Léčitel

Na návštěvu u léčitele jsem se docela těšil. Přestože jsem nikdy nic takového neabsolvoval, věřil jsem, že to bude zajímavé dobrodružství. A taky bylo.
Po krátkém hledání jsem našel krámek s léčivými čaji, měsíčními kameny a všemožnými jinými potřebami, jejichž pouhý seznam by ve středověku byl býval stačil nejen k upálení majitele obchodu a všech jeho příbuzných, ale nejspíš i jejich nejbližších sousedů. Mezi prvními na hranici by se nepochybně ocitla slečna, která právě uvnitř vysvětlovala zákaznici, že topaz, když vydá veškerou energii, se nejlépe nabije na nepřímém slunci. Musím říct, že termín nepřímé slunce mne zaujal do té míry, že jsem si umínil, že když mi léčitel naordinuje topaz, určitě si k němu nechám u sklenáře zhotovit soustavu zrcadel, abych ho mohl pravidelně dobíjet. Také jsem vyslechl zajímavou historku, kterou dala k dobru druhá prodavačka. Příběh to byl esotericko-elektrický, neboť v něm hráli hlavní roli přestřihnutý elektrický kabel a kyvadlo. Kabel přesekl omylem prodavaččin manžel, když doma něco kutil. Po té, co jej žena odpojila od sítě, křeče ustaly, a on konečně mohl odložit majzlík a kladivo, ošetřit si popálenou ruku a otřít pěnu, co se mu za dobu připojení udělala kolem úst, se ten dobrý muž zamyslel, a uvědomil si, že vlastně neví, který z drátů zvědavě vykukujících z přeseknuté bužírky je který. Možná si i chvilku vyčítal, že nevyužil těch neuvěřitelně dlouhých několika vteřin, kdy jím proud procházející majzlíkem zmítal po podlaze k zapamatování, který z obou drátů na něho byl víc zlý, a je tedy fáze. Čím déle si přetnutý kabel prohlížel, tím víc se jej zmocňovala beznaděj. Bál se zeptat kamarádů, že by se mu smáli a nechtěl zavolat elektrikáře, jelikož by jej pravděpodobně měl za vola. Naštěstí tu byla jeho žena, ta prodavačka. Protože pracuje u mistra, mého budoucího léčitele, už pár let, odpozorovala práci s kyvadlem. To se teď hodilo. Manželka nabídla elektrizovanému muži, že se na fázi zeptají kyvadla a připálený manžel souhlasil, neboť vedle poměrně vysoké, padesátiprocentní šance na úspěch (dráty byly jen dva), bylo zřejmé, že se mu kyvadlo za přeseknutý kabel řehtat nebude. Žena tedy doběhla pro nástroj, napsala na jednu stranu papíru černá a na druhou hnědá, vzala kyvadlo a postupně se jej nad každým z obou slov ptala, která z těchto barev náleží fázi. Kyvadlo se tvářilo nerozhodně, i když jej přátelsky oslovovali, prosili, ba i když uvažovali o vhodném úplatku. K uplácení nakonec nedošlo, jednak proto, že oba manželé nedokázali vymyslet, co mají kyvadla ráda a nemohli mu tudíž nic atraktivního nabídnout, a jednak poněvadž ženu napadlo, že pokud chtějí jasnou odpověď, musí otázku upřesnit. Napsala tedy „černý drát“ a „hnědý drát“. Když mu položili takhle přímou otázku, nemohlo se kyvadlo dále vykrucovat a muselo z pravdou ven. Prostě jim jeden z obou drátů odkývalo a prodavaččin manžel, vybaven touto informací, se mohl pustit do opravy elektrického vedení.
Příběh už se chýlil k závěru, jenže tou dobou jsem se dostal na řadu a musel jít do ordinace. Tak bohužel nevím, jak celá věc dopadla, když pak znovu nahodili pojistky. Zdravý rozum mi říká, že asi dobře, jinak by to ta dáma přece nevyprávěla zákazníkům v krámě. Ale kdo ví? Když si teď vybavuji její smutný hlas a podivně hranatou hlavu, říkám si, jestli třeba nepoužívala celý příběh jen jako úvod k reklamě na masti proti podlitinám a boulím způsobeným údery tupou stranou majzlíku.
Vstoupil jsem do ordinace, pozdravil a stanul tváří v tvář mistru. Je fakt, že jsem nikdy v životě žádného léčitele nepotkal, tak nemám s čím srovnávat, ale musím říct, že takhle bych si léčitele ani nikdy nepředstavoval. Byl to malý chlápek s pivním bříškem, alespoň tedy nemyslím, že by ta cejcha byla od bylin. Jeho oděv, propocená flanelová košile a ošoupané tesilky, mírně kontrastoval s fungl novými bílými teniskami. Kdybych jej byl někdy potkal na ulici, otypoval bych jej nejspíše na pomocného skladníka ve skladu ovoce a zeleniny nebo na profesionálního invalidního důchodce. Mastné černé vlasy měl sčesány dozadu a jeho obličej na mne působil dojmem tváře silného kuřáka. Přistoupil jsem blíž, abych se čichem přesvědčil, že se v odhadu nemýlím, ale má rýma, závan jeho potu a nedaleko doutnající vonná tyčka mi znemožnili dobrat se v tomto ohledu pravdy.
„Co vás trápí“, zeptal se pomocný skladník s intonací typu: „vy mi vezete ty brambory??“. „Trápí mne vyrážky“ odvětil jsem, a v duchu jsem se bál, že na brambory ještě dojde. A taky došlo, ale až později.
Bylinkář ke mě přistoupil a začal mě objíždět rukama. Nabídl jsem mu, že si sundám sako. Odmítl a prohlásil, že na tom nezáleží, že on signály orgánů cítí i přes látku.
Pomalu sjížděl kolem mého těla rukama dolů, jmenoval orgány, jež právě míjel a vyjmenovával nemoci a potíže, které od těchto orgánů pocházejí. Když jsem na nic nezareagoval, vzal to ještě jednou. Při druhém kole jsem při vyprávění o žaludku trhl hlavou, poněvadž průvan právě přinesl příliš silný závan od vonné tyčky. Mistr si můj pohyb omylem vysvětlil jako pokývnutí vztahující se ke zmínce o nevolnostech a zjistil mi pnutí kolem dvanácterníku. Omluvil jsem se mu, a vysvětlil, že nevolno mi bývá, jen když nevhodně míchám alkohol. Léčitel zastavil svůj žaludeční výklad, zle se na mne podíval, ušklíbl se, a nejspíš aby se pomstil mi hned našel nefunkční slinivku. Namítl jsem, že žádné obtíže, které v prvním kole v souvislosti se slinivkou jmenoval nemám, ale on jen suše prohlásil, že má slinivka nevydává žádný signál a tudíž nepracuje. Na to nedalo moc co říct, tak jsem jen pokrčil rameny a s nadějí v hlase řekl, že „to snad nebude nic hrozného“. To si zřejmě myslel i mistr, neboť vzápětí prohlásil, že mi brní ledviny, zvláště pravá. Potěšeně jsem konstatoval, že mám ještě levou, ale to jsem neměl dělat, poněvadž on kontroval slovy, že levá je napnutá, a abych se hned tak nevzpamatoval, řekl mi, že mám problémy s tlustým střevem a v obličeji, že mám vrásku, která prozrazuje nemocný žlučník. Vítězně zvedl hlavu, podíval se mi do očí a zkoumal účinek svých slov. Jak se prudce pohnul, ucítil jsem jeho pot, zbledl jsem a uvědomil jsem si, že jsem mu neřekl zdaleka všechno, když jsem předtím tvrdil, že zvracím jen z chlastu. Má bledost jej uspokojila, sedl si vyndal seznam čajů, na jeho druhou stranu napsal všechny jím na mě zjištěné nemoci, pak list zase otočil, vytáhl kyvadlo a pustil se do práce. Znejistěl jsem. Byl bych teď býval mnohem klidnější, kdybych věděl, jestli to prodavaččino kyvadlo našlo správně tu fázi nebo ne. Jenže odběhnout ven a zeptat se se prostě nedalo.
Kyvadlo mi našlo asi šest čajů. Nikdy jsem proti kyvadlům nic neměl, ale tentokrát moc nechybělo. Každý čaj byl nejméně za sedmdesát kaček, to kyvadlo teda fakt dost přehnalo.
Čaje byly předepsány, a já myslel, že je seance u konce, jenže nebyla. Léčitel vstal, přiložil mi ruce na ledvinu, na tu která brní a mlčel. Nikdo z nás nic neříkal , mlčení se trapně protahovalo, a mě se začala potit ledvina. Když už se zdálo, že mi ten člověk usne v náručí, konečně promluvil. „Doufám, že jste pochopil, že teď do vás vháním energii???“, řekl. „Já si to myslel“, odpověděl jsem, abych nevypadal jako blbec. Dalšími otázkami jsem jej raději už neprovokoval, poněvadž jsem se bál, že mi za to najde další nemocné orgány.
Moje slušné chování však nepomohlo. Léčitel se vrátil ke slinivce, ukázal na ní prstem, a řekl: „to máte z toho, že jíte moc sladkýho“. „Ale já sladkosti nejím“, oponoval jsem. „Ani nesladíte kafe??“, zeptal se s nadějí v hlase. „Nesladím vůbec nic“, já na to. Léčitel se zatvářil zmateně, chvilku mlčel, a pak se mu zajiskřilo v očích. „Organismus přetváří škroby na cukry“, oznámil mi vítězně. „Jíte rohlíky??“, zeptal se, a byl si předem jist mou kladnou odpovědí. „Jím“, řekl jsem tiše. „Škroby“, řekl hlasem, který připomínal švihnutí bičem.
- „Chleba?“, zeptal se hlasem inkvisitora.
- „Ano, chleba taky“, připustil jsem.
- „Škroby“!!, konstatoval.
- „Určitě jíte i brambory“, dodal už smířlivěji a zase se změnil v pomocného skladníka ze skladu ovoce a zeleniny.
Vyšetření bylo u konce. Rozloučil jsem se, zaplatil jsem a v krámě mi dali igelitku napěchovanou čaji. Když jsem tu tašku nesl po Praze, provázelo mě šustění suchého listí a sena, tak silné, že mne všichni mimojdoucí museli považovat za chovatele králíků vracejícího se z úspěšného lovu potravy pro svých alespoň třicet ušatých mazlíčků.