Životní zážitek náctileté a psa Bojara

Životní zážitek náctileté a psa Bojara

Je pozdní odpoledne a pomalu se smráká. Na to, že už začal listopad je docela teplo a dokonce i v čekárně chirurgické ambulance panuje překvapivý klid a pohoda. Na lavici u zdi sedí asi šedesátiletý muž impozantního vzhledu. Vysoká a štíhlá postava. Ostře řezaný obličej obkružuje mohutný plnovous a neuvěřitelně dlouhé šedivé vlasy. Celkový dojem završuje dlouhý černý plášť do deště. Každou chvíli se muž provinile podívá na asi patnáctiletou dívku, která stojí opřená o zeď a zcela nedospěle popotahuje nosem a hřbetem ruky si co chvíli stírá slzy.
Pak se pohled muže stočí k oknu, za kterým sedí přiváváz k hromosvodu nádherný irský vlkodav s podobně provinilým výrazem v očích jako má jeho pán.
Idilu začínajícího večera utnula sestra z ambulance.
Vyprovodila muže jehož nohu zdobila úžasně sněhobílá bambule čerstvě vymodelované sádrové dlahy a houkla do chodby nevrlým hlasem: ,,Tak další prosím !“
Dívka se odlepila od zdi a odhodlaně vyrazila do ordinace a muž jí váhavě následoval.
Ve dveřích byl zastaven hlasem ,,anděla v bílém“: ,,Vy jste příbuzný?“
Muž jen mírně zavrtěl hlavou a sestra ho vrátila jediným gestem ruky do čekárny.
V ambulanci nastalo tradiční úvodní vyptávání. Jméno, příjmení, datum narození.
A ve finále pak výzva k předložení průkazu zdravotní pojišťovny.
Jméno Kateřina, příjmení Konvičková, narozena 30.2.1992 až do tohoto bodu dívka docela obstála ale to, že má průkazku VZP doma, sestru rozlítilo. Následoval mohutný monolog zdravotní sestry, který ukončil mladý chirurgurg znavennou otázkou: ,,A co máte za problém?“
Kateřina byla docela ráda, že přednáška končí, ale zároveň vyvstal před ní nový problém. Jak popsat svůj zdravotní problém.
Chvilku vládlo hrobové ticho a pak se s povzdechem otočila a decentně vystrčila na lékaře svoje pozadí.
Lékař se neudržel a zcela neprofesionálně řekl: ,,No, to je moc pěkné kousnutí.“ Po chvíli dodal už zcela chladným hlasem: ,,Na šití to není a pokud znáte majitele psa nebude co řešit.“
Kateřina se malinko pootočila a se slzami na krajíčku dodala: ,,Je to ten pán co ho sestřička vyhodila za dveře.“
Lékař se usmál a začal Kateřině ošetřovat ránu po psích zubech na velice delikátním místě. Vyčistění, dezinfekce a zalepení rány bylo otázkou malé chvilky a sestra mohla pozvat staršího pána do ordinace.
Lékař mu položil zásadní otázku: ,,Je Váš pes očkovaný proti vzteklině?“
Muž bleskově odpověděl: ,,Jistě.“
A rychle dodal: ,,Tady je očkovací průkaz a pokud chcete Bojara vidět je přivázaný před barákem.“
Lékař nahlédl do průkazu a sestra nakvašeně dodala: ,,No psa tady snad prohlížet nebudeme.“
Lékař se zasmál a rychle dodal: ,,To není potřeba všechno je v pořádku.“
Podal muži průkaz a chtěl se rozloučit, ale pak mu zvědavost nedala a otočil se k dívce se slovy: ,,Nic mi do toho není, ale dost by mě zajímalo jak a hlavně proč Vás slečno Konvičková ten pes kousl do tak netypického místa. Víte ošetřujeme kousnutí do ruky nebo nohy dost často, ale ty hyždě.“
Otázka zůstala ve vzduchu a Kateřina s rozpaky spustila stavidla své výřečnosti. Ráno bylo docela pěkně a tak jsme s Kájou vyrazili na výlet. Vlakem jsme dojeli do Průnéřova a pak údolím vyšli pod Hasištejn. Karel celou dobu povídal o tom jak na hradě straší. Pořád dokola vykládal o děsivém starci a velkém psu, kteří tak někde ve sklepě hlídají zlatý poklad. Brala jsem ty jeho řeči jako běžné keci puberťáka, ale cesta při nich krásně utekla a mi došli k bráně. Bylo sice zavřeno, ale Kája znal cestu přes příkop a hradbu. Bylo to hrozně strmý, ale nějak se mám povedlo vlézt do hradu. Celý byl teď jenom náš a čas utíkal jako voda. Pak jsme už chtěli vyrazit na vlak, nejdřív přes hradbu dolu do příkopu. Lezla jsem jako první a najednou když už mi scházeli dolu tak tři metry Kája zařval: ,,To je on!“
A začal utíkal. Podařilo se mi otočit hlavu a dole podemnou stál stařec a velký pes. Ujela mi noha a v poslední chvíli se mi povedlo chytit starý kořen, který tam prorůstal hradbou.
Katku teď přerušil muž: ,,No šel jsem do hradního příkopu na procházku s Bojarem. A ten kluk si asi myslel, že tam hlídám ten poklad a zmizel. Tady slečnu Konvičkovou nechal absolutně negalantně na pospas duchům hasištejnským. Křikl jsem na ní ať se nebojí a pak se to stalo.“
Kateřina se opět ujmula slova. ,,No, když mi došlo, že ten pán není duch přišla úleva a pak mi prasknul v ruce ten kořen co jsem na něm visela. Spadla jsem asi ze dvou metrů.“
Doktor se neudržel a vyhrkl: ,,Ale to kousnutí?“
Kateřina mlčela a tak vyprávění uzavřel strápený majitel irského vlkodava Bojara: ,,Spadla šikovně a do měkýho akorát na Bojara. Chudák stará se lekl a sekl zubama. Bohužel slečnu Konvičkovou trefil akorát do tělesné partie, kterou na něj dopadla. Jak říkáte vy pane doktore. Do hyždí.“
Ospalé pozdní odpoledne už začínající večer v nemocnici brutálně přerušil dvojitý smích. Vysokým tónem se chechtal mladý doktor a ještě o dva tóny výše ho doprovázela suchopárná a protivná zdravotní sestra.
Ty nezvyklé zvuky dolehly až před budovu, kde byl k hromosvodu přivázán nespravedlivě odstrčený hlavní hrdina celého příběhu obávaný hasištejnský pes Bojar. Poplašeně se rozhlédl a pak teskně zavyl. A to je jeho definitivní tečka.