Jak to bylo na začátku aneb Z Biblických příběhů 1

Když stvořil Bůh zemi a veškerou havěť na světě zjistil, že by se nudil a neměl by si s kým povídat. A tak, aby si ukrátil chvíle klidu ve svém Ráji, uhnětl si společníka – Adama. Dal mu vše, co mohl, aby jej stvořil k obrazu svému a zajistil mu blahobyt. Adam tak měl hojnost jídla a pití, krásu přírody kolem sebe, inteligenci a humor.
Jenomže když už došla témata k hovoru a muž se stal příliš inteligentním, rozhodl se Bůh k odvážnému a důležitému kroku, k nejdůležitějšímu mezníku lidské historie. Stvořil ženu – Evu. Zaprvé chtěl mít nové téma k hovoru a za druhé chtěl potrestat muže Adama za jeho genialitu. To ale netušil, co vlastně zapříčinil. Eva, totiž první manželka na světě, byla nejen mladá a krásná, ale také rozmazlená, příliš zvědavá, náladová, panovačná – no prostě základní typ ženy, jak často známe ještě dnes. Ale abych ji jen nehaněl, musím rovněž připomenout, že byla i první chovatelkou domácích mazlíčků (začínala s hadem), první módní návrhářkou (ráda si zkoušela fíkové listy značky MADE IN RÁJ) a hlavně pomohla muži dospět tam, kde je dnes.
Byla to naprostá katastrofa. Byť by se dalo předpokládat, že v ráji bude klid, opak byl pravdou. Eva začala uklízet, shánět se po módních výstřelcích z kolekce JARO FÍKY, učinila první pokusy vaření z vody a trávy s příměsí otrušíku. Rovněž začala na Adama Žárlit, byť v celém Ráj jiná žena nebyla.
Jednoho dne, kdy se Adam schovával před Evou u Boha, náhle si Adam povzdechl:
„Pane Bože, cos mi to provedl? Co sem ti udělal, že mě tou ženskou tolik trestáš?“
A Bůh na to řekl:
„Inu, Adame, to máš tak. Já jsem nám původně chtěl vlastně pomoct. Chtěl jsem nám vytvořit něco krásného a milého. Jenomže i já, Bůh Stvořitel, dělám chyby, a tak jsem Evě namontoval i vlastní vůli. No a mohl já tušit, že to bude fungovat?“
„Ty, Bože, jestli chceme mít klid, musíme tu stíhačku buď vykopnout z Edenu, nebo sami utéct. Vždyť já od ní nemám ani kam zdrhnout když začne nasazovat.“
„A co jí pustit do světa. Já udělám pár měst, tržišť, nákupních galerií a ty se postaráš o zbytek.“
Adam se zamyslel, spočítal si výhody a nevýhody a pravil:
„Dobře, ale mám pár podmínek. Zaprvé to Evě všechno platíš ty. Moje konto je zmražený. Za druhý mi vedle každého obchoďáku postavíš hospodu. No a za třetí vymyslíš nějakej lék, po kterym jí nebudu vidět ani slyšet kdy se mi jen zachce.“
„Tak ujednáno, platí.“
No a tak příštího dne, když Bůh rozsvítil žárovku s nápisem: „Slunce, šetři světlem!“, zavolal si k sobě Evu a pravil:
„Evo, vezmy si klíčky od volského spřežení a vyrazte s Adamem na nákupy za hranice Ráje. Tady máš mojí MasterCard, je tam nekonečné konto, tak to všechno hned neutrať.“
Za pár minut přišel Adam, aby Bohu poděkoval:
„Díky, Bože, díky. Já už to v tom ráji nemohl vydržet.“
„Nemáš zač, Adame, to já se ti musim omluvit. Neměl jsem ji vyrábět tak zbrkle. Hlavně nezapomeň – u každého obchodního domu, hypermarketu, i nákupního centra máš hospodu. Taky jsem ti vymyslel nápoj na zapomnění – říkám mu pivo. Když si dáš jedno, uklidní se ti nervy. Když si dáš dvě, budou se ti tak motat ruce, že nebudeš moct pracovat. A když si dáš tři, neuvidíš pořádně ani na cestu, natož abys poznal Evu. A taky sem ti zařídil dědičnou chorobu, takže uslyšíš jen to, co budeš chtít.“
Adam se zaradoval a rozjásaně vyběhl z Božího domu, křičíce:
„Bože, děkuju ti. Ty seš fakt kámoš.“
A tak se Adam dostal na svobodu. Tedy alespoň na chvíli a jen pomyslně. Ještě netušil, co ho všechno se ženou čeká.
A Bůh, ten měl v Ráji opět mír a klid, a když chtěl s někým mluvit, zašel si za muži ke Třem Žaludům, do hospody na Růžku, Branického sklípku, k Divoké huse, ke Flekům…