Povídky z křesla. 4

Krásné sobotní ráno bylo pro Edíka, jinak kocourka sedmileté slečny Majky, mimořádné. Budou mu tři měsíce a to je důvod k oslavě. Tedy podle jeho vlastního názoru. Od rána byl na každého vlídný, což silně rozrušilo otce Majky, který kočky moc nemusí."Co to do něho vjelo. Dejte mu něco ať mi neleze na klín!" Kocourka zaskočil nepříjemný hlas a tak raději odešel sám. "Náfuka jeden," řekl si a chtěl zmizet ven. Ovšem to by nesměl ucítit jídlo, které přímo miloval. Masové polštářky pro kočičí juniory. Majka mu jich přinesla plnou misku a navíc jako dárek dostal krásnou mašli. Z počátku měl problémy, než zjistil, že je lepší za ni netahat. Měl ve zvyku se po jídle natáhnout, ale dneska by raději šel s Majkou na zahradu. Co nadělá. Lehnul si na malé dětské křesílko, které mu věnovala Majky babička. Ještě nestačil zavřít oči, když uslyšel: "Edo, Edíku, jde se ven." Joj, ono to vyšlo! Vyrazil tak rychle, že málem podrazil Majce nohy. "Co blbneš blázínku, nic ti neuteče." Zahrada poskytovala místo na proběhnutí a měla i svá tajemství. Pravda, ještě ji nemá prošlou celou, protože jsou místa, která mu trochu nahánějí strach. Majka se věnovala své oblíbené houpačce a kocourek se mohl věnovat průzkumu. Nejprve z chodníčku obhlédl velkou travnatou plochu a pak statečně vstoupil do travní džungle. Hned z kraje v něm trochu hrklo, to když mu přímo před nosem vyskočil luční koník. Edík se proplétal vysokou trávou, šlo mu to pomalu a musel odpočívat. Pak přišel okamžik, kdy se domníval, že je s ním konec. Přímo před hlavu mu dopadlo podivné zvíře. Velká tlama, velké oči a nohy dlouhé ažaž. Navíc, ta potvora byla celá hnědá a její kůže? Hrůza, samý hrbol. Pomalu se vzpamatoval a začal couvat. Jenže zvolil špatný postup, zamotal se do trávy a nemohl dál. To zvíře jen poposkočilo a zase si ho prohlíželo vodovýma očima. Edík našel odvahu a sekl po vetřelci packou. Minul a vzápětí pocítil na čumáčku ránu něčím slizkým. Pořádně ho to zatahalo za vousky. Oklepal se a chtěl zaútočit znova, jenže to zvíře udělalo něco, co ho polekalo. Natáhlo dlouhé nohy, odraz a už letělo vzduchem, žádné motání v trávě. "To nebylo špatné, zkusím to." Odrazil se! Bylo to lepší než se prodírat trávou, ale ta délka, nic moc. Přesto se vydal za podivným zvířetem. Hopsal trávou jako srnka, ale ten netvor byl už bůhví kde. Edík dorazil ke plotu a tady se lekl podruhé. Ropucha právě konzumovala nějakého motýla. Vypadalo to příšerně! Ani nekousala sousta, barbar jeden. Chvíli dělal, že ho dění okolo nezajímá, po očku však žábu sledoval. Pokud to zvíře bude chtít opustit zahradu, musí podlézt pod drátěným plotem. Nic lehkého, zkusil to taky a byl rád, když jeho zoufalé mňoukání zaslechla Majka. Teď zíral! Ropucha ledabyle podlezla plot a po chodníku zamířila ke škarpě. Našla si místo, kde bylo dost vody a hop. Kocourek vyskakoval a nevěřícně kroutil hlavou. Tak on je to sebevrah, určitě se utopí. Ale bylo to její vlastní rozhodnutí, že. Edík byl rozmrzelý, očekával, že dobrodružství bude delší. Asi půjde za Majkou. Poskakoval trávou a brumlal si pod vousky. "Ne, není to ono! Jak to ta potvůrka ošklivá dělá? Tohle umět, určitě by mně to ostatní kocouři záviděli." To ovšem ještě netuší, že až doroste, bude skákat o hodně dál. Když se blížil k houpačce, začal zpomalovat a nakonec tam ani nedošel. Zvuky, které Majka považuje za zpěv, mu drásají jeho jemný sluch. Raději si v bezpečné vzdálenosti schrupne a to taky udělal.