Jedno ráno na poště

Vedoucí pošty Robert Stehlík se brzy ráno probudil ve své kanceláři, kde nocoval, protože mu manželka zase jednou sbalila kufry. Opatrně odemkl dveře a hodlal jít do vedlejší místnosti. Ke svému překvapení uviděl na chodbě jít Jana Mráčka, který chodil mnohem dříve do práce než ostatní.
„Dobrý ráno.Taky dneska nějak brzo,“ řekl mu Mráček.
„To víte nemohl jsem dospat,“ odpověděl mu.
„To vidím.“
Stehlík pootevřel ústa a pak zjistil, že má na sobě pyžamo. Bleskurychle vběhl zpátky do kanceláře.
Dispečer Josef Novák spěchal nezvykle brzy do práce, protože chtěl spočítat všechny poštovní dodávky, jestli někteří řidiči s nimi potají včera neodjeli domu.
Díky vytrvalému dešti bylo na ulicích spousta kaluží. A když jednu míjel, tak kolem chodníku projela velkou rychlostí poštovní dodávka. Vzápětí doslova hradba vody zvednutá do výše na něho dopadla a připlácla ho na chodník.
Jiří Kovář zahlédl ve zpětném zrcátku mu povědomou postavu, která náhle zmizela ve zvednuté vodě. Za okamžik dojel ke vrátnici.
„Zdar. Tady máš to šampaňský. Ty cihly jsem si včera vodvezl v pohodě na chatu,“ řekl vrátnému.
„Dobrý. V knize vodjezdů a příjezdů nejsi," sdělil mu vrátný.
Dojel na parkoviště mezi ostatní dodávky. Pohrál si s ukazatelem kilometrů a nalil do nádrže benzín. A za včas od dodávky zmizel, neboť na parkoviště vběhl s jekotem dispečer a za ním sprintoval vedoucí. Oba hned začali počítat zaparkované dodávky, ale nějak se nemohli shodnout na jejich počtu.
„Co je? To se učíte počítat?“ zeptal se s úsměvem Kovář.
Dispečer cosi zavrčel a rozeběhl se ve směru vrátnice.
„Jste tu nějak brzy,“ řekl mu vedoucí.
„No koukám, že vy taky. Tak jste spěchal do práce, až jste se zapomněl přezout,“ konstatoval Kovář.
„Co..?“ vyhrkl Stehlík a pohlédl na své nohy. Měl na nich nazuté pantofle. Ušklíbl se a rychle zmizel zase do kanceláře.
Bylo před sedmou a většina zaměstnanců se dostavila. Někteří však, jako tradičně, ne.
Stehlík si hodlal na pozdní příchozí posvítit a významně začal chodit po chodbě. Náhle však zhaslo všude světlo a on se praštil o zeď.
„Je to dobrý. Zařídil jsem, že jsou na čas vyhozený pojistky,“ řekl Tomáš Kratochvíl ke skupině, která postávala před plotem. Ten pak přelezli a rozeběhli se přes parkoviště k nakládací rampě, aby poté vnikli do haly. V ní panoval poněkud chaos díky tmě, ale tu za okamžik vystřídalo světlo.
Na chodbě byl poté k vidění vrávorající vedoucí s boulí na čele, kterého podpírala směnová vedoucí Marta Blažková.
„Jak to, že jste tady?“ zeptal se Stehlík těch, co se zapisovali v kanceláři.
„No jsme. Byla tma a nějak jsme se nemohli zapsat dříve kvůli tmě,“ řekl mu Adam Dobeš.
Začala normální pracovní doba, ale na poště neměla probíhat normálně.
Do místnosti, kde v pololeže seděl vedoucí s mokrým hadrem na čele, vstoupili dva muži.
„Ehm. Dobrý den,“ pozdravil jeden z nich.
„Dobrý,“ vysoukal ze sebe Stehlík a spod ručníku pohlédl na oba muže.
„Jsme kontroloři z ředitelství,“ ozval se druhý.
Vedoucí se skoro katapultoval ze židle do stoje v pozoru.
„Co si přejete?“ vyhrkl ze sebe.
„Namátkovou kontrolu.“
Na poště náhle nastal nebývalý pohyb zaměstnanců. Ze skladu vyběhla upravující se Olina Horáková a po chvíli jí následoval Aleš Macháček.
„Ti dva dělali v něm pořádek,“ pokusil se vysvětlit kontrolorům Stehlík, kteří užasle hleděli.
Všichni tři vstoupili na halu. Několik dodávek odjíždělo rychle od rampy. Kontroloři přešli halu a došli na její konec, kde byl větší prostor. Tam protáhli obličeje. Skupina zaměstnanců hrála něco jako fotbal s jedním balíkem. Zatímco jiné balíky představovaly brány.
„A neprokopněte ho nebo bude proti nám kopat přebalovna pokutový kop,“ vyhrkl jeden ze zaměstnanců.
„Hraje se jen s poškozenýma balíkama,“ vysoukal ze sebe Stehlík o kterého se pokoušely mrákoty.
Ve vteřině se všichni účastníci balíkové kopané rozprchli.
Zbrunátnělí kontroloři zastavili jednoho ze zaměstnanců, který neměl na sobě uniformu.
„Kde máte uniformu?“ zeptal se ostře jeden z nich.
„To víte pánové. Já mám na ní nějakou alergii, tak jako na všechno tady na poště.“
„Jo, naskáčou mu modré fleky,“ přitakal Stehlík, který lapal po dechu.
Netrvalo dlouho a na topení ležící postava se stala zájmem kontrolorů.
„Halóóó. Probuďte se!“ zacloumal se spícím pošťákem jeden z kontrolorů.
„Co je, co se děje?“ zeptal se překvapeně Jan Maršík.
„Člověče co tu děláte!?“
„No, já tu hlídám cenný balíky.“
„Co! A které!?“
„Aha, voni tu už nejsou. To je asi Jarda už naložil,“ vysoukal ze sebe zmateně Maršík.
Kontroloři se začali tvářit jako bohové pomsty a vedoucího se zmocnil pocit, že se zmenšuje.
„No, bude to dneska velmi hloubková kontrola!“ vyštěkl jeden z kontrolorů a bylo jasné, že na tohle ráno nikdo na zdejší poště nezapomene.