Sranda je všude

Něco mě zašimralo na obličeji. Otevřela jsem oči. Do mého pokoje svítilo jasné ranní letní slunko. Všude kolem bylo zvláštní ticho. Zvykla jsem si už, že mě můj taťka nebudil, ale ten den na mě padla podivná úzkost.Toho dne měl taťka pohřeb. Netěšila jsem se a tak jsem se zavrtala zpět do peřin. Do kostela nepůjdu. Počkám si až vyjdou a pak se k nim připojím. Babičce jsem řekla, že se necítím moc dobře, ať jdou beze mě. Divila se sice, ale nakonec odešli i s dědou a ostatními sami.
Po jejich odchodu jsem už nevydržela ležet v posteli. Vylezla jsem tedy a začala uskutečňovat svůj plán. Vkradla jsem se babičce do zahrádky a otrhala jí skoro všechny zvonky. Z nich jsem uvila pěkný věnec. Nasedla jsem na svou klisničku Irrie a vyrazila jsem ke kostelu. Přijela jsem právě včas. Zrovna vynášeli rakev a mířili na hřbitov. Připojila jsem se k průvodu. Při pohledu na rakev se mi vlily slzy do očí, ale pohled na udivené pohledy přítomných je hned zase smazal. Chvíli se jen tak stálo, ale když údiv přešel, dali jsme se opět do pohybu. Já stále seděla na Irrie a sledovala dění z jejího hřbetu. Když však spustili rakev do hrobu seskočila jsem a hodila svůj věnec za ní s těmito slovy: „Byl jsi ten nejúžasnější táta na světě. Nikdy nezapomenu na to, jak jsi mi pomáhal z různých problémů a častokrát, když jsem si nevěděla rady, jsem si řekla, co by jsi v té chvíli udělal ty a zachovala se tak. Slibuji, že budu vždy taková, jak jsi mě učil. Budu SVÁ“. Pak jsem mu vysekla poklonu, ale ujela mi hlína pod nohama a já se rozplácla jak široká, tak dlouhá na taťkově rakvi. Chvíli jsem nevěděla, co se děje, ale když jsem zvedla hlavu, pochopila jsem. Podívala jsem se vzhůru. Ustarané obličeje přihlížejících najednou vystřídal výbuch smíchu. Děda mi hodil popruh a pomohl mi nahoru. Pak se na mě podíval a prohlásil: „To snad není možný, tak ty mu nedáš pokoj ani v hrobě!“ Následoval nový výbuch smíchu. Vysekla jsem taťkovi novou, tentokrát již povedenou poklonu, vyskočila do sedla a odcválala pryč. Chtěla jsem být sama.