Srnka

Prázdniny jsou nejkrásnějším obdobím roku. Sluníčko svítí,voda v rybnících je teplá ,zrovna stvořená ke koupání. Můžete si dělat co vás napadne,třeba chodit na houby. Jako jednoho prázdninového rána. Mě a mého brášku Lukáše probudila maminka . „ Děti vstávat, jede se na houby!“ Páni, tedy ne ,že bychom neradi jezdili na výlety,ale tentokrát se maminka překonala. Budíček byl totiž už v pět hodin ráno. „ Mami mě se nechce ,proč tak brzo, já chci ještě spát.“ „ Ale no tak , nezlobte a honem , pojďte na snídani. Tatínek připraví zatím auto ať můžeme vyrazit.“ To však maminka ještě netušila, že to s tím naším odjezdem nebude tak rychlé. Když jsme konečně vstali, nasnídali se, přišel do kuchyně tatínek,celý umazaný od oleje a pronesl“ Maminko, Luky a Janičko, tak nevím ,nevím, ale autíčko nám stávkuje.“ „ Cože?“ Spráskla ruce maminka. Já už nachystala svačinu a vůbec co se stalo?“ „ Nevím jak je to možné, vybila se baterie....“ „ To je tedy pěkné co teď ?“ No a co kdybychom jeli vlakem ?“ „ Vlakem ? Tedy, nezní to jako špatný nápad, dobře zjistíme kdy nám pojede nějaký spoj.“ Asi po hodině, nám tatínek oznámil, že vlak odjíždí za půl hodinky a protože nádraží naštěstí není od našeho domku daleko,stihli jsme si sbalit batůžky se svačinou, pláštěnkou a vyrazili jsme. Cestou jsme se hrozně moc těšili na výlet a na smaženici - pokud se nám podaří alespoň pár hub najít. Já se hlavně těšila na lesní jahody a borůvky. Když jsme dorazili do lesa, tatínek zavelel.“ Tak Lukáš půjde s maminkou a Janička se mnou, ale ne abyste se vzdálili příliš daleko!“ Dobrá bylo rozhodnuto, maminka ještě určila kterým směrem půjdeme a vydali jsme pokořit les. Jenže tatínek přesto, že v jeho úmyslu bylo příliš se od sebe nevzdalovat, zabral se do hledání hub natolik, že jsme se oba po chvíli prodírali hustým křovím. Tatínek chvíli co chvíli , zahučel „ neboj vím kde jsou, vím co dělám ….podívej tamhle v tom houští, tam bude hřibů „ zacházel stále hlouběji a hlouběji do lesa. Mě to nijak nevadilo, tatínek věděl co dělá a já se bezstarostně motala kolem něj. Tu přes cestu přeskákala úplně malinká žabka, tu se ve větvích stromů mihla veverka. A hlavně tak trochu se nám plnil i košík. Při všem tom skotačení jsem na hledání hub nezapomínala. Naopak, zatímco tatínek hledal a hledal, já si jen tak pobíhala,ale zato hub jsem nacházela víc. „ No Janičko, jak to děláš nevím ,ale košík bude pomalu plný tak bychom se mohli pomalu vrátit k mamince a Lukáškovi a uvidíme kolik toho mají oni. „ Jenže v tom byl háček, protože Lukášek s maminkou se nějak na naše volání neozývali. „ To je divné vždyť jsme šli stále stejně.“ Řekl tatínek a přemýšlel , kudy půjdeme. Vybral směr a šli jsme. Jenže za chvilku se před námi objevilo opět husté křoví.“ Nevadí ,půjdeme tudy je to určitě stejné,kterým jsme již jednou šli.“ Když jsme se konečně prodrali na malou mýtinku, tatínek náhle zastavil. „ Janičko, pojď sem , slyšíš ten šramot?Podívej to je srnka ,budeme chvilku potichu, určitě se přijde na mýtinu napást. „ Tak jsme čekali, jenže!!! Náhle to v křoví zapraskalo, ozvalo se zafunění a z křoví přímo proti nám vyběhl pořádný kanec.“ Janičko,“ zašeptal tatínek“ tohle není srnka ,pomalu pojď za mnou a až řeknu utíkej........“ Jak tatínek řekl tak se stalo, pomalu jsme ustupovali. Kanec si nás však prohlížel zlověstným pohledem. Nevím zda přemýšlel, jestli budeme jen kamarádi nebo vetřelci, ale jisté je ,že ve chvíli kdy tatínek vykřikl „ Utíkej!“ Jakoby povel platil i pro kance, zafuněl a rozběhl se za námi. Tedy za tatínkem. Já se stačila schovat do křoví, ale tatínek velkým obloukem zahodil košík, houby nehouby,a utíkal pryč. Kanec ovšem za ním. Ještě ,že tatínka napadlo vyšplhat se ze všech sil na strom. To kance naštvalo ještě víc, znovu zlověstně zafuněl a aby měl alespoň nějaké zásluhy rozdupal nám všechny popadané houby. Jen košík přežil. Když se kanec dost vyřádil a zjevně ho ten vetřelec se kterým, není ani zábava, přestal zajímat ,rozhlédl se a vyrazil neznámo kam. Teprve pak tatínek slezl ze stromu, a zavolal na mě. „ Janičko jsi v pořádku?“ „ Jasně tatí, byla jsem tady ve křoví“ „ Šikovná holka, ale Janičko víš, já už vím kudy se vrátíme k mamince ,jenže nemáme houby. Víš co, neřekneme o kanci nic ,viď, bude to naše tajemství.“ Slíbila jsem tatínkovi, že ani Lukášovi ani mamince o našem lesním dobrodružství nic nepovíme. Tatínek totiž moc dobře věděl,že by se mu všichni smáli. Když jsme konečně našli brášku s maminkou dostali jsme sice pěkně vynadáno, že jsme se zatoulali. Ale i když v košíku nebyly žádné houby, byla ráda, že alespoň my dva jsme v pořádku a neztracení. Kdyby jen tušila ! Nakonec jsme se vrátili šťastně domů, i smaženice byla. Naše tajemství jsem ale, opravdu nikomu neřekla.
Teprve po několika letech,když jsme se sešli na nedělním obědě, začal tatínek mamince a bratrovi vyprávět ,co jsme spolu onehdy o prázdninách prožili za dobrodružství. Všichni se hrozně smáli a tak od té doby když chce bratr pozlobit tatínka stačí říct jen „ Janičko,podívej srnka!“