Zastávka

Mlčky a nasupeně jsem zírala před sebe. Nesnášela jsem čekání na autobus. Zastávka je největší shromáždění pitomců. Ráda bych řekla, že já jsem ta výjimka, svítící do dálky, výrazná svou inteligencí, ale... není to tak.

,,Máte cigaretu?" zeptá se mě muž po pravici. Obličej má dírkovaný jako golfový míček. Nebo si lehnul na ježka. ,,Prosím?" zní má inteligentní odpověd, ačkoliv jsem ho zřetelně slyšela. Co že jsem to říkala o těch pitomcích? ,,Ci-ga-re-tu," slabikuje a cení u toho na mě zuby jako vlk. Zjištuji, že kartáček a zubní pasta jsou stále luxusem, který si málokdo dovolí. Zamrkám a snažím se, aby mě jeho dech neposlal k zemi.

,,Nemám," odpovím. Znovu se vycenil, tentokrát v úsměvu. ,,Já jo," povídá a jednu si vytahuje z kabátu barvy hrášku. Zapaluje si.

Přidušeně se mi směje. To bylo tedy vtipné!! Náhle se zakuckal, až polovina lidí, zabořených do novin, nadskočila. Ozvalo se několikanásobné ,,plesk" podrážek, jak se z výšin vrátili k tíži zemské. Zjev se dusil dál. Chvatně gestikuloval, dožadujíc se pomoci. Ti, co se již nevrátili k novinám, na něj soucitně koukali.

Zjev se smutně zadíval ke mně. Roztomile zasípal, ale mě to dělalo chladnou. At si trhne! Určitě mě chce znovu nachytat! Hrál to však dobře. Měnil barvy jako paleta, dokonce se svalil k zemi. Když se konečně přestal zmítat, zastávkou se rozlehl neuvěřitelný aplaus. A právě v tu chvíli přijel autobus. Všichni jsme Zjeva pošlapali, jak jsme se hrnuli dovnitř. Musím uznat, je to chlapík silný. Ani jednou nekvikl bolestí...