Nečekané probuzení

Ráno začalo jako každý jiný den. Slunce zasvítilo nepříjemně do očí. První reakce byla otevřít oči a to bylo vždy nepříjemné. Chvilku vůbec nic neviděl a až potom rozeznával obrysy. Po pár minutách co jen tak ležel a civěl do blba, se mu vrátil zrak.
Příšerně ho bolela záda. Ani nevěděl od čeho. Vždyť má postel s měkkou matrací a dekou z kvalitního materiálu. Místo toho byl přikryt přehozem, co používal na postel a pod hlavou měl srolovanou mikinu.
Bál se rozhlídnout kolem sebe, aby ho nepřekvapilo něco dalšího. Rukou šmátral kolem sebe, až zjistil další skutečnost. Ležel na tvrdé podlaze a už mu svitlo, od čeho měl tak přeležená záda. Nechápal, co ho přimělo takhle se trápit. Vůbec si nevzpomínal na včerejší večer.
Pár minut se zabýval tím, aby si vybavil, co včera všechno dělal. Naposled si pamatoval, že slavil něčí narozeniny nebo co to bylo. Musela to být nějaká párty, jinak by se takhle nezřídil. Hlava ho kupodivu nebolela. Ještě, že byla sobota a on nemusel do práce. Bude mít aspoň čas se vzpamatovat.
Do ticha místnosti se ozývaly nové zvuky, které sice patří do ložnice, ale on to být prostě nemohl. Tak špatně na tom zase nebyl, aby chrápal, když je úplně vzhůru. Něco tu nehraje a on už začínal mít neblahé tušení. Z hrůzy co uvidí, vyskočil z podlahy a zůstal vytřeštěně civět na postel.
Povaloval se tam chlapík s břichem, které vyčuhovalo z postele. Smrděl, jako kdyby se právě vyválel s prasaty nebo kdyby byl jeho nejlepší přítel kontejner. Jeho špinavé, zavšivené a smrdící vlasy se povalovali na jeho nejmilejším polštáři. Už nikdy se k němu nebude tulit jako dřív a možná hned druhej den skončí v koši.
Další věc co ho upoutala, bylo jeho oblečení. Vyšlo z módy minimálně před padesáti lety a to ještě ho musel nosit snad celej pluk, jak byl roztrhanej. Co ho to napadlo si vzít domů takovýho vagabunda. Na ulici by se mu obloukem vyhnul a tady si teď v klidu pochrupuje a vypadá spokojeně.
Přemýšlel, co má dělat. Nic ho nenapadalo. Hodil na sebe oblečení, co našel na podlaze a dobelhal se do kuchyně. Musel si nalít pěkně silného panáka, aby se mu vrátila zpět jeho původní barva. Musí se ho nějak zbavit a to takovým způsobem, aby sem už nikdy nepřišel a on na něho zapomněl.
Chystal se ho probudit, ale podle zvuků z ložnice poznal, že vagus se už konečně probudil. Jen to co vydával za zvuky, se mu nelíbilo. Málem převrhl židli, když se rozeběhl do ložnice. A jeho nejčernější můra nabrala plný obrátky.
Seděl v koutě se skloněnou hlavou a vysypával obsah svého žaludku na jeho koberec, co zdědil po dědovi. Do hlavy si uložil další záznam, „pokusit se vyčistit koberec nebo ho vyhodit z bytu.“ Ani jedno se mu nechtělo.
Osmělený panákem se rozhodl, že ho pozdraví. „Ee ahoj …. chlape. Můžu mít dotaz, jak si se sem vlastně dostal.“
Dostala se mu okamžitá odpověď, na kterou nebyl připraven. „Jé, kámo ty si nepamatuješ.“ A přitom si ušpiněnou bradu utíral polštářem. „No je fakt, že jsi byl včera hrozně na-mol. Nabízel si mi byt, ale já zprvu nechtěl. Ty si mě nakonec přemluvil. Tak jsem tady a mimochodem máš dobrou a měkkou postel, ale bohužel jí budeš muset vyprat.“ Promluvil vychlastaným hlasem.
Měl pravdu, musel toho hodně vypít, že mu nabídl byt a ještě ho přemlouval. Snažil se najít řešení jak se ho zbavit. Nejdřív ho chtěl zkusit přemluvit, a kdyby to nešlo, bude muset použít násilí a to by v tomto případě nemělo smysl. Stačilo, aby ho jednou udeřil, a bude rád, když se druhý den probudí zdravý.
„Ale musím tě upozornit, věčně tu někdo je a mám tu často dámskou společnost. To by ti asi vadilo.“ Znovu ho odpověď zaskočila.
„To mně nevadí. A pokud de o ty ženský tak se na nich můžeme střídat, ale ty samozřejmě první. To právo ti nikdo nebere.“ Došoural se přitom na záchod. Nechtěl potom vidět výsledek jeho práce, až skončí. Bude rád, když bude jen mokré prkýnko.
Mezitím seděl v kuchyni a přemýšlel co s ním. Nemůže ho tady nechat. Možná by sám skončil jako on na ulici a to přece nemůže dopustit. Musí si s ním řádně promluvit, pokud to vůbec bude možné. Přece jenom vypadá jako kdyby všechno co se naučil, měl z erotických časopisů a etiket z alkoholu.
Přišel si k němu sednout a přitom si všiml, že si oblékl jeho košili a kalhoty. Co si vůbec o sobě myslí, jako kdyby mu to tady patřilo. Přece nemohl být tak moc opilý, aby k sobě přizval houmelesáka z ulice a žádnou přehnanou starostlivostí o druhé nikdy netrpěl.
Chvilku si v hlavě urovnával myšlenky, až se nakonec rozhodl, co mu chce sdělit. „Můžeš mi dopodrobna vylíčit včerejší den. Hrozně moc by mě zajímalo, co sem včera dělal a hlavně, co sem říkal.“
Chlápek si odplivl na zem. Takový zelený humus, co se objevil na podlaze, nemůže dělat nic na světě. „No tak dobrá. Já jsem ležel ve svym luxusním domě v krabici vedle odpadků. Náhle jsem se probudil hlady. Už pár dní jsem se živil krysama a zbytky co sem našel v bufetu, tedy popelnici.“
Jeff začínal tušit to nejhorší. „Mohl bys to trochu urychlit. Nejlíp když začneš od chvíle, co sem se objevil. A tu barvitost si můžeš odpustit.“ S netrpělivostí očekával, co se dalšího se dozví.
Tlusťoch očima slídil po kuchyni a hledal něco, čeho by se mohl napít. Na stole ležela načatá láhev rumu, kterou Jeff otevřel pro utřídění svých myšlenek a hlavně zpamatování se z toho šoku. Ani nehledal žádnou skleničku a rovnou se napil z flašky. Rázně si říhnul a začal opět mluvit.
„Tak dobře, trochu to urychlim. Ten den jsem nemohl nic sehnat k jídlu. Takže jsem musel trochu improvizovat. Vzpomněl jsem si na ty žebráky, tak jsem to zkusil taky. Nikdo si mě však nevšiml. Tak jsem to zkusil trochu pozměnit. Stoupnul jsem si do zapadlé uličky, kam moc lidí nechodilo. Asi po dvou hodinách se vracel nějaký ožrala domu touhle cestou. Neváhal jsem a okamžitě jsem mu dal jednu do zubů a sebral mu peněženku. Při pozdější prohlídce jsem zjistil, že to byl nějaký policista a měl tam taky diář a v něm stálo, splátka od dealera a podobné věci. Prostě slušnej polda.“
Jeff ho nepřerušoval a čekal, co se z něho dál vysype. Takže je to bezdomovec a podle všeho pěkný šmejd. Neváhá okrást člověka, i když to je ožralý policista, ale to nemohl vědět. Začínal mít z něho velké obavy a chtěl se ho zbavit co nejdřív.
„Takže“ pokračoval dál vagus, „s penězi co jsem našel, jsem se rozhodl trochu se rozšoupnout. Ale byl to docela problém, to ti řeknu. Do prvních pár restaurací mě nechtěli pustit kvůli takovému maličkosti, že prý jsem neměl kravatu. To sice byla pravda, ale kdybych to věděl, štípnul bych jí nějakému podnikateli.“
Znova se napil z láhve. Za tu dobu, co mluvil, mu pořádně vyschlo v krku. „Takže, abych to dál nezdržoval. Nakonec jsem se dostal až do hospody, kde jsi byl zrovna ty Jefry.“
„Jmenuji se Jeff, ale to je vlastně jedno. Jen pokračuj dál.“
„Promiň Jefry, kde jsem to skončil. Jo už vim. Sednul jsem si k nejbližšímu stolu a objednal si jídlo. Takovej pohled od toho skrčka jsem nikdy neviděl. Prohlížel si mě s takovym odměřenym pohledem až jsem měl chuť mu jednu natáhnout. Ale hned jsem si to rozmyslel. Nakonec, když jsem mu ukázal peníze, okamžitě otočil a donesl mi, to co jsem po něm chtěl.“
„Hele tohle mě, ale vůbec nezajímá. Můžeš se přesunout k tomu místu, kdy jsme se poznali.“ Promluvil naštvaným hlasem a rukou si mnul bradu. To bylo v tuto chvíli to nejmoudřejší, co mohl udělat.
„Jen klídek Jefry. Tak, abych už dále nezdržoval. Byl jsi tam s několika lidmi. Vypa-dali jako ty, prostě slušnáci jen trochu podnapilý. A jeden z vás navrhnul, že se vsadíte o to, kdo udělá největší dobrej skutek. Samozřejmě, že ty si potom vyhrál asi pět-tisíc, což není málo.“
„Asi tuším odpověď na svoji otázku, ale zvědavost mi nedá. Jak jsem vyhrál vlastně tu sázku?“ Se zatajeným dechem, očekával nevyhnutelné.
„Ostatní to zkoušeli tím, že třeba dají žebrákovi do klobouku nějakou korunu. Jenže tys moc chtěl vyhrát tu sázku. Takže, abys ji vyhrál tak si“ Teď se na chvíli odmlčel a ještě se musel napít na kuráž. Jeff mu teď visel očima na každém jeho slově. „Tak si slíbil, že mě ubytuješ doma. A tím si vyhrál sázku.“
Jeff seděl s otevřenou pusou dokořán a nevěřil tomu, co slyší. Musel toho opravdu hodně vypít, jinak by to byl vůbec neřekl. Zapřísahal se, že už se nikdy nedotkne alkoholu.
„A dál už to znáš. Takhle jsem skončil zde. Jsem ti moc zavázán, že si si mě doma ubytoval. Kdo jiný by to udělal, i když to byla sázka, ale to je teď jedno. Budeme nerozlučitelní přátelé.“
Jeff začínal rudnout v obličeji. „Hele, tady nemůžeš prostě zůstat. Já žiji úplně jiným životem než ty a na to by sis nezvykl.“ Už nestačil nic dalšího říct, když v tu chvíli se ozval domovní zvonek. To ještě netušil, že mu zachrání život. „Až se vrátím, tak probereme co s tebou.“
Jeff netrpělivě šel ke dveřím. Vůbec netušil, kdo by to mohl být. Že by snad pošťák nikdo jiný ho nenapadl. Ale vždyť je sobota a v tento den oni nepřicházejí, leda tak za nějakou ženou, když vědí, že manžel není doma.
Už stal před domovními dveřmi a pomalu je otevíral. Před ním stáli dvě postavy. Byl to pár, prostě muž a žena. Oblečení do staromódních obleků. Muž měl na hlavě černý klobouk a žena držela v ruce nějakou knihu.
„Kdo jste?“ Dostal ze sebe Jeff.
„Dobré ráno bratře, my jsme z církve Následníků proroků Arnoflaka. Přišli jsme se s tebou podělit o jeho vznešená slova a dodat tvé mysli uklidnění.“ Jeff se zamyslel. V hlavě se mu urodil senzační plán, jak se zbavit vagabunda.
„Jen pojďte dál sourozenci, nebo jak vám mám říkat. Moc se kolem sebe neohlížejte, nebyl jsem připraven na to, že přivítám služebníky Arfleka.“ Promluvil s úsměvem na tváři. Hned se mu zlepšila nálada.
„Milý bratře, jsme služebníky moudrého a vznešeného proroka Arnoflaka. Má sice už dosti zastaralé jméno, ale v té době, kdy žil bylo hojně využívané.“ Promluvila tichým hláskem a zároveň plným úcty k prorokovi. Byl to pro ni ten nejmoudřejší a nejvznešenější muž na světě. Až potom hodně hluboko byl její muž nebo bratr této církve. Občas to je pěkně zamotané. Když manželka řekne manželovi "bratře" z ní to hodně blbě, ale církev to vyžaduje.
Zavedl je do kuchyně, kde vagabund dopíjel poslední zbytky rumu. Chtěl se porozhlédnout po další, ale upoutali ho nově příchozí. Jeff jim ukázal na dvě volná místa u stolu, aby se posadili.
„Kdo to krucinál je. Vypadaj, jako kdyby žili v pravěku.“ Zařval vagus. A očima si je stále prohlížel. On sám by je do své krabice nepozval. Žena se soucitně na něho podívala a nevěřila vlastním očím, že takováto kreatura vůbec může existovat. Ale Následníci proroka Arnoflaka se o to postarají. Každý se bude mít dobře a jednou až na Zemi nebude ani živáčka přiletí pro lidi, kteří tu nebudou, vesmírná loď odvést je na lepší místo. To jsou slova všemocného proroka Arnoflaka.
„To jsou služebníci proroka Arnoflejka nebo tak nějak. Měl bys být na ně milý, jsou to moji hosté. Povídáme si o jeho moudrých slovech.“ Jeff se v tom přímo vyžíval. Líbil se mu ten pohled na vagusa, jak zhnuseně na ně pohlíží a radši si opět odplivl na zem.
„Nuže sourozenci můžete spustit, co nám přišel sdělit prorok Arflik.“ Posadil se naproti nim. Se zaujetím očekával, jak rychle se ho zbaví.
„Děkuji ti bratře za příjemné přivítání. Jsme opravdu velmi rádi, že zde můžeme s vámi být. Náš prorok Arnoflek by se chtěl s vámi podělit o jeho zkušenosti.“ Spustil muž s černým kloboukem na hlavě. Žena seděla vedle něho a občas hlavou přitakávala.
„Tak co moc důležitého nám chce říct ten váš hlavoun. Přinesl nám snad novou flašku rumu, nějakou hodně starou a vzácnou.“ Vagus Robert vypadal velmi nedůvěřivě. Vůbec mu nebylo příjemné být jim nablízku.
„Kdepak můj bratře“
„Hele tak, aby bylo jasno, nejsem žádnej tvůj bratr a ona má sestra. Ale musím ti říct, že bych jí spíš bral jako sestru, protože moc krásy nepobrala.“
„Vidím, že se ti velmi má duchovní sestra líbí a je to zároveň i má spřízněná duše na cestě poznání.“ Zřejmě ty dva museli být úplně mimo nebo co. Vůbec neposlouchali, co jim Robert povídá. Buď hodně dlouho spolu nespali, což by nebylo tak moc nereálné nebo prostě spadli z marsu.
Jeff to se zájmem poslouchal. Moc se mu ta debata zamlouvala. Je rád, že se s nimi nemusí bavit. Jen se mu honili v hlavě myšlenky, jak se potom zbaví jich. Určitě snáze než jeho. Nechtěl se vměšovat do hovoru ne proto, aby se připravil o zábavu, ale proto, že nechtěl něco pokazit.
„Prorok Arnoflak sem přišel šířit svá moudra, aby naplnil tvoji duši klidem. Po jeho slovech budeš žít v míru a „
„Tak hele mě ta jeho ehm moudra vůbec nějak netrápí. Mám jen jednu otázku. Kolik je u vás žen?“ Jediná tato otázka ho teď trápila. Bylo to jediné, na co neustále myslel a monogamie mezi to určitě nepatřila. To slovo patřilo v jeho slovníku za zakázané.
„Ale bratře, máme samozřejmě mezi sebou hodně žen, ale jako správný muž můžeš žít z jednou z nich a my nevěříme na rozvod. Musíš žít s jednou ženou celý život.“
„Tak moment, to snad nemyslíte vážně. A co ty Jeffe, ty s nima souhlasíš, jestli řekneš ano, tak já si sbalim věci a vypadnu. Jestli seš stejnej jako tenhle mamlas, tak to se radši vrátim zpátky pod most.“
Jeff už věděl, že se blíží jeho triumf. „Ale ano bratře je to má cesta, kterou jsem si vyvolil. Jestli chceš se mnou žít, musel bys na ně přistoupit.“
Robert se nerozmýšlel, vzal si svoje věci. Pár věci i Jeffa, něco k jídlu a láhev rumu co našel v lednici a odešel. Ještě než odešel tak zařval jako Tarzan a potom doopravdy odešel. Pod mostem mu bylo lépe.
Jenže chudák Jeff musel s nimi strávit něco přes dvě hodiny. Pak je sám vykopl ze dveří. Pro navrácení mozku na původní místo se musel něčeho napít. Chystal se opět do hospody, vzpomněl si však na dnešek a raději se dal do úklidu. Den, který začal fádně, stejně fádně skončil. Už nikdy víc.

Kdybyste se chtěli dozvědět něco o církvi Následníků proroka Arnoflaka museli byste odletět ze Země na jinou planetu vzdálenou několik miliónů světelných let. Tato planetka je obydlena polovinou lidí tohoto vyznání a druhá je normální. Ta normální nemohla vydržet ty nesmysly, tak postavila loď a šupem na Zemi, tam určitě zapadnou.