UŽ JSEM SE ROZHODL

S tím něco udělám … vstoupil jsem do růžového salónku,
který sloužil jako šatna s háčky a povolil opasek.
Gatě padly na podlahu,
já tam stál jak mne pánbůh stvořil,
v trenýrkách,
koukal na mě chlap a něčím se leštil.
Chvíli jsem váhal jestli poskočit, hups a trenýrky byly dole.
Ohnul jsem se k igelitce, zašmátral, našel, posadil.
Pečlivě hladím chlupy do jednoho směru, natahuju elasťáky,
on se pudruje.
Ták hotovo, jsem ze sebe nadmíru uchlácholen,
palce před zrcadlem zaklesnuté v ramínkách, natažené paže,
úsměv, plesk.
Bolest byla štiplavá a zanechala červené pruhy jako bych se oprudil.
Nevadí, vykročil jsem ke dveřím, odkud se linul pach potu.
"Tam ne!"
"Kam?", ptám se chlapa … máchl paží a zahalil se magneziem.
"Dobrý den", odpovědí mi bylo ticho a libá hudba labutí.
Zaujal jsem pevný postoj na ošoupané značce,
kterou ještě pamatuju ze spartakiády a rozpažil ruce.
"Tak ne příteli, paleček k ukazováčku, ty tři nahoru, ručičku výš,
co ty nohy, nožičky, no a lá á padede padede šup,
kde máš čokolády!?"
Byl jsem zmaten. Nikdo se ani nehnul, dva se olízovali a zdálo se mi,
že starší mrkl mým směrem, kterým se i vydal.
Uchopil mě za zadek, najednou byl vyšší, dýchal nosem
a druhou nohou opisoval podivné třepotavé kruhy těsně nad parketou.
Najednou mě sevřel v pase a máchal tělíčkem ve vzduchu.
Dělalo se mi špatně.
"Labuť, dělej labuť", povolil stisk a já se zřítil k zemi.
Elesťáky dodělaly zbytek, kroutil jsem se, hrabal nohama,
motal se do klubíčka, než ta bolest v rozkroku polevila
a já zůstal nehnutě ležet přikován k podlaze.
Zhluboka jsem vydechl.
Poslední tón dozněl vystřídán potleskem.
Suspíky nade mnou a plácající dlaně mě přivedly k vědomí,
postavily mezi sebe,
ty co se nedotýkaly plácaly záda a já nabral dech.
"Bravo, bravo, bravo" znělo mi v uších.
V mžitkách se rýsovala vychrtlá postava, strkala mi na hlavu paruku,
ovinula pas sukýnkou a utrousila, "tak zítra premiéra hošani".
Strkali jsme se v té malé růžové šatně bez skříněk dupkama,
bylo tam příjemně teplo, jen ten lesklý chlap stál před zrcadlem,
jedním okem sledoval bublinu na svých bicepsech, odrazem nás
a zdálo se mi, že tím druhým přimhouřeným mne.
Jsem zvědavý, jestli bude na premiéře v první řadě, chtěl bych,
mám mladé svaly rád. Zaslechl jsem i jeho jméno.
Rejža. Réjžo mu říkali.