U nás důle ve sklepě...Franta ztratil demižón

Franta s Jurů stalí uprostředka ulice, jak dyby jim to šecko patřilo a hádali sa cosi o víně.
„Ty, Juro, poslůchaj, mně sa zdá, že sem tam včérá měl dvacet demižónů, a dneskaj jich tam je enom devatenáct, jak je to možné?“
„Fano, to fakt nevím, co s tým je. Anebo si byl enom nalétý, kdyžs to počítal a teďkaj si to nepamatuješ. To je ti take podobné.“ odvětil mu Franta a sotva sa opíral o kolo.
„Šak si tam včérá byl semňů, tož mosíš vědět.“
„Ba, býl sem. Ale to co sa stalo s tvojíma demižónama, nevím. Šak tam byl snama aj Jeňa,né? Tož sa ho běz optat.“
„Nebój sa! Půjdu! A esi sa dozvím, žes to vzál ty, tak ťa přetáhnu čaganem přes čuňu, že ťa doma maměnka nepoznajů.“
Jura mávl ruků, a ''šel'' dom. Opíral sa o kolo, a každým krokem to vypadalo, že má spadnůt, ale naštěstí sa udržal. Zato Franta ''utěkal'' k Jeňovi. Pro jeho smolu neměl kolo, tak sa neměl o co opírat a tak občas narazil na nejaků tu překážku.
Došel k Jeňovému baráku, a zazvónil. Po chvilce mu Jeňa otevřel.
„Co sceš?“ pozdravil neurvale Jeňa.
„Daj mě mojého demižóna!“
„Jakého?“
„Měl sem včérá dvacet demižónů a dneskaj jich mám enom devatenáct, jak je to možné?!“
„Kurňa Fano, nechlastaj furt, už začínáš blbnůt.“
„Proč? Já neblbnu nikdy. Já mám maturitu...škit!“
„Ty hňupe, šak sme včéra ten demižón spolem vypili! Eště si říkal, že sis ho skovával pro nás na nedělu.“
„Aha... To... To... mě nejak nedošlo. Já sem si to asi splétl s tým vedlejším demižónem kerý sem skovával take pro vás... škit.“
Franta sa poškrábal na hlavě, jak kdyby přemýšlal a vydal sa cestů do sklepa, spočítat to radši ešte jednůc...