Čtvrtého druhý

Lucie si prohrábla svou blonďatou hřívu, z níž se linula omamná a sladká vůně šamponu. Při představě dnešního slavnostního oběda jí v břiše zavibrovala vlna motýlích křídel. Bílý ubrus svítil do zšeřelého pokoje a sněhové vločky lehce dopadaly na okenní parapet. Snad pošesté popadla mobil, aby zavolala Vratislavovi. Nic.

Asi ještě spí, řekla si pro sebe Lucie. Vratislav, její milý, byl s kamarády na chatě. Lucie si to dokázala živě představit. Kytárka, ohýnek, sem tam možná i nějaká ta sklenička alkoholu. Dnes je ale pozván na obřadnou krmi při svíčkách. Svědomitě tedy zajisté přijede hned prvním autobusem. Lucie není z žen, co rády čekají.

„Pčo…vle… brrrp“ zamlaskal opile Vratislav a převalil se na posteli. Horymír se probudil pod špinavým krbem a jakmile odhrnul deku, místnost zaplnil zápach pivních pšouků. Leopold už se svým tradičním mňaučením pobíhal po chatě a umně se přitom vyhýbal chaoticky rozesetým pivním lahvím, energetickým nápojům, flašek od vína či převrhnutým štamprdlím.

„Hola, vstávat! Rodinný oběd čeká. A vůbec, tumáš, dej si pejvo.“ Leopold se v noci notně vyblil, tudiž měl nyní energie na rozdávání. Už od ranního rozbřesku šmejdil po chatě jako nevybouřený hlodavec.

„Co? Hež? Vrf? Au, moje hlava.“
Vratislav se odbelhal do kadibudky.
„Ten autobus jezdí těch deset šestnáct nebo deset padesát devět? Dnes je… jo, dnes je pátek, takže šestnáct. Ten bychom měli stihnout“ deklamoval Horymír a začal pomalu sbírat kusy neznámého hnusu válejícího se pod stolem.
Leopold ovšem jeho nadšení do úklidu nesdílel:
„Vole máš půl desáté, to budem uklízet tak hodinu kurva.“
Museli však. Veškerý alkohol (kromě jistého Valašského penicilinu, který se v tomto stavu neodvažovali pít) došel. Horymír si míchal horký cejlonský čaj a pročítal si chaotické zápisy z deníku, jež kličkovaly mezi barevnými fleky od rajčatového džusu. Matně vzpomínal, co se včera kanón.
Náhle se ve dveřích objevil Leopold s třemi budvary v ruce. Úsměv mu zářil od ucha k uchu a Vratislav s Horymírem rázem ožili. Čaj putoval mezi použité nádobí a žaludky hochů byly rychle zchlazeny chmelovou limonádou, která rychle zabránila přicházející střízlivosti.
„No dobře, tak pojedeme ze Stařecka. Cestou můžem dát ještě pár piv v Kičce. Moment, zavolám Lucce“ poddal se osudu Vratislav a půjčil si Leopoldův mobil, jelikož jeho i Horymírův byl beznadějně mimo provoz. Baterie obou mobilů se nacházely ve stavu klinické smrti.
Sklepní zásoba budvarů se rychle ztenčovala, a tak si pánové po několika kolech mariáše řekli, že se pustí do uklízení. Ouha, autobus od Kičkovy nálevny nestíhají, zjistil Leopold po prostudování jízdních řádů. No nevadí, ze Lhoty, která je kousíček, cosi jede 12:48. Jedeme, uklízíme! Horymíre, nastartuj vysavač, Vratislave, šup lavor a alou do kuchyně, nádobí se samo neumyje! Chatu vyplnil příjemný rachot pečlivé práce. Za chvíli se modré pytle naplnily odpadky a koberec opět zasvítil čistotou. Jakmile hoši zavřeli okenice, zjistili, že vyrážejí s bohatým předstihem.

Lucie se s úsměvem chytla za hlavu. Típla mobil a v duchu si řekla: Jo, ti muži. Beztak šli spát až nad ránem. To je pak jasné, že to nestihnou. Nevadí, strčí maso do trouby trochu později. Otočila se před zrcadlem na podpatku a uhladila si puk na nových rudých šatech. Sama sobě se líbila. Den začínal výborně.
„Do háje, musí tak foukat? Mám úplně omrzlý nos!“ řval Horymír.
„A co mám říkat já?“ ohradil se Leopold a posunul si šálu skoro až k očím. Vítr řval jako raněná lasice a sněhové jazyky oblizovaly našim třem milým poutníkům obuv.
„Tak co, dáme pivo v Kičce?“ žertoval Leopold.
„Ale prd! Musím stihnout ten oběd, Lucka mě zabije, jestli tam nepřijdu.“
Vítr mírně ustal. Blížili se s bezpečným předstihem pěti minut k zastávce, když tu Horymír jen tak do vzduchu poznamenal:
„Tady ten žlutý autobus s nápisem TQM vypadá jak ten, kterým máme jet. Ale to je divné, že jezdi dva, že? Ten náš jede hned za pět minut.“

PEPO STŮJ!
Pánové se rozběhli šíleným úprkem k zastávce. Nohy po zledovatělé traktorce zapomněly klouzat. Pepa, který jezdí jen tehdy, nepřemnoží-li se slepice a nemá-li Mařka starého na služebce, pokynul paží a zavřel před chlapci dveře.
„Drž ten bus, drž ho!“ ječel Leopold, ale nic naplat. Jen se za ním sníh zaprášil.

Lucie koukala, jak se maso pomalu zapéká v troubě. Kousky krájeného sýra se pomalu roztopily v měkké bílé bochníčky, aby se následně roztekly až na dno pekáče. Zase někdo volá ale. Co to?
„Cože? Ujel autobus? Jel dřív? Podívej se… no dobře. Aha, za hodinu. Hmmm… co? Naštvaná? Ne, samozřejmě že ne. Nejsem vůbec naštvaná. Jak bych mohla?“
Ten prevít, řekla si Lucie. No nic, slavnostní oběd se sehřeje v mikrovlnce. Naslinila si prst a uhasila hořící knoty obou dlouhých bílých svící, které trůnily na jinak prázdném stole. Věnec z tisu položila na koberec a shrnula opadané jehličí do dlaně.
Leopold usoudil, že nejlepší by bylo jet z Líného Mlýna vlakem. Jezdí každé dvě hodiny ne? Cestou by bylo vhodné navštívit bývalé rekreační středisko, kde kdysi jezdily početné delegace ROH za čerstvým vzduchem. Zasněžená cesta se linula prudce do kopce a za chvíli se před našimi poutníky vynořila omšelá budova. Leopold nakoukl do rozbitého okna a očima prolétl hromadu cihel.
„Hej! Vy tam! Neumíte číst? Nevidíte tu ceduli? Tohle je soukromý pozemek. Mám zavolat policii?“ ozval se obtloustlý chlapík kdesi za zády poutníků.
„Ceduli?“
„Hele nehraj si se mnou mladej. Já se tu s vámi nebudu párat.“
„Podívejte se, my přišli z lesa a neviděli jsme ani plot, ani ceduli. Tak si tu ruinu zbourejte. A nemusíte tady šaškovat a řvát po lidech.“ vložil se do debaty rozhořčený Horymír.
„Cos to řek? Cos to řek? Tohle je mé soukromé vlastnictví. A nikdo mi kurva nebude říkat, co si mám zbourat a nezbourat. Já si tu klidně budu…“
„Soukromé vlastnictví je…“
„Pojď, Horymíre, tohle nemá cenu“ odvlekli kamarádi svého spoluvýletníka, který se dostal do ráže. Skupina objevila jakousi lesní cestu směřující k vlakové zastávce. Hurá! Po stech metrech uslyšeli charakteristické troubení. Aha, vlak teprve jede opačným směrem. Po půl hodině se však ozval zvuk znovu. Vlak se vracel. A zase jim ujel.

Lucie uklidila svíčky do krabice a podepřela si bradu. Pečeně stydla v troubě.
„Prostě půjdeme do nejbližší vesnice, dáme tam pivo a počkáme, až něco pojede“ shrnul svůj plán Horymír, na nějž reagovali ostatní souhlasným přikyvováním. Dokopali by se k takovém nádhernému únorovému čundru dobrovolně? Odpovědět si mohl každý sám. Bylo nutno bilancovat. Mobily nefungovaly. Jediný Leopold měl ještě čárku. Ovšem jeho přístroj nebyl s to určit správný čas. To jen tak na okraj.

Finančně na tom byla skupina lépe. Největší částku měl Vratislav – rovných 250 kč. To na pár piv a lístek na vlak stačilo. Les pomalu řídnul a na obzoru se začala objevovat tu věž kostelíka, tu první domky. Cestu náhle zkřížily koleje. Horní Smrtice!
Pánové se otřásli dychtivostí. Poměrně rozlehlé Smrtice disponovaly barokním zámkem, gotickým kostelíkem i obchodem se smíšeným zbožím. Logicky se tam musely nacházet alespoň dvě hospody. Ve vlakové stanici se zjistilo, že vlak jede za hodinu a půl.
„Promiň, chlapče, kde tady najdeme hospodu?“ otázal se Horymír.
„Tady je jen jedna, je to ale strašnej pajzl. Ovšem je zavřená“ shrnul odpověď mladík na bicyklu a pokračoval v jízdě. Zajímavé. Pánové došli k samoobsluze, kde si koupili pár rohlíků a pivo v plechu. Z druhé strany budovy byla přilepena krčma zapáchající až na ulici jakýmsi saponátem. Na dveřích visela cedule, z níž bylo možno se dočíst, že hospoda otevírá za půl hodiny. Další směr byl tedy autobusová zastávka. Hurá, čekají tam lidi! A že prý to jede ve čtyři, to je o dvacet minut později, než vlak, zato bude možno déle posedět u piva a karet. Teda prý to jede, říkala nějaká paní.
Chlapci se vrátili zpět k hospodě. Na dveřích visela nová cedule. Dnes otevíráme o půl hodiny později. Kolem dveří už se rojili nedočkaví štamgasti a Leopold této situace opět využil k tomu, aby Horymírovi vysvětlil filozofickou neomylnost marx-leninismu.
Hospůdka přivítala chlapce poblitým stolem. Tak sednem k jinému, nevadí! Pivo! Ách… autobus jede za půl hodiny, je čas. K vedlejšímu stolu si sedl chlapík v montérkách, dal si nějaké pití, zapálil cigaretu a upřeně se zahleděl do zdi. Do zdi? A to tam bylo něco napsané? Ne, myslíme si, že ani ne.
Na zastávku pánové dorazili včas. Alespoň o deset minut dříve (čas na Leopoldově mobilu stanovili na základě většinové shody). Žádní lidé. No co, řekl si Vratislav… tady má každý auto. Červíček pochybnosti však zahlodal. Vratislav, poučen z kladívkových šifer jízdních řádů, pečlivě vyeliminoval všechny proměnné, které nepřispívají k pozitivnímu řešení situace. Ovšem ouha. Poznámka č. 10, copak to znamená?

„Nejede na Silvestra, o Vánocích, ve Dne nanebevzení Jana Husa a 4.2.“ četl drobounké písmo.
„Kolikátého dneska je? Pátého že? Nebo třetího?“ zkoušel Horymír lhát sám sobě.
„Tak rychle, musíme stihnout alespoň ten vlak….“
„…který ujel asi před patnácti minutama?“ doplnil Horymír Leopolda.
Poutníky objala chapadla zoufalosti. Ne, už nebudou pokoušet osud. Vrátí se zpátky na chatu a budou doufat, že mezi briketami objeví nějaké další zapomenuté budvary. Kdosi navrhoval návrat do větší vesnice pár kilometrů po asfaltu. Je tam jednak větší provoz, jednak by místní Zámecká hospoda nemusela mít sanitární den (ale mohla, když je 4.2.). Horymír přišel s nápadem dalšího pěšího postupu, což ostře odmítl Leopold:
„Zbláznil ses? To je aspoň deset kilometrů, přijdeme za tmy, možná ani to ne!“
Rozvážný Vratislav ovšem objevil v jízdním řádu (už to slovní spojení nedává žádnou záruku relevance), že jakýsi další bus jede za půl hodiny ze zastávky „Horní Smrtice rozc.“. Rozc, rozc, říkal si Vratislav. Není to název zdejšího keltského hradiště? Pro jistotu se ale pánové zeptali okolostojících sedláků, kde se onen rozc nachází.
Ti vypadali velmi pobaveně. Jak by také ne, když viděli, že někdo čeká 4.2. na autobus. Blázen, nebo cizinec. Nicméně ujistili poutníky, že správná cesta k rozcu vede kolem sušičky až ke kaštanové aleji.
Začalo se stmívat. Náhle si Vratislav vzpomněl, že rozcy byly v jízdním řádu dva! To je nadělení, bude se muset spoléhat na šťastnou náhodu. Cesta vedla skutečně skrze alej. Vyústila na křižovatku hlavní výpadovky a odbočky do Smrtic. Zastávka zde skutečně byla! V avizovaný čas ovšem nic nejelo. Že by autostop? Horymír dojedl poslední rohlík.

Vtom se na obzoru objevil žlutý autobus. Pánové zajásali a začali skotačivě tančit kozáčka.
Bus však projel okolo jako splašený bizonek.
„Na této zastávce autobus 4.2. nezastavuje“ četl Vratislav mezi kladívky a zmatenými čísly drobnou poznámečku pod čarou. Na lesknoucí se hlavu Leopolda dopadlo smutně a melancholicky (a s dramatickým plesknutím) dlouhé bílé holubí lejno.