Slizké schody.

Ty schody snad nikdy neskončí. Jsem ale už tak blízko od cíle, cítím to, nemůžu to vzdát. Nemůžu se obrátit. Stejně bych se nedostal zpět. Je tu ale něco co mě znepokojuje víc. Čím níž sestupuji, tím hustější tma vyplňuje prostor kolem mne. Ne že by zde byla tma něco neobvyklého, to ne, na to, jak vypadá světlo jsem už dávno zapomněl. Jenže tahle tma pohlcuje naprosto všechno. Dokonce i zvuky, můžu mluvit jak se mi zachce, ale nevychází ze mě ani hláska. Po schodech postupuji po slepu už několik dnů. A ten smrad, odporný, štiplavý smrad, který se chodbou táhne už dobrých několik hodin a zhoršuje se každým krokem. K čertu! Neměl jsem tehdy přistoupit na tu nabídku. K čertu se vším! Do pusy si dávám poslední cigaretu z plechové krabičky a zapalovačem zmáčeným v mém potu ji zapaluji. Plamen jde v té mrtvé tmě sotva vidět. Tohle musí být ono, nemohl jsem se splést! Kéž bych tak věděl, jak dlouho se už po těch schodech vleču. Žaludek mám prázdný, vody jsem se naposled napil včera, než zařval Vinnie. Nebo to bylo předevčírem? Pojem o čase jsme ztratili ještě když jsme byli všichni. Když nás bylo všech 11. Pot, který mi v mrtvém dusnu stéká po čele, mě pálí v očích a zhorší se to vždy, když si obličej utřu do promáčeného rukávu. Chce se mi z toho všeho zvracet. Ne že bych v sobě něco měl, můj žaludek už tráví svoje stěny. V hlavě se mi znovu ozval ten hlas. Slizký a vlezlý hlas, který se mi v hlavě rozléhá od té doby, co jsem prošel těmi dveřmi. Ja—son-e-- JASONE! H-ah-haha—a-- ZAVŘI UŽ ZOBÁK!!! Srdce se mi rozbušilo, ten hlas se vždy začal ozývat těsně než zařval někdo ze skupiny. Chudák Vinnie, asi už nikdy nepřijdu na to, co mu přes neprůstřelnou vestu vyvrtalo tu díru do břicha. Jestli vůbec ještě někdy na něco přijdu. Taky tu možná chcípnu jako pes, jako všichni ostatní. Ne, jsem už příliš blízko konce, musím to zvládnout, musím se odtud dostat, musím zjistit co je na konci sítě klikatých schodů, které se táhnou několik stovek kilometrů. Skoncovat jsem to mohl už dávno, bouchačka je totiž to jediné, co mi krom roztrhaných a propocených cárů hadrů zbylo. J-AS—ONE!! Víš to-- Víš moc dobře, že není úniku--- Hah-a-ha-ah-- DEJ MI POKOJ!! Schody začínají být vlhké a slizké, a nesnesitelný hnilobný zápach naznačuje, že se blížím ke konci. Najednou jsem zakopl o něco těžkého a měkkého, a přepadl jsem přes neznámou překážku. Slizké schody krásně kloužou--

Otevírám oči, projela mnou ostrá bolest, řekl bych že mám zlomených několik žeber a vyhozené rameno. U hlavy mi smrdí vyhořelý filtr. Je tu ale jedna podstatná věc, která se změnila. Ležím na rovné zemi. Bez přemýšlení se zvedám, zatínám zuby a levou rukou chytám pravé rameno. Ne že by se mi do toho, co se chystám udělat, zrovna chtělo--

Nikdy jsem při sledování filmů nevěřil, že to tak bolí. Bolí to pekelně. Snažím se nahmatat na zemi kolem sebe svůj glock, po chvilce hledání skončil v mé pravačce. HAHAHAAHAHAAAH!!!! Nemá smysl přemýšlet nad tím, o co jsem tam nahoře zakopl. Nemá smysl přemýšlet nad tím, komu patří ten hlas. Pravou dlaní se opírám o slizkou stěnu a pokračuji v chůzi. Někde tam musí být cesta ven! Pro někoho je pohyb v naprosté tmě asi nepředstavitelný, ale věřte mi, během pár dní si člověk zvykne. Chodba se začala točit doleva, rukou kopíruji povrch stěny--

Před sebou jsem nahmatal zeď. Dobře, je tu zeď, musí tu být i dveře. Instinkt mi říká, že s otevřením dveří bude mít něco společného malý důlek, jediná nepravidelnost na zdi přede mnou. Dávám na svůj instinkt, díky kterému jsem neskončil s dírou v břichu, jako všichni ostatní. Palcem na důlek jemně zatlačím--

Dobrá zpráva, za dveřmi bylo světlo. Špatná zpráva je, že mé tmou deaktivované oči tak trochu vypálilo. Pár minut mi trvalo než jsem se rozkoukal. Po několika dnech strávených ve strachu, v mrtvolném smradu, dusnu a tmě, jsem se sem konečně dostal. Jsem v malé místnosti, kterou osvětlují staré lampy svítící bílým světlem. Jinak nikde nic, krom dalších dveří na konci místnosti a červeného nápisu 04 nad nimi. Pomalu postupuji ke dveřím a hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky, to, co se stalo v průběhu sestupu dolů, a to, co mě asi čeká za těmi dveřmi. Pomalu natahuji ruku ke kroužku na dveřích, stejný byl i na vstupních dveřích nahoře v ruinách, za kterými byly schody. Naposledy otáčím svou hlavu zpět ke dveřím, kterými jsem před chvílí přišel. Ty se mezitím zavřely a vypadá to, že nejdou zevnitř nijak otevřít. Otáčím kroužkem, oči zvednu k červeným číslicím 04 a pomalu otevírám dveře. Nic za nimi nevidím, ani neslyším. Jen mrtvolný zápach a pár schodů, které vzápětí mizí ve tmě. HAAAAAAAHAHAHAAAHA-- JASONE,URČITĚ JSI NA TO UŽ PŘIŠEL!-- Schody? Schodyyy?! Hlavou mi prolétl úlomek vzpomínek. Nad dveřmi v ruinách byl červený nápis 05. Tisknu v pravačce svůj glock a přikládám ho k spánku. Tím peklem už za žádnou cenu nehodlám projít znovu. Snažím se vzpomenout na něco pěkného, co se mi přihodilo za celý život před objevením prastarých ruin v kambodžské džungli. Ať se snažím jak chci, nemůžu si na nic vzpomenout. Mačkám spoušť, cvak--cvak-cvak--

V glocku chybí zásobník. To ty slizké schody.