Pouliční Posvícení

Těžký život každé lampy, jež trčí na svém předurčeném místě. Plechová žirafa, se stále stejným výhledem, vede zdlouhavý život. Neumírá, jen koroduje, což už dnes není důvod k jejímu zaslouženému důchodu. Říká se, že vrba má nejvíc drbů. Je sovou mezi dřevinou, moudrý všeználek. Zkušená stařenka. Vsadím se, že taková lampa toho ví třeba až 4x víc než kdejaká přebornice, královna drbů vrba Stáňa. Nezjišťoval jsem si na žádném úřadě Pouličnictví informace o místních lampách, přesto znám jednu, o které vím, že se jí přihodil při nejmenším zajímavý příběh. Kdyby jste se na ni chtěli podívat, tak musíte jet na Hradební ulici MHDéčkem nebo třeba pěšky, podle toho jak se vám chce. A pak se otočit na severozápad a přibližně po 204 metrech zahnout doleva a u té lampy zastavit, protože už tam jste.
Od slavnostního rozsvícení uplynulo přinejmenším půl hodiny a začínalo jít do tuhýho. Bandy z temna do temna vyskakující byly vidět právě pod lampou. Jako u výslechu, jen si na ně posvítíme, ať víme, co to tropí za nekalosti. Jestli jste si mysleli, že lampa svítí kvůli bezpečnosti, aby lidi viděli, tak to se pletete. To dřív, to byla stará škola, teď má ta noční havěť, od stálého bytí venku v noci, oči v noci vidící lépe než ve dne. Jestli se vám zdál tento zatím nic neříkající příběh divný, radši bežte pryč, dokud je čas. Teď se to zlomí a divnost poteče proudem. Lampa si v duchu hrála slovní fotbal sama se sebou, a protože to dělá každý den, tak už je v tom dobrá a většinou vyhraje. Zrovna když přemýšlela nad slovem začínající na SV, tak přišli dva pochybní chlápci, každý z jiné strany temna. Jeden byl Azurový a druhý Fialový. “Zas nějáký dealeři amatéři. Ty mám nejradši. Chtěj bejt kdovíjak tajný a sejdou se pod jediným zdrojem světla široko daleko.”, zmapovala situaci zkušená lampa. A opravdu pan Fialový měl v ruce tašku vypadajíc nenápadně jako robot v 18. století. Chvíli něco zašifrovaně žbrblali. Z třetí strany se vynořila třetí osoba celá v bílém. V ruce držela kopečkovač, takže nebylo pochyb- je tu zmrzlinář. Co tu dělá? Kopečková zmrzlina ještě existuje? Teď spolu žbrblali všichni tři. Zmrzlinář řekl:” Tak si po dlouhý době dáme jednu partičku. Fialovej začni.” Pan Fialový položil tašku na vychladlý chodník a vyšel směrem k lampě. Začal se na ni sápat a jako hbitý jinoch šplhal do nebeských výšin drhnouce svůj úd o nebohou lampu. “Připadám si jako laciná děvka. Stojím v noci na ulici a dotýká se mě jen péro.”, myslí si lampa. Už se dere na samý okraj, který je nahnutý směrem k chodníku. Staví se a vrávorá ze strany na stranu, aby našel ztracenou rovnováhu. Podívá se na zem a skočí placáka. Zvuk lidského těla o asfalt byl opravdu plácnutí. Radost z dobře odvedeného skoku, ale nemá, protože vypadá mrtvě. Potvrzuje to rychle se zvětšující loužička krve z jemně nakřuplé lebky odvážného skokana. Ještě teď se lampa kýve jak otřesem odrazu kaskadéra, tak otřesem psychickým. Lampě dochází, že tento den nebude tak stereotypní a ve skrytu duše se sobecky raduje. Pan Azurový přizná, že tohle asi nedá a Zmrzlinář souhlasí. Teď je na řadě pan Azurový. Odejde do temna na dobrou minutu a půl. V tom se zase začne objevovat, ale rychleji. On se totiž rozebíhá a směrem k lampě! Druhý člověk, který seznámil svůj úd s lampou. Svíjí se zhruba metr od mrtvého pana Fialového a nadává, že se to nepovedlo. “Ty vole, Azurovej, vždyť si neumřel. To neplatí. Co sis myslel? Že tě zabije to, že se bouchneš do kulí?”, kárá jej Zmrzlinář. Pan Azurový chytá druhý dech a kastrátním hlasem oznamuje: “Tak na to serem.” Zmrzlinář bere tašku, která zbyla po panu Fialovém. Přiběhne Azurovej a vytrhne mu ji z ruky, “To je moje. Ani na to nešahej. Leda, že bys uhodnul, co v ní je.” Zmrzlinářova zvědavost je silná a chce obsah tašky vlastnit. Nervózně si hraje s kopečkovačem, ale nic ho nenapadá. “SVĚTLUŠKA!!”, omylem vykřikne lampa v euforii z toho, že přišla na slovo začinající na SV. Až pak si uvědomí, že vlastně prozradila největší tajemství o mluvení lamp, ale moc jí to nevadí, protože vyhrála slovní fotbal. Pan Azurový je v rozpacích. Jeho zmatená tvář odpovídá epileptickému záchvatu. Rozbrečí se, dá tašku Zmrzlináři a uteče do temna. Zmrzlinář naprosto nechápe situaci. Z tašky něco svítí. Je to snad Uran 235? Na chvíli se zarazí, že bude ozářen, ale pak ho napadá, že by mohl sestrojit atomovou bombu. To přece umí každý zmrzlinář. Otevře tašku a v ní jsou milióny světlušek, což ho zmate ještě víc. Určitě máte všichni spoustu otázek jako lampa. Kdo byli ti lidé? K čemu potřebovali světlušky? Co to hráli za bláznivou hru? Proč neměl Zmrzlinář jednu tkaničku? Kolik je odmocnina ze tří děleno osmi? Odpovědi zůstanou nezodpovězenou záhadou. Víme jen, co se stalo dál. O panu Azurovém už nikdy nikdo neslyšel. Dost možná se odstěhoval do Albánie a změnil si jméno. Pan Fialový je pořád mrtvý a nachází se uvnitř hovnocucu, když ho jeden negramotný pracovník vysál s tím, že je to velké fialové hovno. Lampa je v soudním řízení, kvůli tomu, že promluvila. Hrozí jí až 830 let nucených prací jako světlo při natáčení dokumentů o mikrobiologii nebo trest vyšroubování žárovky. A Zmrzlinář? Zmrzlinář je současným nejúspěšnějším prodejcem zmrzliny ve světě. Každý má totiž zájem o záhadnou světélkující zmrzlinu, která svítí dokonce i potom, v záchodové míse.