Franta

František Šprota
Jmenuji se František Šprota.
Bydlím v malé vesničce nazývané Velký Újezd nad Metují a pod Metují.
Je zde celkem krásně. Rozlehlé hluboké lesy obklopují naši vísku jako nevím co a možná by ji obklopovaly ještě více nebýt toho, že je zhruba před deseti lety začali kácet,ale nebýt těžby, spousta lidí by neměla ani na chleba.Takhle chcípají jen ohrožené druhy, ale v tom zas takový problém nevidím, jelikož těch je naštěstí čím dál více.
Nádherná řeka Metuje poklidně proplouvá a klikatí se nekonečnými, komplikovaně se prolínajícími údolíčky, aby neuvěřitelně poklidně prošuměla pod jediným mostem, který ve vesničce máme. V této řece žije spousta rybek, hadů, ještěrů a obojživelných potvor v symbióze s nekonečným množstvím plechovek, pet lahví, rozbitých sklenic, vraků aut a jiných nádherně vypadajících odpadků. Možná si říkáte proč to někdo neuklidí, ovšem bylo by to zbytečné, pokusů už proběhlo mnoho, ale i navzdory snaze všech zůčastněných, se vždy objevily znovu, většinou i v daleko větší míře.
Díky olejovým skvrnám, pěně od různých saponátů a táké díky vývodu místní kanalizace, chytře skryté pod mostem, je zde rybolov velice snadný. Stačí se projít po břehu a sbírat vše, co není nezdravě barevné, nebo i to, ale sníst už se to moc nedoporučuje. I když nechápu proč, žádné stížnosti ohledně chuti jsem od nikoho nikdy neslyšel, ale zas na druhou stranu sem už ani nikdy neviděl nikoho, kdo se o to, byť jen jednou, pokusil. Ale prodat se to dá vše, stačí jen připsat že výrobek obsahuje zhruba to, v čem se ještě za života rochnil.
Dokonalá souhra vůní z místní skládky se rozléhá po celém našem kraji. Nejeden astmatik se zde již udusil. Nejspíš to bude jen náhoda, neboť každý kdo kdy poukázal na spojitost s těmito fakty byl prohlášen za blázna a za řinčení řetězů a házení kamenů, slušně a v poklidu vyhnán co nejdále od vesnice, aby nikoho svými trapnými, obviňujícími a urážlivými výroky neobtěžoval.
Dokonce i můj děda.
Ten měl však to štěstí že byl místním opilcem a přinášel nemalé zisky jedné z místních hospod.
Do teď se tam skrývá pod jedním ze stolů a vykoukne jen v případě že mu dojde pivo ve skleničce,dostane chuť na nějakou tu kořaličku či když mu paní poštmistrová přinese důležitou a nepostradatelnou, každoměsíčně očekávanou obálku s velkým, i bez brýlí snadno čitelným nápisem DŮCHOD. Ovšem jen co ohlásí tyto nedostatky, přání, nebo jakmile převezme pravidelnou peněžní vzpruhu, musí se opět skrýt jinak by také mohl dostat nemilé pohlazení židlí přes páteř.
Já zde žiji již více nežli sedmnáct let.
Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se zde narodil.
Kde se to odehrálo můžu jen hádat. Důležitější však je, že prvních pět let svého krátkého života jsem strávil v okolí této malebné obce.
Tedy přesněji v okolních lesích. Biologickým rodičům jsem nejspíše připadal jako už plíliš velká zátěž v dnešním komplikovaném světě, tak mě raději pohodili do popelnic.
Nemůžu jim to mít za zlé, v té době ještě babyboxy nebyli a vražda novorozeněte se jim naštěstí příčila.
Další mé štěstí spočívalo v tom, že v době kdy se tak stalo, nebyl medvěd vymíceným druhem. Tehdy byl jen ohrožen, i když nechápu co může ohrožovat dvoutunové chlupaté monstrum plné ostrých zubů a nabroušených drápů.
Huňatec, jak jsem později svého srstnatého otce nazval, mě chvíli po mém vyhození nalezl v jedné z mnoha popelnic a naštěstí mě nepovažoval za zpestření jídelníčku, ale spíše za hračku a tvorečka k ochočení. Odnesl si mě do svého pelechu a staral se o mě dokud jsem nebyl schopný vybírat popelnice s ním.
Bylo to nejkrásnější období mého života. Byly jsme sehraná dvojka. Já z popelnic tahal a on to nosil. Jediné co nám dělalo starosti byly blechy a těch bylo požehnaně.
Bylo nám jako v ráji ovšem jen do té doby, než jej můj nynější otec sejmul. Nejspíše to byla moje vina.
Nechal jsem se totiž jednoho krásného letního podvečera vylákat z lesa na omamnou vůni pečených špekáčků a když se mě méďa snažil zastavit a odnést zpět do brlohu, schytal jednu dobře mířenou přesně mezi oči.
Neštěstí pro něj, možná štěstí pro mě, ale každopádně nádherná a také jediná trofej nad nyní již rodinným krbem.
Život v civilizaci byl od pohody lesa nesnesitelným peklem.
Učit se nějaké nesmysly, které s přežitím v divočině neměli lautr nic společného, avšak pro přežití ve společnosti naprosto nezbytné, mě moc nebavilo, tudíž jsem byl často bit, ponižován a zesměšňován. Nebýt toho že jsem byl zvyklý na mnohem tvrdší rány od vík popelnic, nejspíše bych se dneška nedožil.
Dále je v naší obci spousta jiných a podstatně důležitějších nádherných věcí. Především patnáct hospod, pro přibližně stovku obyvatel a jednoho opelichaného tygra, který prchl z jednoho cirkusu, jenž tudy kdysi dávno podivnou souhrou náhod projel.
Spoluobyvatelé jsou většinou velmi příjemní a hodní lidé. Též jsou zruční a někteří i pracovití, hlavně tedy hospodští.
Jak už jsem psal, na tomto světě se nacházím již více jak sedmnáct let. Více v tom smyslu, že přesně za čtyři a dvacet hodin mi bude již let osmnáct.
Myslel jsem, že terčem posměchu budu do konce života jen díky svému zanedbatelnému iq, ale žel bohu jsem se mýlil.
Teď jsem se stal terčem posměchu ,i proto, že jsem jako jediný mužský v celé vesnici stále panicem, a to všem, celkem pěti, chlapcům mého věku z okolí.
Dokonce i mého nevlastního otce se to dotýká.
Proto mi řekl: ,,Franto, jestli nevojedeš nějakou buchtu dřív než dojdeš plnoletosti, potáhneš se mi z baráku, ty zasranej neandrtálče“
Vzal jsem si jeho slova k srdci, jelikož zvykat si teď znova na les by bylo hodně těžké.
Jakés takés seznámení by bylo za náma. Teď teda jak to bylo dál.

První úlet – jak přijít o panictví během 24 hodin

,,Dnešní ráno musí být posledním ránem Františka PANICE Šproty“ řekl jsem si jakmile jsem se probudil.
Od rodičů, i když byli nevlastní, se mi v žádném případě nechtělo, protože to byli jediní lidé, kteří byli ochotni mě živit, šatit a sem tam i lehce vychovávat.
Můj dosavadní život se mi velmi líbil, ale teď měl skončit jen proto, že mi žádná místní dívka nechtěla ukázat trochu té hřejivé lásky. Nebylo by to tím, že bych byl nějak zvlášť ošklivý. Už jsem viděl i horší zjevy než jsem já a tahali se s docela hezkýma holkama. Můj problém spočíval spíše v tom, že jsem příliš nesmělý. Možná taky v tom, že se oblékám jako sociální případ a taky občas smrdím hnojem. Taky tu jsou ty problémy se vzděláním. Na základní školu jsem sice chodil, ale jen do třetí třídy. Pak to přestalo učitele tak nějak bavit a popravdě mě taky. Když jsem tam pak přestal jednoho dne chodit, mnoho z mých učitelů mi poslalo děkovné dopisy, od některých jsem dokonce dostal i nějakou tu sladkost.
Jediné koho to zlobilo byli mí rodičové, jelikož jsem se jim furt flákal po baráku. Mámě ruply nervy jako první a zhruba po týdnu mé zahálky mi řekla: ,,Ty zdechlá svině, když se ti nechce lozit do školy, tak budeš aspoň chodit pást naší krávu!!“
No a tak jsem místo školní docházky plnil docházku pasteveckou. Nejprve jsem pásl jednu krávu.
Po pár letech krávu a jedno tele, po chvíli přibylo i druhé a třetí tele. Nebyla to nijak zvlášť složitá práce. Umění správného pastevectví spočívalo v tom, nenechat krávy, aby vám utekly tak daleko, abyste je už nedohonili. Což nebylo nijak těžké, protože kráva, která má pod sebou dost trávy na to, aby se na ní mohla pást celý den, nikam neuteče.
Ovšem nic netrvá věčně.
Ani pohoda u pasení kravek.
Ta skončila zhruba v době, kdy otevřeli masokombinát.

Konečně jsem se vyhrabal z peřin.
Jelikož není nad ranní protažení, pořádně a ze všech sil jsem se protáhl.
Sotva jsem se doprotahoval, přepadla mě nutkavá potřeba močit. Učinil jsem tak, ale pozdě mi došlo, že bych měl jít nejspíše na místo tomuto účelu určené.
Nebyl čas spoušť po sobě uklízet, měl jsem dnes důležitější věci na práci, tak jsem povlečení i s postelí vyhodil raději z okna.Nechtěl jsem aby si promočených kruhů rodičové všimly.
Bohužel, nebylo to tak nenápadné jek jsem doufal,že bude.
Ještě že už byli na mé malé prohřešky proti zdravému rozumu zvyklí, tudíž mě ani moc neztloukli.
Po seznámení s otcovým novým řemenem jsem rychle vpálil do sprchy.
Vydrhnul jsem každou píď svého těla mýdlovou vodou. Vyčistil jsem si zuby kartáčkem i zubní nití.
Prohlédl jsem se pořádně v zrcadle a chvíli uvažoval zda se oholit či ne.
Rozhodl jsem se že ano, ale po zjištění že není jediná žiletka neposkvrněná cizím chlupem či krví,přehodnotil jsem raději své rozhodnutí.
V kuchyni jsem si nabalil menší svačinku a poté jsem se vydal na cestu, jejímž cílem bylo ulovit nějakou zástupkyni ženského pohlaví ze sousední vesnice Nový Kořalkov, vzdálené asi deset kilometrů směrem na východ, jelikož existovala vysoká pravděpodobnost, že tam mě nikdo nezná.
Vzal jsem to zkratkou přes pole a louky.
Když jsem se ocitnul zhruba v polovině trasy, uvědomil jsem si, že mám nejspíše hlad.
Zdlábnul jsem na posezení sváču, jenž se skládala z šišky koňského salámu, bochníku tmavého chleba, litru polotučného krabicového mléka a několika lahvových piv.
Zapálil jsem si cigárko, zlehka potáhl, zhluboka si odkašlal a pokračoval v cestě.
Po třech dlouhých hodinách jsem byl u cíle. Lépe řečeno u cedule hlásající Nový Kořalkov.
Přišel na mě opět hlad.
Zahnal jsem jej sežvýkáním nějakých travin rostoucích všude okolo.
To na chvíli obelhalo žaludek a já se mohl soustředit na cíl své cesty.
Ne však na dlouho.
Zjevil se totiž další problém spočívající v tom, že jsem se v tom ranním spěchu zapomněl obléci.
Zamířil jsem proto do nejbližšího obchodu s textilem.
Odtud jsem však odešel s nepořízenou. Zádrhel spočíval v tom, že sem jaksi neměl dostatečný finanční obnos, lépe řečeno - žádný.
Jedinou možností se stala menší krádež.
Toulal jsem se kolem obydlených oblastí, skryt pod rouškou denního světla. Obcházel jsem zahrady, na kterých jsem hledal pověšené vyprané prádlo, čekající na osušení blahodárnými slunečními paprsky. Přeskakoval jsem ploty a zmocnil se každého kousku oděvu, jenž mi padl do oka a i na mé konfekci nevyhovující tělo.
Nakonec jsem se procházel mezi domy v černých džínách, tmavě modrém triku a černé mikině s kapucí. Ponožky s trenýrkama jsem potkal všude, ale protivilo se mi soukat se do cizích spoďárů, tudíž jsem je raději oželil. Největší problém byly, jak už to tak bývá, boty. Ale i ty jsem po dlouhém pátrání objevil. Když jsem si je obul, pochopil jsem, proč byly tak ledabyle pohozeny ve smetí. Nějaké zvíře, nedej bohu člověk, do nich vykonalo potřebu.
Už se stmívalo, když jsem byl s očistou bot hotov.
Přetáhl jsem si kapuci přes hlavu a vydal se do centra dění.
Nejlepším místem pro můj lov se mi jevila diskotéka.
Doufal jsem, že tam objevím nějakou kočku, která mě zasvětí do tajů lásky bez zbytečných okolků. Od toho přece taková místa jsou, nebo aspoň tak jsem to z mnoha seriálů, jenž jsem v mládí v televizi shlédl, pochopil.
Nebylo nijak zvlášť složité disko najít. Stačilo jít ke zdroji dunivého hluku, který se po okolí rozléhal.
Netrvalo to dlouho a stál jsem na parkovišti před klubem, z něhož se rádoby hudba ozývala.
Nervózně jsem si připálil cigaretu.
Rozhlížel jsem se co mi oči stačili a hledal.
Až jsem objevil ideál toho, co jsem přepokládal, že by jím mělo být.
Stála tam, přímo před vchodem. Opilá tak, že sotva stála. Akorát se snažila komunikovat se stojanem na kolo.
,,Ta musí být moje.“ Řekl jsem si a vydal se přímo k ní.
Stoupl jsem si před ní.
Natáhl jsem ruku doufajíce že ji příjme.
Nepříjmula.
Nechápavě se mi zadívala do očí. Já do těch její. Byly hluboké, zkalené a rozostřené.
,,Co chceš čuráku?“ vypadlo z ní pochvíli.
,,Jen mě napadlo jestli mě nezasvětíš do tajů milování“ odvětil sem ji ve snaze okouzlit ji upřímností.
Tázavě si mě prohlédla od hlavy k patě, poté z ní vyhrklo ,,Tebe?“ zavrávorala a spadla na prdel ,,Tak jo, ale jen za láhev vodky chlapečku.“ Souhlasila.
Po těch slovech jsem spadl na prdel i já.
Kde teď u všech čertů sehnat láhev vodky? Napadlo mě.
Přemýšlel jsem seč mi kolečka v hlavě stačila. Nakonec mi však došla jedna podstatná věc. Je opilá. Potřebuju jen láhev od vodky napuštěnou čirou tekutinou.
Tohle sehnat už nebyl zas tak velký problém.
,,Počkej tady.“ Řekl jsem jí.
Ztratil jsem se do tmy.
Stačilo jen sledovat odlesky světel od lahví co se válely všude okolo, pak už jen bylo otázkou několika vteřin, než jsem našel co jsem potřeboval.
V potoce jsem ji naplnil a vydal se zpět ke své vyvolené.
Stále tam byla i když jen fyzicky.
Poté co jsem ji probudil, jsem ji předal vítězoslavně lahev, načež se ona ještě vítězoslavněji napila.
,,Kurva ta píše.“ Pochválila si tekutinu, přihnula si zhluboka ještě jednou, zavíčkovala a schovala si spokojeně úlovek do kapsy.
Poté mě vzala za ruku a naznačila směr kudy se vydáme.
Ocitli jsme se před polorozpadlým domkem uprostřed ničeho.
,,Tak tohle je můj hrad chlapečku.“ Vykřkla a pokusila se ukázat prstem na zbořeninu. Jediné čeho však docílila bylo to, že se převrátila na záda a spadla mi do náruče.
,,ÁÁ pán je genlmááán.“ Zaječela.
Úlekem jsem ji upustil.
Nestalo se jí naštěstí nic, jen se šokem poblila.
Do mých bot.
Po několika vzájemných omluvách jsme se konečně dostali do útrob její chýše.
Popisovat to nebudu. Nevěřili byste mi.
Rozsvítila a já si uvědomil, jak nádherná dívčina to je.
Dlouhé, uhlově černé vlasy, tmavé oči, nad kterými se rýsovalo obočí upravené do dvou tenoučkých linek. Jemná, bledá pleť podtrhovala plné rudé rtíky stvořené pro líbání, jestli chutnali tak sladce jak vypadaly, nemohly být ani pro nic jiného.
Kdyby nebyla tak ztřískaná, nejspíše bych u ní neměl šanci, ale byl jsem ve výhodě, protože ztřískaná byla a to tak že hodně.
Sundala si růžovou mikinu.
A při pokusu o erotický taneček se sebe strhla i sytě rudé tílko.
Odhalila černou, krajkovou podprsenku, která sotva zvládala nápor toho, co měla krotit.
Pomalu si sjížděla prstíkem po břišku, až dorazila ke knoflíčku modrých, sedřených džín.
Začal jsem pociťovat zvláštní, ale příjemné teplo, které se mi rozlévalo pozvolna celým tělem.
Hlavně tedy v jistých partiích.
Po chvíli přede mnou stála úplně nahá.
Stál jsem jak zařezaný s hubou dokořán. Sledoval ji.
Zrakem jsem sjížděl každý milimetr jejího dokonalého tělo.
,,Svlíkni se taky ty jelito!“ řekla mi podrážděným tónem.
Zhypnotizován její krásou, poslechl jsem ji jako by mi to dala rozkazem.
Když mne pak spatřila v rouše adamově, udiveně zírala směrem k mému mužství.
Po chvíli vzájemného očumování se pohodlně usadila na postel a opilým hlasem mi řekla, abych jí prohrábl kobereček.
Tak jsem tedy zval hřeben z jejího nočního stolku.
Poklekl jsem na kolena a začal jsem česat koberec pokrývající podlahu její ložnice.
,,Teda co má tohle se sexem společného?“ říkal jsem si v duchu.
Dívka sedíc na posteli, rozesmála se.
,,Co to děláš ty blázne?“ zeptala se po chvíli.
,,Češu ti ten koberec, ne?“ odvětil jsem. To však jen probudilo další salvu smíchu.
,,Pojď ke mně a strč mi ho kam chceš.“řekla. Tak jsem šel a strčil jí ten hřeben do pusy.
,,Spokojená? A kdy budeme souložit?“ tázal jsem se trochu nervózně.
Vytáhla si hřeben z úst, jelikož ji bránil ve smíchu. Poté mě popadla za ruku a naznačila, abych ulehl vedle ní.
Řekl jsem jí, že se zajdu ještě vymočit a že se hned vrátím.
Po těch slovech se svalila z postele v křečích na zem a smíchy se popadala za břicho. Nechápal jsem, čemu se může pořád tak smát, nejspíše to bylo způsobeno přemírou alkoholu.
,,Takovouhle prdel jsem ještě nezažila!“ křikla za mnou a dál se válela v záchvatech nekontrolovaného smíchu.
,,Náhodou jsem si ji ráno myl!“ zvolal jsem ze záchodu na svou obhajobu, ale marně, smála se dál.
Když jsem se vrátil vyprázdněný z toalety, byla už klidná. Ulehl jsem na postel vedle ní a čekal co se bude dít.
Najednou to přišlo.
Skočila na mě a vsunula si můj ztopořený úd někam do hlubin svého rozkroku.
Rajtovala na mě jako kovboj na býkovi při rodeu, jen jsem sebou tolik neházel, abych ji náhodou neshodil.
Tohle trvalo už asi čtvrt hodiny, když tu najednou mi začalo být nějak podivně.
,,Prosím tě, můžeš na chvíli dolů? Jde na mně nějaký divný chcaní.“
Ignorovala mě.
Nepomohlo ani když jsem se jí pokusil shodit. Prostě to nešlo.
Věděl jsem že to neudržím.
Pustil jsem to do ní, naštěstí toho nebylo moc a tak si toho nevšimla.
Druhého dne ráno jsem se probudil dříve než ona.
Vypadala jako andílek, tak jsem ji raději nebudil, aby se neproměnila v ďábla.
Nechtěl jsem být nezdvořilý, tak jsem jí aspoň napsal svoje telefonní číslo lihovým fixem na zeď a vydal jsem se k domovu.
Jen jsem došel, pochlubil jsem se otci.
Ten mě poplácal po ramenou a poprvé v životě mě pochválil.
Byl jsem šťastný jako štěně a vískal jsem si blahem z pocitu, že se mi teď musí už jen dařit.
Jak už jsem psal ale dříve, nic netrvá věčně.
O pár týdnů později mi přišla smska: ,, Jsem v tom“
Tři slova, která mi měla změnila život tím nejhorším způsobem, ale o tom až příště……………