Když se hledá místo k parkování

Už z velké dálky Tomáš viděl panelový dům, ve kterém bydlel. Ulice před ním byla volná a tak sešlápl pedál od plynu. Za okamžik dojel k začátku ulice, v níž se nacházelo několik panelových domů.
„Tak kampak to dneska zaparkuji?“ přemýšlel a pohlédl na stojící řady zaparkovaných aut. Poněkud se zachmuřil, když uviděl na místě, kde většinou parkuje, stát automobil.
„Zatraceně. To mě zase dneska někdo předběhnul!“ řekl si a pořádně se na vozidlo zadíval.
„Hm. To je zase ten mladej Vávra. Sakra, to je už po několikátý,“ pronesl sám pro sebe naštvaně a očima začal bloudit po parkovišti.
„Co se to tady dneska děje? To už jsou všichni doma?“ pomyslel si při pohledu na zcela zaplněné parkoviště. Začal se bezradně rozhlížet. Náhle se za ním ozvalo zatroubení. Pohlédl za sebe a uviděl stojící auto.
„Aby si se nezbláznil!“ vyhrkl na jeho adresu a rozjel auto. Jel dále a pak uviděl u druhého paneláku na samém rohu volné místo.
„No hurá. Aspoň že takhle!“ zaradoval se a rozjel se k onomu místu. Sotva k němu dojel a chystal se parkovat, opět se za ním ozvalo zatroubení a hned několikrát.
„Snad počkáte vteřinu, než zaparkuju, ne!“ řekl a zagestikuloval rukama.
„Tam parkuju já!“ vykřikl muž z auta za ním.
„Co? Jak vy!?“
„Jste slepej? Já jsem invalida. Je támhle cedule!“
„Co? Jaká cedule?“ zeptal se a pak uviděl bílý sloupek cedule, jehož horní část byla skoro celá zakrytá větví stromu.
„Vždyť není skoro vidět!“ mínil a začal vycouvávat. Došlo k menšímu ťuknutí do přední části auta invalidy a ten pohotově z něho vyskočil.
„Jak to člověče couváte!?“ rozkřikl se hned.
„Co na mě řvete! Snad jste viděl, že couvám, tak jste měl taky couvnout!“
„Nechte si ty rady, ano!“
„A vy nekřičte, když se nic moc nestalo!“
Naštvaně vyjel a odjel. Ještě na onoho muže zablikal zadními světly a zatroubil. Přitom si na jeho adresu zanadával a pak se snažil najít nějaké volné místo. Netrvalo to dlouho a objevil volné místo. Pro jistotu pátral po nějaké ceduli, která by znamenala, že to místo má někdo pro sebe rezervované, ale nic takového neviděl.
Začal blikat a po chvíli odbočovat, ale přímo před ním totéž činilo jiné auto, jehož řidič byl rychlejší, ale tentokráte to už tak malé ťuknutí nebylo. A oba vyskočili jako dva čerti s krabičky.
„Jsi snad slepej!“ zařval na něho řidič.
„Snad jsi viděl, že tam zahýbám!“
„Jsi normální? Blbče!“
„Komu říkáš blbče! Ty pitomče!“
„Kdo je u tebe pitomec, vole!“
„Já ti dám vola!“
Již to vypadalo na inzultaci nejenom slovní, ale náhle se rozezněla v ulici houkačka sanitky a oba v mžiku seděli zpět v autech. Jeho protivník na to místo zajel a zaparkoval. Jemu nezbývalo nic jiného, než rychle odjet a hledat dále.
„To snad není dneska možný. Copak tady nikde nenajdu jediný volný místo, kde bych mohl v klidu zaparkovat?“ pomyslel si a pak ho napadla spásná myšlenka. Vzpomněl si, že za prodejnou potravin je velký asfaltový prostor, kde se dá také parkovat. Zahnul tedy doleva. Cestou k prodejně se jen tak díval, jestli někde není náhodou volné místo, ale ono nebylo. Po chvíli však neměl daleko k vyskočení z kůže. Přes celou ulici byl výkop.
„No, to snad se mi dneska zdá!“ vyhrkl naštvaně. Zabušil si pěstmi do volantu a pak se rozhodl, že na ten asfaltový plac zajede přes trávník. Mezi dvěma zaparkovanými auty bylo akorát místo k projetí. Zdárně projel a ocitl se na trávníku. Volné asfaltové prostranství se nacházelo pod travnatým svahem. Najel na svah, ale protože bylo po dešti, kola automobilu se smýkla a vozidlo začalo sklouzávat po svahu bokem dolu a na jeho konci za velkého hluku narazilo do popelnic. Pak přes ně zahlédl zaparkované policejní auto, od něhož k němu za chvíli přišli dva policisté.
„Můžete nám říct, co tady děláte?“ zeptal se hned jeden z nich.
„Právě se mi konečně podařilo zaparkovat,“ odvětil naprosto rezignovaně.