Jak jsem se svěřil do ruky odborníkům
Jak jsem se svěřil do ruky odborníkům
Jak jsem se svěřil do rukou ,,odborníkům,,
Můj nástup do nemocnice začal v neděli v pozdní odpoledne. Záda si nevybírají a já byl celkem rád, že mohu nastoupit a trochu ulevit mému problému, který mě takřka znemožnil jakýkoliv pohyb.
Na neurologii, kde obyčejně trávím čas, když na mě přijde bederní slabost se zrovna malovalo - není se co divit nemocnice by potřebovala nejenom vymalovat, ale zasloužila by kompletní rekonstrukci, avšak peníze chybí. Nakonec jsem tedy zakotvil ve 4. patře kam byla část neurologie dočasně přesunuta. Nadstandardní pokoj, který jsem si vyžádal (i se stravou 560,-Kč/denně) byl vybaven jako průměrná ubytovna. Malá lednička s pidi mrazáčkem, mikrovlnná trouba, varná konvice, nášlapný odpadkový koš, který je asi 50x přetřený a první odpadky do něj hodil děda mého dědy, rádio s CD přehrávačem a v neposlední řadě barevný televizor značky ASTRA. (do teď jsem si myslel, že dělají pouze žiletky)
NOVA a PRIMA měla celkem slušný signál, ale to bylo vše. Pokud jsem se chtěl dívat na ČT1 musel jsem si otevřít dveře od balkónu, které plnili funkci zesilovače signálu. To přes den nebyl problém, protože stojící vzduch v pokoji nebyl zrovna příjemný. Horší to bylo večer – když už ČT1 tak jsem se musel stát nechtěnou obětí komárů, kteří si mě maximálně užili. I když škrábání na prdeli může někomu připadat zábavné věřte, že se zkroucenou páteří to taková sranda není. Do teď mám od nich fleky jak od hovad (hovada). Zbytek pokoje byl doplněn nábytkem, který zřejmě ještě navrhli soudruzi za dob těžké totality. Jedinou výhodu jsem viděl v tom, že jsem měl sám pro sebe sociální zařízení, i když nechvalme dne pře večerem. Již při prvním sprchování jsem zjistil, že sprcha má speciální zobáček, který slouží k uchycení sprchy na kovovou tyč, aby jste se mohl snadněji umýt, ale ouha druhá část zobáčku, která má být na oné tyči patří úplně jiné sprše a Vám nezbývá nic jiného než si jednou rukou držet sprchu a druhou se omývat. Po dvou minutách jsem zjistil, že nebudu potřebovat ani špunt, když se cca 20cm vanička zcela zaplnila vodou trochu mě to zaskočilo, ale říkal jsem si, že co přeteče, vezme kanálek, který byl zabudován v zemi …. NEVZAL! …a voda si vesele putovala dál na chodbu. Ačkoliv jsem byl namydlen musel jsem chtě-nechtě vodu zastavit a vyčkat až voda opadne. Časem jsem zjistil, že se musím vykoupat do 2 minut, abych nevyplavil pokoj o patro níže.
Další kapitolou hospitalizace je místní strava, která jde popsat jednou větou:
Malý chemik by se divil a velký by žasnul! Je neuvěřitelné, co všechno se dá v kuchyni vyrobit a testovat na pacientech. Představte si ten největší blaf, jaký jste kdy jedli, zážitek vynásobte miliónem a nedostanete ani polovinu toho jak chutnají zdejší rádoby pokrmy. Díky bohu, že v přízemí se nachází kantýna, kde je z čeho vybírat. Pravda ceny jako v tuzexu, ale hlady přece nechcípnu.
Již při nástupu na centrálním příjmu jsem byl dotazován, zda mám nějakou alergii ,,ano na špenát,, odpověděl jsem, i když vím, že v počítači toto mají dávno uvedeno. Jak jsem však byl překvapen, když jsem hned druhý den dostal k obědu bramborový knedlík, kousek masa a ŠPENÁT! Když jsem na to sestru upozornil odvětila ,,aha,, a po 5-ti minutách mě přišla oznámit, že to v papírech mám, ale v kuchyni to nevědí (příště musím před příjmem zajít za šéfkuchařem a poreferovat ho, ostatně je to hned naproti centrálnímu příjmu, tak ta chvilka mě nezabije – na rozdíl od špenátu).
Druhý den ráno už bylo vše v pořádku a na tácu byla cedulka s nápisem alergie na špenát! Pro změnu, ale v jídelním boxu byli tácy 2 jeden s cedulkou Petr XY a druhý s cedulkou Petr XY alergie na špenát! Jak je vidět komunikace oddělení s kuchyní funguje jak má.
Naposled jsem si nechal samotnou léčbu, která spočívala v infuzích, kde mě bylo aplikováno několik uvolňujících a analgetických roztoků. Aby vám při každé infuzi nemuseli píchat do ruky jehlu, zavedou vám tzv. flexilu, která umožňuje připojení hadičky od kapačky. Nicméně první mě vydržela jeden den a muselo dojít k přepíchnutí, protože léčivé látky mě netekli do žíly, ale mimo což je docela bolestivá záležitost. Na druhý pokus se sestře podařilo zavedení flexili do jiné žíly a to už byla třetí díra v mé levé ruce. Flexila opět vydržela jeden den a díky stejnému problému s únikem roztoku mimo žílu se musela přepíchnout. Protože levačka už bolela, nechal jsem si zavést jehlu do ruky pravé a kupodivu na první pokus se vše povedlo….. ale po několika hodinách se mi kolem místa vpichu vytvořila zarudlá oteklá boule, která byla na pohmat velmi citlivá. Nezbývalo nic než opět pustit do boje ruku levou. Mladá, pohledná, blonďatá sestřička se pustila do práce 1. pokus/nic, 2. pokus/nic, 3. pokus/nic, (asi ráda píchá mrcha promiskuitní) a když se nepovedl ani čtvrtý pokus tak mě sestra se slovy ,,teda chlape vy mě dáváte,, dala pauzu na cigárko a já se mohl trošku vzpamatovat z té bolesti. Jsem sice chlap, ale co je moc to je moc. Po 10 minutách se vrátila a pro jistotu si přinesla celou krabici jehel a stříkaček to však nebylo vše, s sebou také nesla jinou infuzi a oznámila mě, že to spletla, že ta co byla připravená je na ráno… 5. pokus/nic, když se nepovedl ani šestý tak se na mě sestra podívala a povídá ,, no vy mě tady kazíte skóre a já to vzdávám,, asi za tři minuty dorazila kolegyně, které se vše povedlo na první pokus – klobouk dolů!
Rekapitulace: jsem tady šestý den a mám 11 vpichů – nač tedy flexila? Mě nezbývá nic než konstatovat: Zlaté píchání od komárů!!!
Den sedmý:
ráno piju na balkóně kávu, je hezky, rukou si zakrývám obličej, aby mě sluníčko nesvítilo přímo do xichtu – marně! Sluneční paprsky pronikají malinkatými dírkami od jehel v mé levačce a zabodávají se mě rovnou do očí. ,,POJĎTE SI NA SNÍDANI!,, volá sestra (to je součástí nadstandardu – samoobsluha) leda hovno! musím počkat, až otevřou kantýnu a pak snad něco spolknu. Včera jsem se díval na PRIMU, takže dnes ráno nejsem tak pokousaný od těch krvelačných potvor (mám na mysli komáry ne zdravotní sestry). Ke snídani je vánočka, to je výtvor pekařů a ne zdejších chemiků a tak se do ní s chutí pouštím. Bůh mi žehnej dnes má službu sestra děrovačka…
pokračování zase někdy (nebo snad raději nikdy)……
Ještě před sebou mám pár dní pobytu tak jen doufám, že to přežiju bez další újmy na zdraví.
Petr XY. (vlastní rozpíchanou rukou)
Můj nástup do nemocnice začal v neděli v pozdní odpoledne. Záda si nevybírají a já byl celkem rád, že mohu nastoupit a trochu ulevit mému problému, který mě takřka znemožnil jakýkoliv pohyb.
Na neurologii, kde obyčejně trávím čas, když na mě přijde bederní slabost se zrovna malovalo - není se co divit nemocnice by potřebovala nejenom vymalovat, ale zasloužila by kompletní rekonstrukci, avšak peníze chybí. Nakonec jsem tedy zakotvil ve 4. patře kam byla část neurologie dočasně přesunuta. Nadstandardní pokoj, který jsem si vyžádal (i se stravou 560,-Kč/denně) byl vybaven jako průměrná ubytovna. Malá lednička s pidi mrazáčkem, mikrovlnná trouba, varná konvice, nášlapný odpadkový koš, který je asi 50x přetřený a první odpadky do něj hodil děda mého dědy, rádio s CD přehrávačem a v neposlední řadě barevný televizor značky ASTRA. (do teď jsem si myslel, že dělají pouze žiletky)
NOVA a PRIMA měla celkem slušný signál, ale to bylo vše. Pokud jsem se chtěl dívat na ČT1 musel jsem si otevřít dveře od balkónu, které plnili funkci zesilovače signálu. To přes den nebyl problém, protože stojící vzduch v pokoji nebyl zrovna příjemný. Horší to bylo večer – když už ČT1 tak jsem se musel stát nechtěnou obětí komárů, kteří si mě maximálně užili. I když škrábání na prdeli může někomu připadat zábavné věřte, že se zkroucenou páteří to taková sranda není. Do teď mám od nich fleky jak od hovad (hovada). Zbytek pokoje byl doplněn nábytkem, který zřejmě ještě navrhli soudruzi za dob těžké totality. Jedinou výhodu jsem viděl v tom, že jsem měl sám pro sebe sociální zařízení, i když nechvalme dne pře večerem. Již při prvním sprchování jsem zjistil, že sprcha má speciální zobáček, který slouží k uchycení sprchy na kovovou tyč, aby jste se mohl snadněji umýt, ale ouha druhá část zobáčku, která má být na oné tyči patří úplně jiné sprše a Vám nezbývá nic jiného než si jednou rukou držet sprchu a druhou se omývat. Po dvou minutách jsem zjistil, že nebudu potřebovat ani špunt, když se cca 20cm vanička zcela zaplnila vodou trochu mě to zaskočilo, ale říkal jsem si, že co přeteče, vezme kanálek, který byl zabudován v zemi …. NEVZAL! …a voda si vesele putovala dál na chodbu. Ačkoliv jsem byl namydlen musel jsem chtě-nechtě vodu zastavit a vyčkat až voda opadne. Časem jsem zjistil, že se musím vykoupat do 2 minut, abych nevyplavil pokoj o patro níže.
Další kapitolou hospitalizace je místní strava, která jde popsat jednou větou:
Malý chemik by se divil a velký by žasnul! Je neuvěřitelné, co všechno se dá v kuchyni vyrobit a testovat na pacientech. Představte si ten největší blaf, jaký jste kdy jedli, zážitek vynásobte miliónem a nedostanete ani polovinu toho jak chutnají zdejší rádoby pokrmy. Díky bohu, že v přízemí se nachází kantýna, kde je z čeho vybírat. Pravda ceny jako v tuzexu, ale hlady přece nechcípnu.
Již při nástupu na centrálním příjmu jsem byl dotazován, zda mám nějakou alergii ,,ano na špenát,, odpověděl jsem, i když vím, že v počítači toto mají dávno uvedeno. Jak jsem však byl překvapen, když jsem hned druhý den dostal k obědu bramborový knedlík, kousek masa a ŠPENÁT! Když jsem na to sestru upozornil odvětila ,,aha,, a po 5-ti minutách mě přišla oznámit, že to v papírech mám, ale v kuchyni to nevědí (příště musím před příjmem zajít za šéfkuchařem a poreferovat ho, ostatně je to hned naproti centrálnímu příjmu, tak ta chvilka mě nezabije – na rozdíl od špenátu).
Druhý den ráno už bylo vše v pořádku a na tácu byla cedulka s nápisem alergie na špenát! Pro změnu, ale v jídelním boxu byli tácy 2 jeden s cedulkou Petr XY a druhý s cedulkou Petr XY alergie na špenát! Jak je vidět komunikace oddělení s kuchyní funguje jak má.
Naposled jsem si nechal samotnou léčbu, která spočívala v infuzích, kde mě bylo aplikováno několik uvolňujících a analgetických roztoků. Aby vám při každé infuzi nemuseli píchat do ruky jehlu, zavedou vám tzv. flexilu, která umožňuje připojení hadičky od kapačky. Nicméně první mě vydržela jeden den a muselo dojít k přepíchnutí, protože léčivé látky mě netekli do žíly, ale mimo což je docela bolestivá záležitost. Na druhý pokus se sestře podařilo zavedení flexili do jiné žíly a to už byla třetí díra v mé levé ruce. Flexila opět vydržela jeden den a díky stejnému problému s únikem roztoku mimo žílu se musela přepíchnout. Protože levačka už bolela, nechal jsem si zavést jehlu do ruky pravé a kupodivu na první pokus se vše povedlo….. ale po několika hodinách se mi kolem místa vpichu vytvořila zarudlá oteklá boule, která byla na pohmat velmi citlivá. Nezbývalo nic než opět pustit do boje ruku levou. Mladá, pohledná, blonďatá sestřička se pustila do práce 1. pokus/nic, 2. pokus/nic, 3. pokus/nic, (asi ráda píchá mrcha promiskuitní) a když se nepovedl ani čtvrtý pokus tak mě sestra se slovy ,,teda chlape vy mě dáváte,, dala pauzu na cigárko a já se mohl trošku vzpamatovat z té bolesti. Jsem sice chlap, ale co je moc to je moc. Po 10 minutách se vrátila a pro jistotu si přinesla celou krabici jehel a stříkaček to však nebylo vše, s sebou také nesla jinou infuzi a oznámila mě, že to spletla, že ta co byla připravená je na ráno… 5. pokus/nic, když se nepovedl ani šestý tak se na mě sestra podívala a povídá ,, no vy mě tady kazíte skóre a já to vzdávám,, asi za tři minuty dorazila kolegyně, které se vše povedlo na první pokus – klobouk dolů!
Rekapitulace: jsem tady šestý den a mám 11 vpichů – nač tedy flexila? Mě nezbývá nic než konstatovat: Zlaté píchání od komárů!!!
Den sedmý:
ráno piju na balkóně kávu, je hezky, rukou si zakrývám obličej, aby mě sluníčko nesvítilo přímo do xichtu – marně! Sluneční paprsky pronikají malinkatými dírkami od jehel v mé levačce a zabodávají se mě rovnou do očí. ,,POJĎTE SI NA SNÍDANI!,, volá sestra (to je součástí nadstandardu – samoobsluha) leda hovno! musím počkat, až otevřou kantýnu a pak snad něco spolknu. Včera jsem se díval na PRIMU, takže dnes ráno nejsem tak pokousaný od těch krvelačných potvor (mám na mysli komáry ne zdravotní sestry). Ke snídani je vánočka, to je výtvor pekařů a ne zdejších chemiků a tak se do ní s chutí pouštím. Bůh mi žehnej dnes má službu sestra děrovačka…
pokračování zase někdy (nebo snad raději nikdy)……
Ještě před sebou mám pár dní pobytu tak jen doufám, že to přežiju bez další újmy na zdraví.
Petr XY. (vlastní rozpíchanou rukou)
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.