Tady se vážně nedá spát

Tady se vážně nedá spát. Venku se perou kočky a od sousedů je opět slyšet křik. Musí to, kdo bude chodit příští týden se smetím řešit ve dvě hodiny ráno a ječet při tom na sebe? Jako by nestačilo, že se do půlnoci řehtali každý konině, kterou řekl Petr Rychlý v mimořádné estrádě Co v Silvestru nebylo. Zdi jsou tady fakt tenký, nedalo se přeslechnout ani to jejich odporný chroupání brambůrek a usrkávání piva. Řvát na ně aby se utišili nemá cenu, ještě by je to vyhecovalo k hlasitějším a sprostějším nadávkám, tentokrát adresovaným mně. O to vážně nestojím.
Raději si dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, sice by se takhle pozdě jíst nemělo, ale co, nemyslím si, že bych měl prostorově náročnou postavu, zatím si můžu jíst jak se mi zachce. Beru si z ledničky zítřejší oběd a vracím se do ložnice, zapínám si malou televizi na skříni a prohlížím všechny čtyři programy. Na jednom nic a na ostatních, jak bych to řek slušně, taky nic. Televizi tedy raději vypnu abych si jídlo mohl vychutnat nerušen povídáním o sebevražedných atentátech na blízkém východě. Aspoň to jídlo mě dokáže uklidnit, odnáším talíř do kuchyně a dávám do dřezu. Nádobí už umývat nebudu na to bude dost času o víkendu, zas tolik ho tam není. Lehám do postele zavírám oči a cítím, že brzy usnu. Po pěti minutách už podřimuji, když se od vedle začínají ozývat zvuky ještě odpornější než to chroupání brambůrek. Vypadá to, že se sousedi usmířili hodně rychle a nějaké smetí jim už hlavu nedělá. Naštvaně mlátím do zdi, ale žádná reakce, bouchnu ještě silněji, aby mě nemohli přeslechnout.
Sakra, asi jsem bouchnul moc silně a ruka mi prolítla zdí. Proč se musí ze sádrokartonu dělat i stěny? Vždyť to je úplně k ničemu, špatně se podíváte na zeď a můžete si se sousedem podávat ruce. No aspoň že sousedi přestali. Na dveře někdo klepe, kdopak mě to asi navštěvuje v tuhle hodinu? Komu to nedošlo je to soused, kolem pasu červeno-zeleno-modro-žlutý ručník a ve tváři výraz býka na koridě, dokonce i stejně funí.
„Co to je toto?“ taky mohl pozdravit, to je slušnost.
„Co je co?“ zkusím hrát ještě blbějšího než je on, třeba se bude cítit intelektuálně na výši a ani mi nerozbije hubu.
„No ta díra!“ nozdry se mu ještě rozšířili, klidně by šňupnul lampičku.
„Jo tohle, to jsem se vám chtěl omluvit zítra ráno, myslel jsem, že už spíte,“ lži, nejlepší vynález člověka v nouzi.
„Omluvit? Jenom omluvit? To tam ta díra zůstane? To každý ráno vstanu, podíváme se na sebe dírou, zamávám ti, popovídáme si o politice, o počasí, podáme si ruce a odejdeme do práce? Neštvi mě, člověče!“
„Ne to se spraví, si tam dejte, třeba obrázek nebo něco, počkejte něco vám najdu,“ za chvíli se vracím s obrázkem medvídka o rozměrech zhruba 15x10 cm se zlatým rámečkem, už ani nevím kde se tady vzal.
„Hm, děláš si ze mě srandu? Tímhle schovám ten kráter ve zdi?“ už se mu ježí chlupy na rtech, začínám se docela bát.
„Uklidněte se, to se nějak spraví jenom musíme vymyslet jak.“
„Já se mám uklidňovat? Já jsem teda úplně v klidu. A ty radši přemejšlej co uděláš s tou dírou ve zdi. A vůbec, co jsi dělal, že jsi nám udělal další okno?“ naštěstí se trošku zklidnil.
„No, víte, to je na dlouhý povídání.“
„No jenom vyprávěj.“
Jak tam pořád stojí mezi dveřmi jenom v ručníku a valí pupek ke mně do bytu, vypadá strašně srandovně, zasmála se mu i Lída, docelá milá holka, která bydlí na konci chodby. Vzhledem k tomu, že se potácí od stěny ke stěně, odráží se rukama a vypadá, že jí to strašně baví se nejspíš vrací z hospody.
„Dobrý večer, co se tady děje?“
„Pokračujte slečinko a nechte nás, ať si to vyřešíme,“ odbyl ji soused a otočil se zase na mě, „ a ty povídej, jak se ti povedlo udělat tu díru.“
„No tak teda dobrou noc,“ Lída na mě spiklenecky mrkla a šla ke svým dveřím.
„Dobrou noc,“ mrknutí jsem jí vrátil.
„Nemrkejte tady na sebe a povídej jak jsi to udělal!“ panebože snad se mi tady nesloží před dveřmi, doopravdy nemám náladu volat sanitku.
„No, víte můj pes…“
„Nemáš psa!“ slyším jak mu tepe srdce, takhle naštvaného člověka jsem dlouho neviděl.
„Ne, já jsem si čistil zuby u zdi a jak jsem se rozmáchnul…“
„Nehraj si se mnou!“ už má namále.
„Ale to je pravda. A napadlo mě jak se toho problému zbavit.“
„No povídej.“
„Jenom chvilku počkejte, ono stačí, když…“ a prásknul jsem mu před obličejem dveřmi. Na chodbě se ozvala rána, jako když padne obrněný transportér z pěti metrů.
Před díru jsem natlačil skříň a jdu si lehnout. Znovu zavírám oči a pomalu usínám. Do háje, tady asi vážně nemůžu nikdy usnout. Tentokrát se probouzím díky pronikavému zvuku sirén sanitek. Neustále se přibližují a staví asi až u nás před domem. Přede dveřmi slyším kroky a za chvíli sanitky odjíždí. Se sousedem to asi vážně šlehlo.

O pár dní později

Tak se soused vrátil z nemocnice. Místo do hospody chodí dvakrát denně do parku na procházky a místo piva pije červené víno, dokonce přestal ze dne na den kouřit. Se ženou si pořídili psa, prý aby nemusel do parku chodit sám. Nikdy jsem ho neviděl tak spokojeného a dokonce mi odpustil tu díru ve zdi a také před ní postavil skříň. Jak se říká, ende gutte, alles gutte.