Jára podnikatel

I.

Šla jsem z práce a za křižovatkou, hned vedle vchodu do metra, se široký, nesouměrný proud spěchajících lidí rozděloval a obtékal ostrůvek prázdného betonu, kde pobíhal on - hned na jednu stranu, hned na druhou, a snažil se upoutat něčí pozornost. V ruce držel jakési černé desky, které se očividně zoufale pokoušely o eleganci, ale dosáhly jen toho, že vypadaly přesně jako levné černé desky. Sako viselo groteskně z jeho pohublých ramen, kde se drželo s vypětím nejvyššího úsilí za špičíčky vycpávek a hrozilo sklouznout - tak málo ramen tam bylo.Prostě ten typ mladíka, jehož hlava se klátí na hubeném krku jako přezrálá makovice, jehož pleť vypadá jako letecký snímek Marsu a pro kterého neexistuje vhodný účes.
Takový mladík tedy poletoval v tom malém prázdném poli betonu jako zmatená hladová můra a svíral své černé desky.

Ahh, dotazníček, pomyslela jsem si shovívavě a protože jsem neměla celkem nic na práci, zpomalila jsem a vlídně jsem se na mladíka usmála, abych mu dodala odvahu.
Nic mě nebaví tolik jako sdělovat své názory neznámým lidem, kteří se o ně vlastně vůbec nezajímají, ale jsou placeni od kusu. Popravdě, nic mě nebaví tolik jako sdělovat své názory komukoli, jenže tito lidé - pokud si chtějí udržet práci - musí předstírat, že je můj názor na cokoli, počínaje novou aviváží a situací v Kosovu konče, zajímá, a ještě se u toho usmívat.
Dost děsivá práce, jen o stupínek lepší, než něco na té ulici prodávat a to je zase jen o stupínek lepší, než ta nejnevděčnější práce ze všech - pokoušet se na ulici přimět lidi, aby své těžce vydělané peníze posílali na nějaký bohulibý projekt, například výstavbu pump v Ázerbajdžánu.

Můří mladík se ke mně s nadějí otočil a dopříl mi tak výhled na svou kravatu - unikátní pestrý kousek přesně podle sloganu "já na to mám " (v tomhle případě měl na něco barevného, nevkusného a doufám, že levného, protože pokud to bylo drahé, tak toho chudáka někdo pořádně doběhl).

"Dobrý den, slečno, měla byste chvilku čas?", zeptal se hlasem, který by byl býval profesionální a dobře modulovaný, kdyby neby pisklavý a přeskakující.
"Ale ano, dnes výjimečně čas mám", odpověděla jsem mu, což byla bohapustá lež, protože ten týden jsem měla času habaděj a po práci jsem se dost nudívala.
"To máte nějaký dotazník tady?" zadoufala jsem, protože občas se stávalo, že stižena touhou po dotaznících jsem se nechávala zastavovat lidmi zcela nevhodnými - totiž těmi, co po mně chtěli peníze na pumpu v Ázerbajdžánu.
"Nenene, něco mnohem lepšího - výborný způsob, jak si vydělat", vychrlil ze sebe mladík.

Způsoby, jak si zaručeně a bez námahy vydělat, patří k tomu nejméně důvěryhodnému, s čím se na ulici můžete setkat - kdyby totiž lidé o nějakém takovém způsobu věděli, nechali by si ho patentovat a večeřeli by s Billem Gatesem, a nepostávali by na zaplivané ulici.Pokud uvěříte "zaručeně snadným a rychlým výdělkům", skončíte ZARUČENĚ jako prostitutka nebo jako člověk postávající na ulici a nabízející rychlý a spolehlivý výdělek.

"Aha...to ne, já práci mám", začala jsem se otáčet, ale mladík dojemně naléhal:
"tahle je určitě lepší, jestli máte tak půl hodinky, hodinku, čas, tak si někam sednem a já vám to vysvětlím...určitě se mnou budete souhlasit".
Vypadal tak ztraceně v tom necitelném davu (davy mají jakýsi niterný instinkt, který jim velí prchat před kýmkoli s deskami se stejnou rychlostí, s jakou antilopa prchá savanou před hladovou lvicí), že se mi ho zželelo - a navíc opravdu vypadal, že se potřebuje se na cvhíli posadit (a pořádně se najíst, nejlépe intravenozně nějakou zvlášť posilující směsí).
"tak dobrá, stejně mám čas - třeba mě překvapíte", nechala jsem se tedy obměkčit a nádavkem jsem na něj vrhla jeden ze svých speciálních mnohakarátových úsměvů.
Ani to s ním nehnulo.

II.

Zašli jsme do blízkého podniku rychlého občerstvení, kde jsem si koupila ledovou kávu (která chutnala jako lepidlo) a mladík nic - asi aby za mě nemusel platit tu kávu. usadili jsme se ke stolu v rohu, do sedačky z imitace z kůže (která rovněž na omak připomínala lepidlo).
Mladík s důležitým výrazem (zmatenost a nervozitu zřejmě ztratil cestou, pisklavě nepříjemný hlas mu ale zůstal) otevřel své černé desky a vytáhl čistý list papíru a pero.
"Tak, slečno", začal zeširoka, "snad si budeme tykat, ne? Já jsem Jára".
trochu mě to zaskočilo, asi jako kdyby se mi podíval do výstřihu a řekl "tak já si teď trochu sáhnu, ne?" , ale nedala jsem na sobě nic znát a pevným tonem jsem mu sdělila, že zůstaneme u vykání.
"Dobře, to je vaše volba" odvětil takovým tonem, jako bych právě odmítla zlaté tele.
"Takže, než se dostaneme k té práci, je potřeba abyste pochopila několik věcí", cvakl výhružně propiskou a začal čárat na papír kroužky.
"Lidé", pokračoval, " - tedy ti, kteří pracují a nepříživničí na státních dávkách, se dělí na dvě skupiny - podnikatele a zaměstnance", oznámil mi. Sama jsem kdysi příživničila na státních dávkách, protože jsem bývala chudý student apriori, a tak jsem radši mlčela.
"co byste řekla, že je lepší - být zaměstnanec, nebo podnikatel?" , zeptal se mě Jára a mě jen překvapilo, že na stůl nedal Bibli, nepoložil mi na ni ruku a nezeptal se, jestli hodlám mluvit pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dpopomáhej Bůh.
!já nevím", znejistěla jsem, "to asi záleží na tom ,jakou máte náturu...já asi budu zaměstnancem".
"No jistě, usmál se s převahou Jára, "pro lidi bez představivosti a odhodlání je jednodušší být zaměstnancem, ale takoví lidé přece nikdy nevydělají tolik peněz jako podnikatelé a navíc ničeho nedosáhnou, na tom se snad shodneme".
"Shodneme se leda tak na tom, že někteří podnikatelé zbohatli na úkor svých zaměstnanců - využili situace na trhu a za jejich práci jem nedali zdaleka odpovídající plat...a to by neměli!" sdělila jsem Járovi jedno ze svých životních přesvědčení. "Stejně jako by si poslanci neměli čtyřikrát do roka zvyšovat platy jen proto, že můžou".
Toto přirovnání jsem použila proto, že žiju v domnění, že tento konkréní rys naší vlády nikdo nemá rád.
"Takový postup je zcela legální", řekl ale Jára.
Na můj tázavý pohled dodal skromně:
"Studuju diplomacii a politilogii a jednou hodlám kandidovat do senátu".
Další důvod proč rozpustit senát...
"V tomhle se asi neshodneme", snažila jsem se diskuzi, která mě začínala přivádět do varu, převést na jinou kolej. "Já si myslím, že být zaměstnanec není žádná ostuda a nakonec, každý přece podnikat nemůže - kdo by pracoval".
"No jistě, pokud je někdo příliš hloupý..." poznamenal Jára.
"Chci být učitelka", oznámila jsem Járovi ledově, "tedy zaměstnanec, a nepřijdu si hloupá!"
Na Járu to neudělalo zcela žádný dojem. Zabručel "ale" a vysvětlil mi, že on bude podnikatelem (zřejmě jen dokud se mu nepodaří nakrást si tolik, aby se mu podařilo podplatit takové množství lidí, aby ho to vyneslo do senátorského křesla, kde bude spokojeně klimbat až do konce svých inteligencí prozářených dnů, ve kterých nebude místo pro takovou havěť, jako jsou učitelky), protože podnikatelé jsou chytřejší, mazanější, jsou průbojní, sebevědomí a krásní a všichni kromě nich jsou odsouzeni k zániku.

"Dobrá, mohl byste mi teda konečně říct, v čem spočívá ta práce?" protože asi tak po tvojí druhý větě jsem ZAČALA spěchat, pomyslela jsem si a usrkla jsem lepidla.
"Já vám nemohu sdělit, o jaký projekt se jedná, pokud neuvidím, že o tu práci máte skutečně zájem a vy tak zatím nevypadáte", zpřísněl Jarda.
"Jak můžu mít zájem, když nevím, o co jde?"
"Musíte pochopit a uznat výhody podnikání, jinak s vámi ztrácím čas", děl Jára. Měla jsem chuť odejít, ale fascinovalo mě, jaká úžasná práce se pod tímhle asi bude skrývat. Začala jsem si představovat práci pro CIA.
"Dobře, tak předpokládejme, že mám zájem, o co jde?", ustoupila jsem.
"Musím vidět opravdový zájem", zůstal Jára neústupný.
"Dobrá, dobrá, mám zájem" vzdala jsem se docela, i když jsme chtěla zařvat "Starou belu se zajímám o váš blbý projekt!" - jenže jsem byla hrozně zvědavá.

Jára se vědoucně usmál a konečně spustil: "V podstatě to spočívá v nákupu a prodeji zboží přes internet".
"Aha, takže vy máte svůj internetový obchod", začalo mi svítat.
"Tak něco...samozřejmě do toho musíte vložit nějaký základní kapitál a pak..."
"Tak moment, jaký základní kapitál?" přerušila jsem ho.
"No, nakoupíte si zboží - drogerii - v hodnotě asi dvou tisíc korun, a to pak nabízíte svým známým. Za prodané zboží utržíte asi tři tisíce, minus provize pro mě, takže váš čistý výnos bude..."
"No moment, za prvé nehodlám kupovat drogerijní zboží - jediná avonlady, co znám, si vydělá asi 500 měsíčně - a za druhé, jaká provize?"
"No přece provize pro mě, protože já vám tu práci dal" usmál se sladce Jára.
"Já myslela, že ze mě chcete udělat podnikatelku, a vy mě zatím chcdete jen velmi mizerně zaměstnat!"
"No můžete se stát podnikatelkou, pokud postoupíte do vedoucího týmu...a pokud seženet nějaké lidi, budete také dostávat provizi z jejich výdělku".
"A proč vy nejste ve vedoucím týmu? Nebo lidé z vedoucího týmu běžně pracují na ulici?"
"Já nepracuji na ulici, já to mám uloženo jen jako praktické školení, abych zlepšil svou komunikaci s lidmi" sdělil mi Jára tajemství svého ponižujícího pracoviště.
"Jo tak školení - no komunikaci byste mohl zlepšit. Mohl byste začít s tím, že zavléct někoho na tohle místo a tady mu oznámit, že je hloupý, pokud se nechává zaměstnávat, je neslušné".
"Ale já přece nic takového neřekl, vy mě tu napadáte" zaplál Jára hněvem spravedlivých a vykulil vodnaté oči.
"Navíc, i kdybych náhodou chtěla dělat internetovou prodejčí, pak rozhodně ne v drogerii - jsou tu zavedené firmy a navíc krémy si lidé chtějí před koupí očichat a prohlédnout na vlastní oči..."
"No ona je to spíš kosmetika"
"Ale ta se prodává ještě méně...makeup člověk nepotřebuje tak často jako šampon".
"To si nemyslím - vy na sobě přece máte taky dost řasenky" podotkl Jára nemoudře.
"Já žádnou řasenku nemám!", zasyčela jsem, protože na své od přírody husté a dlouhé řasy jsem náležitě pyšná.
"Ale máte lak na nehtech" triumfoval Jára.
"Ano, tři a mám je všechny už přes rok...fakt super byznys".
"Takže máte zájem" vítězoslavně ne mě zazíral Jára, jemuž ironie zřejmě nebyla známa, a očividně čekal, kdy vytáhnu dva tisíce koruna začnu žadonit o podepsání smlouvy.
"Samozřejmě že nemám zájem! A vaše kravata je příšerná!" vyjela jsem, odlepila jsem se od sedačky a nasupeně jsem odkráčela domů.

III.

Asi o dva měsíce později jsem jela tramvají do školy a sledovala davy proudící mezi dvěma křižovatkami. vedle vchodu do metra, na malém kousku betonu, stál Jára, sako na něm plandalo a pokoušel se zastavit kohokoli, komu by mohl vyprávět o zářných zítřcích podnikatelů s drogérií.

Neměl kravatu a vypadal bledě a velice nekomunikativně.


--