jezevčík paraplegik

ja vím, ihned se vám vybaví chudák, co potřebuje politovat nejméně každou hodinu když tak jsem roztomilej.

jezdím si na svém vozejku a lidi čumí, pořád jen čumí. občas nejaká babka s výkřikem přibehne: chudáček! zařve mi do ucha a cpe mne hnusnýma sušenkama. někdy se usmívám a dělám roztomilého, ale dnes nemám docela náladu, a tak zavrčím a povětšinou to i stačí. ještě že nemusím mluvit. občas štěknu a jsou spokojení - no rozhodne víc, než když se zeptám na cestu, anebo jen tak s radostí pozdravím: dobrý den paní. a ta milá paní si naloží do trenek.
pravda, je v tom i trochu zlomyslnosti, přiznávám.. rád chodím a jen tak se toulám městem a i když číst mapu umím. no mám jen malé nožky a nedosáhnu.
tuhle jsem požádal dědka s lupou, aby mne pozvedl. slušne jsem pozdravil a dědek nic, zaštěkal a zařval slušnou prosbu a dědek na asflatu leží a slintá. no je mi ho líto, ale olizovat ho nebudu! mobil nemám, zavolal bych pomoc, a tak jen poslušne štěknu.
mobil, nejsem odpůrcem moderních techologií, naopak rád bych ho i s mapama. no copak s těmato packama můžu? zaštěkam ještě zoufale, to maj lidi rádi a už někdo běží. a tak se klidím. lidí je stejně moc, jako psů, jak někdo tuhle říkal. jako psů... přibehne ke mne vořech a když slušně pozdraví (samo, že po psím), tak je všechno dobrý. no když přiběhne nevychovaný blbeček.. občas stačí když zavelím: lehni, anebo: fuj nesmíš, i když neposlechne, čumí jako puk a mám čas se zdekovat.