Když se zapomenou klíče v bytě

Pozvolna se schylovalo k večeru. Evžen Kadlec vystoupil z autobusu a svižným krokem si to namířil k domovu. Došel zakrátko až před vchod v panelovém domě, kde bydlel. Po vyběhnutí několika schodů stanul před dveřmi domu. Pravou rukou sáhl do pravé kapsy, do které si vždy dával klíče. Byl však překvapen, když je nemohl prsty v kapse nalézt. Sáhl tedy do druhé kapsy, ale opět je nenalezl.
„Hrome. Kam jsem je jen mohl dát?“ pomyslel si a začal se šacovat. Opět bezvýsledně.
„No, to jsem blázen,“ řekl si sám pro sebe a otevřel tašku. Celou jí prohledal, ale klíče ani v ní nenalezl.
„Sakra, přeci jsem je neztratil!“ proběhlo mu myslí. Vyděsil se a rychle přemýšlel. Pak si náhle uvědomil, že ráno asi klíče nechal ve spěchu pověšené nad botníkem. Poté si vzpomněl, že dveře od bytu jen zabouchl.
Protože vchodové dveře byly zamčené a manželka byla v lázních, doufal, že bude v bytě alespoň jeho syn. Stiskl tedy zvonek s jeho jménem, aby ve stejný okamžik uviděl přilepený papír a na něm nápis: ZVONKY NEFUNGUJÍ.
„No, to snad ne,“ pomyslel si a seběhl schody. Zadíval se do patra, kde bydlel a zaradoval se. V kuchyni se svítilo. Syn byl tedy doma. Vytáhl tedy mobilní telefon a na něm zmáčkl telefonní číslo syna. K jeho překvapení se mu ale nemohl dovolat.
„Zatraceně. Zase ho má vypnutej,“ řekl si a volal hned na telefonní číslo pevné linky. K jeho dalšímu překvapení však syn telefon nebral. Uběhlo několik minut marného volání.
„To tam snad usnul!“ vyhrkl naštvaně a bezradně se zadíval do osvětleného okna a na zamčený vchod. Nikdo do vchodu nešel ani nevycházel.
Uběhlo pár dalších minut. Poté si připadal absurdně. Rozhodl se jednat a to riskantně. Vedle balkonů vedl hromosvod. Chtěl po něm vylézt až do třetího patra na balkon. Všiml si, že je pootevřené okno v obývacím pokoji. Za okamžik se zachytil hromosvodu a pomalu po něm lezl vzhůru.
Když se ocitl na úrovni druhého patra přepadl ho strach a přestal lézt. Pohledu pod sebou se zděsil. Nevěděl, jak dlouho se křečovitě drží, ale ta doba se mu zdála věčností. Pak se náhle vedle něho otevřelo okno a v něm se objevila sousedka paní Hlaváčková, která chtěla vyklepat prachovku. A sotva jej spatřila, vykřikla a prachovka letěla dolu.
„Haló! Dobrý večer. To jsem já. Potřeboval bych pomoc,“ řekl jí.
„Co tady proboha děláte!?“
„Lezu do bytu. Nemám klíče a dole je zamčeno a synovi se nemůžu dovolat.“ Vysvětloval.
„Libore! Pan Kadlec visí na hromosvodu!“ křikla do bytu na svého manžela a ten se vzápětí objevil v okně a jen užasle na něho zíral.
„Mohli byste mi pomoci dostat se do vašeho bytu. Já projdu bytem na chodbu,“ požádal je, přičemž oni pořád nechápavě na něho koukali.
„Podejte mi pomalu ruku,“ řekl mu pan Hlaváček.
„Počkejte. Já se budu pořád držet a vsunu se do vokna nohama napřed,“ mínil, ale poněkud prudce udělal pohyb pravou nohou. Vykloněný pan Hlaváček jí byl zasažen do obličeje a zařval.
„Aúúú. Vylazil ste mi plotezu!“ zašišlal a zároveň se od plechu před oknem protéza zubů odrazila a zmizela ve tmě dole.
„Co jste to způsobil mému manželovi!“ rozkřikla se paní Hlaváčková.
„Já nerad,“ řekl a zase se hned křečovitě držel hromosvodu. V tu chvíli to na vlezení do okna nevypadalo a tak riskl přelezení na balkon vedle.
Přes okno a záclonu uviděl osvětlenou místnost a hrající televizi. Zabušil na sklo. Zahlédl, jak se dvě postavy lekly a zároveň se ozval výkřik jedné z nich.
„Dobrý večer. Já jsem pan Kadlec, soused nad vámi!“ představil se hlasitě, načež mu pan Hřebík vyjukaně otevřel dveře od balkonu. V rychlosti mu i všem ostatním přítomným vše vysvětlil a ač naprosto nechápali, rychle proběhl bytem na chodbu. Tam raději rychle utekl o patro výše před šišlavě nadávajícím panem Hlaváčkem a jeho ženou, kteří šli hledat ven protézu zubů.
Poté stanul před dveřmi bytu. Začal na dveře bušit a přitom i zvonil. Syn mu však nešel otevřít. Znovu volal bezúspěšně na mobil i pevnou linku.
„Dobrý večer. Stalo se něco?“ zeptala se vyděšeně sousedka paní Kopřivová, která vyšla na chodbu. Nemůžu se dovolat a dozvonit na svého syna. Zapomněl jsem si klíče!“ řekl jí hned.
„Jo, Váš syn asi před hodinou vodešel.“
„Cože? Vždyť se svítí v kuchyni!“ vyhrkl překvapeně, přičemž mu začalo docházet, že asi syn zapomněl zhasnout. Ve stejný okamžik do patra přijel výtah a z něho vystoupil stále šišlající pan Hlaváček.
„Tu plotézu mi zaplatite. Je lozbitá!“
„Jo později!“ sdělil mu a nastoupil do výtahu a sjel s ním do přízemí. Jak zadní tak i přední vchod byl opět zamčen, tak seběhl do sklepa a proběhl jím do sousedního vchodu a pak do třetího patra. Tam vyzvonil sousedy, kteří měli balkon vedle jeho balkonu.
„Co je? Proč tak zvoníte? Zbláznil jste se?“ vmetl mu muž hned ve dveřích.
„Pardon. Omlouvám se, ale potřebuju se dostat přes váš balkon na můj balkon a do svého bytu. Nemám klíče a nikdo není doma.“
„Cože!?“
„Jen proběhnu!“
Rychle se kolem muže prosmýknul, ale ten se za ním rozeběhl. Pak ho honil po bytě. On však byl rychlejší a doběhl na balkon.
„Kdybyste se aspoň ráčil zout!“ křičel za ním muž, zatímco on odvážně začal přelézat.
„Děkuji vám!“ řekl už na svém balkonu muži, který stále nadával. Nevšímal si toho a otevřel pootevřené okno v obývacím pokoji. Pak nohami napřed vlezl do bytu. Okno se však náhle nechtělo více otevřít. Tak se do něho pořádně zapřel. Ozvala se rána. Zahlédl, jak rám okna narazil do monitoru počítače a zároveň trhal záclony. Než se nadál, měl spadlé záclony na hlavě. A při pokusu definitivně se dostat do bytu chodidly shodil lampičku na stole. Chodidla mu zároveň podklouzla, přičemž za rachotu spadl na koberec.
Zamotán v záclonách nadával, jak nejsprostěji uměl. Sotva se z nich trochu vymotal, uviděl na koberci spadlou lampičku, celý počítač se vším příslušenstvím i převrácený stůl, válející se velký květináč, ze kterého se vysypala veškerá hlína a vylitou konévku na zalévání. A spoušť završovalo rozbité sklo ve vitrínce i se skleničkami, které rozbila padající velká kytka v květináči, jež se zarazila se svým mohutným koncem uvnitř vitrínky. Sotva to přehlédl, ozvalo se v předsíni zarachocení klíče a zakrátko stanul na prahu obývacího pokoje syn. A nevěřil vlastním očím.