutnou spletí. Držel jsem ho opatrně, přesto jeho žalostné mňoukání naplnilo celý byt. Snažil jsem se ho uklidnit zpěvěm evergreenů Michala Tučného. Zdálo se, že to zabralo, ale žena po mne hodila očima. "Přestaň, to spíš vydržím poslouchat jeho." Chvíli jsme koukali na sebe a na kocourka. Došel jsem pro nůžky a rozhodně jsem je strčil ženě do ruky. "Jediná možnost!" A potichu jsem dodal: "Nebo skončíme u Myslivečka." Držel jsem kocourka, zatím co žena ho připravovala o kusy jeho okrasy. Koupelně pomohl větrák. Naše obavy z pachu, který se usadí v domečku a potažmo v bytě, zahnal sám Číča. Opadlý stres, nebo nutkavá potřeba, ho přiměla, že se šel proběhnout. Nevěřícně jsem kroutil hlavou. "Čemu se divíš? Má rozum a možná se i stydí. Toho ty nejsi schopen. Osprchuj se, pak tam skočim taky, večeře počká." Dala mi pusu na tvář a něžně prohodila: "Dědku jeden."