Franta - episode II

Trvalo mi mnoho dní, než jsem zjistil, co to znamená být v tom. To zjištění se mi vůbec nelíbilo.
Na tohle jsem ještě příliš mladý,příliš chudý a vůbec. Ani zodpovědnost na to být otcem nemám nijak zvlášť vypracovanou. Kurva, do čeho sem se to dostal. To byly myšlenky, které se mi poslední dobou často honily hlavou. Až příliš často.
Navíc se to nějakou záhadou dozvěděli rodičové.
Matku to nadchlo až příliš mnoho, což projevovala častým jásotem, pozpěvováním a jako by toho nebylo dost, ještě začala s pletením dupaček, šál a svetrů.
Otec na to hleděl zas z jiného úhlu. Byl až příliš rozčílený. Pil, nadával a rozbíjel co mu přišlo pod ruku. Občas rozbil i mě.
Bylo toho na mě příliš.
Příliš, příliš, příliš.
Moct tak vrátit čas, nenechat se vyhecovat bandou opilých idiotů, nevlastním otcem a nejít na tu pitomou diskotéku, nepotkat tam tu holku, jejíž jméno doteď neznám, nepřesvědčit ji k souloži, nebo aspoň vytáhnout ptáka dřív než jsem to do ní vpustil.
Tolik chyb a tolik možností jak jsem téhle šlamastice mohl předejít.
Stalo se, ale jak to teď vyřešit?
Nic mě nenapadá.
Jediné co můžu dělat a nezpůsobit další trable je čekat.
Třeba se to nějak vyřeší samo a třeba se mi to všechno jen zdálo.
Třeba……

Druhý úlet – jak vidělat peníze na potrat během 48 hodin

Další týden uběhl.
Celý jsem ho prospal.
Nechtělo se mi nic. Byl jsem příliš vyčerpaný přemyšlením jak vybruslit ze šlamastiky, do které jsem se dostal.
A stejně jsem na nic schůdného nepřišel.
Naštěstí jsem nebyl jediný komu se nečekaná situace nezamlouvala.
Nejspíš už byla nervózní z mého mlčení, neboť jsem se jí od té noci neozval.
Zavolala mi a sdělila dvě možné eventuality.
Potrat nebo svatba.
Jelikož ženit se nepřipadalo v úvahu, bo nejsem blázen, abych se nechal uvázat do chomoutu v tak mladém věku, navíc ještě s první holkou, se kterou jsem si to rozdal, dohodl jsem se s ní na potratu, který samozřejmě zacvakám já.
Řešení to bylo nejschůdnější, ovšem háček je vždy a ve všem. Ať se řešení zdálo jednoduché, komplikoval to fakt, že jsem byl jaksi na mizině.
Času už nebylo nazbyt, ale kde rychle vzít nějaké peníze? Kdyby šlo o pár stováků, požádal bych rodiče,ale tady šlo o tisíce. Což jaksi nebylo v možnostech rodinného rozpočtu a i kdyby bylo, tak s takovou částkou bych ani s prosbou na kolenou neuspěl.
Nebyla jiná možnost.
Musel jsem si najít co nejrychleji co možná nejvýnosnější brigádu.
Vzal jsem noviny a začal se prodírat inzercí.
Měl jsem štěstí. Po pár hodinách usilovného hledání jsem objevil jeden velmi lákavý inzerátek.
Nějaký šedesátiletý stařec v něm hledal mladého, šikovného chlapce na občasnou výpomoc. Nabízel pětistovku na hodinu a sliboval platbu po odvedení práce na ruku.
Neváhal jsem ani vteřinu a chopil se telefonu.
Vyťukal jsem uvedené číslo a po půl hodině jsem měl domluvenou schůzku.
Dalšího dne ráno jsem vyrazil vlakem do města jménem Praha, kde můj budoucí zaměstnavatel bydlel. Doufal jsem, že se mu budu líbit a že tu práci dostanu. Nervozita ze mě kapala, mělo to být mé první zaměstnání. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. Strach smísený s nechutí z něčeho, čemu jsem se celý život vyhýbal, byl silný. Ale musel jsem být silnější a překonat to, jinak by se mi mohlo přihodit něco mnohem, ale mnohem horšího. Manželství.
Konečně vlak zastavil.
Vystoupil jsem z vagónu třetí třídy státních drah a rozhlédl se kolem sebe.
Hlavní nádraží bylo rozlehlé. Vešla by se do něj snad i celá naše víska. Něco takového jsem ještě neviděl.
Proplétal jsem se mezi lidmi, kterých tu bylo jako namrdaných a možná ještě více, až jsem se nějakou záhadou dopletl až do vstupní haly.
Rozhlížel jsem se kolem dokola, do všech světových stran a hledal dědulu.
Pochvíli jsem jej spatřil.
Stál kousek od východu.
Byl nepřehlédnutelný.
I když jsem ho nikdy v životě neviděl, okamžitě jsem věděl, že je to on.
Měl vrásčitou kůži, plešatou nablýskanou lebku a dlouhý šedý plnovous. Nevypadal příliš vysoce, ale to mohlo být způsobeno tím, že stál shrbeně. Na sobě měl tmavý, modrý oblek snad tisíc let starý, z pod kterého vykukovala růžová košile doplněná o červenou kravatu.
V rukou držel velkou kartonovou ceduli s jasně čitelným nápisem: ,,FRANTIŠEK HŘEBEČEK“
Vypadal celkem důvěryhodně, i když nervózně, ale tomu jsem se nedivil, neboť vlak měl menší zpoždění.
Zhruba tři hodiny, ale to byl slabší průměr, takže to bylo omluvitelné. Na klidu to ovšem nepřidalo.
Stál tam a vyhlížel.
Pomalu a nejistě jsem zamířil k němu.
Prohlížel jsem si jej a přemýšlel o jakou práci může jít, inzerát byl celkem zmatený a nic neříkající.
Starší pán si mě všiml.
Nervózně se pousmál, odložil ceduli a zamával na mě.
Trochu jsem přidal do kroku.
,,Dobrý den, já jsem František, ale Šprota.“ Oslovil jsem jej, jakmile jsem k němu došel a co nejslušněji jsem se usmál.
Chvíli na mě civěl.
Skenoval mě od hlavy k patě.
Nakonec ze sebe vypravil vychlastaným, chraplavým hlasem: ,,Velmi mě těší. Já jsem Dušan Novák.“
Odkašlal si jako čestný držitel tuberkulózy a pokračoval:,,Tak pojď koloušku, támhle mám auto.“
Opět si odporně odkašlal a ukázal rukou směrem přes parkoviště, rovnou na starého, ojetého žigulíka.
Ještě jednou si mě prohlédl, pak kývnutím hlavy naznačil, abych jej následoval.
Učinil jsem tak.
Nastoupil jsem do auta a usedl na sedadlo smrti.
Dědek již seděl a pokoušel se nastartovat.
Zhruba na dvacátý pokus se mu podařilo.
Po hodině jízdy, v momentě, kdy si stařec připálil asi dvanáctou cigaretu, jsem si všiml obrovské díry v podlaze. Sledoval jsem jak pod námi utíká silnice a přicházel na mě spánek, což bylo zvláštní, neboť vyspaný jsem byl do syta a unavený jsem si taky nepřipadal.
Po další hodině jízdy jsem zjistil proč tomu tak je.
Netěsnil mu výfuk a všechen kouř, který jím měl odcházet, prosakoval dovnitř vozu a doplňoval již tak cigaretami zadýmený vzduch.
Uběhlo dalších pět hodin, než jsme se konečně propletli bludištěm městských uliček a dorazili na jeho okraj. Podle toho, že jsme se několikrát zabloudili, něco objížděli a i toho že se starý pán musil asi třicetkrát ptát na cestu, jsem usoudil, že ven asi moc nechodí.
Zastavili jsme před starou, rozlehlou vilkou.
Začínal mě přepadat jistý nepříjemný pocit, netušil jsem co by jej mohlo způsobovat, jelikož příčin bylo opravdu mnoho a nějak sem si z nich nemohl vybrat. Za prvé jsme se ocitly v pěkně odlehlé části města, za druhé jsem byl celkem silně omámený zplodinami z prasklého výfuku a za třetí jsem se stále nedozvěděl co se ode mě vlastně čeká. Možná to bylo způsobeno jejich kombinací.
Nejvíc jsem byl vyděšený ale asi z toho děduly, nejvíce v okamžiku, kdy mi zavadil rukou o rozkrok se slovy:,,Tak už jsme tady brouku.“
Raději jsem z auta rychle vyskočil.
Zapálil jsem si cigaretu a snažil se uklidnit.
Dušan si taky připálil a zamkl vůz.
Pomalu a mlčky jsme dokouřili.
Potom jsme vstoupily do útrob domu.
Pohled zvenku byl zkreslený stíny sloupů elektrického vedení a taky nějakými těmi stromy, takže nějaké to posouzení nebylo možné, ovšem, to co ne mě čekalo uvnitř bylo něco neuvěřitelného.
Zdi byly tmavé, popraskané a zabaleny do vrstev pavučin, skrz které na ně nebylo téměř vidět. Omítka byla zdevastovaná a na místech nepokrytých pavoučími výtvory, vykukovaly obrysy pálených cihel.
Na podlaze si hověla směs odpadků všeho druhu do výše kolen a dávala světu vědět o své existenci nejen vizuálně ale i nepěkným zápachem.
Přebrodil jsem se do obýváku.
Tady už to naštěstí bylo snesitelné.
Po podlaze se válel jen sem tam nějaký ten prázdný obal od chipsů, křupek, nebo nějakých oplatků.
Zdi byly zakryté starobyle vyhlížejícími koberci a místnosti dominovala pohodlná kožená sedačka se dvěma křesly a malým, ale docela stylovým stolkem.
Usadil jsem se do jednoho z křesel a čekal na kávu, kterou mi Dušan po příchodu nabídl.
Pomalu ze mě začínaly vyprchávat starosti a stres.
Křeslo bylo opravdu pohodlné a i když bylo kožené, nestalo se mi ani jednou, že by při pohybu vydávalo směšné zvuky, snadno zaměnitelné s lidským uvolňováním.
Uvolnil jsem se a vychutnával jsem si ten okamžik plný klidu a pohody.
Po chvíli se odněkud objevil Dušan s táckem sušenek a dvěma šálky kávy.
Odložil pochutiny na stůl.
Vůně kávy během okamžiku zaplnila místnost. Nejspíše to byla káva velmi kvalitní, neboť během dalšího okamžiku přebila i zápach odpadků, který se snažil do obývacího pokoje probít z chodby.
,,Nechceš si odložit brouku?“ zeptal se mě najednou Dušan a přisedl si na opěradlo křesla, tedy přesněji křesla ve kterém jsem seděl já.
Ta otázka mi přišla poněkud víc než divná, protože bylo léto a já měl na sobě pouze triko, tří čtvrteční kalhoty a spodní prádlo. Boty nepočítám, ty jsem si i přes značné protesty musel zout chvilku po seznámení se sbírkou odpadu, u botníku v chodbě.
Nevěděl jsem jak zareagovat, tak jsem se raději jen pousmál a ponechal jeho dotaz bez odpovědi.
Usrkoval jsem z horké kávy a snažil se vypadat co nejvíce sebevědomě, ale začínal mě opět přepadat onen pocit nervozity.
Nemohl jsem to již déle vydržet a tak jsem se jej otázal:,,Chtěl bych se vás na něco zeptat pane Novák. Sice jsme se nějak domluvili, sešli a tak. Ale ještě pořád jste mi neřekl o co vlastně jde. Jak byste si tu výpomoc představoval?“
Dušan odložil svůj šálek kávy na zpátky na stolek.
Rukou mi prohrábl vlasy a pohladil na tváři.
,,I ty jeden nedočkavče.“ Zasmál se a pokračoval:,, Tak jak bych si to představoval? Nu dobrá, myslel sem že nejdřív dobumbáme to kafčo, ale když už se ptáš tak ti to povím rovnou. Takže já teď půjdu do koupelny a budu dělat že se sprchuju, ty tam za mnou přijdeš tak po deseti minutách, oholíš mi koule a mezi půlkama. Pak mi toho voholenýho ptáčka vykoučíš a jako hodný chlapec všechno spolykáš, no a já tě nakonec za odměnu že si tak šikovný vyšukám do prdelky.“
Zkameněl jsem.
,,V koupelně…….oholit……kouřit………do prdelky………v koupelně.“ Opakoval jsem v šoku. O něčem podobném jsem v životě snad neslyšel. Chlap s chlapem? Takové věci? Do čeho sem se to zas dostal proboha. Seděl jsem jak zařezaný. Netušil jsem co teď.
Pomalu ale jistě jsem začínal propadat panice.
,,V koupelně……do prdelky…….v koupelně.“ opakoval jsem stále jako v transu.
,,Něco se ti na tom snad nelíbí?“ nechápal Dušan rozpoložení mysli, do kterého jsem se právě dostal.
,,V koupelně….“
,,No tak teda půjdeme do ložnice.“ Řekl na konec, šibalsky se pousmál, zvedl se z opěradla mého křesla a přistoupil ke dveřím skrytým za závěsem naproti sedačce.
Odhrnul závěs.
Otevřel dveře a naznačil abych šel za ním.
Trochu jsem se probral, ale ne natolik abych vstal, tak jsem se jen naklonil a nahnul se abych si tajemnou místnost prohlédl.
Byla obrovská,tak třikrát větší než obývací pokoj. Ve středu místnosti stála obrovská postel s nebesy, taková za jakou by se nemuseli stydět ani králové na svých zámcích. Byla plná polštářů a naducaných peřin, vše v růžovém povlečení. Napravo od postele stál noční stolek, na něm si hovělo několik vysokých bílých svíček ve tvaru ztopořeného penisu a vedle nich ležela litrová pixla lubrikačního gelu.
V rohu místnosti pak stál stojan s kamerou v pohotovostním režimu.
,,Tak pojď zlatíčko, podrbej mi Dušánka.“ Vyzval mě znovu Dušan a počal si rozepínat kalhoty.
Nával paniky, který mě teď zachvátil byl téměř neúnosný.
Útěk byla první myšlenka, která se mi objevila v hlavě.
Pak ji ale vykopla myšlenka druhá a to ta, že potřebuju prachy a chvilka nepohodlí za záchranu zbytku života přece stojí.
,,Ty prachy potřebuju!!! To musím zvládnout!!!“ řekl jsem si nakonec a zvedl se z křesla.
Dušan byl ve dveřích už jen v trenýrkách, kterých už se taky zbavoval.
Stáhl si je a odhodil za sebe.
Pohled na jeho staré, oplácané, ale při tom zeschlé tělo byl odporný.
Stál tam v celé své ošklivosti a pravou rukou si mnul penis.
Když dal ruku bokem zahlédl jsem něco o čem budu mít nejspíše až do konce svých dní ty nejhorší noční můry.
Zatočila se mi hlava.
Tohle už bylo moc.
Omdlel jsem.
Na probouzení je nádherná jedna věc. Vždy se dostaví krásné poblouznění, stav mysli kdy vám je jedno kde jste a co se vám před usnutím stalo. Trvá to jen sice jen okamžik, ale ten se zdá být nekonečně dlouhý. Nejspíš to je způsobeno tím, že mozek je v podstatě jen velmi komplikovaný počítač, a stejně jako každý jiný takový stroj, potřebuje chvilku k tomu než naběhne do plných otáček a zpřístupní se všechny soubory a aplikace.
Pomalu jsem otevřel oči.
Všechno bylo růžové.
Nebylo to bohužel tím, že bych se nějak dostal z toho průseru do kterého jsem si naběhl. Bylo to tím, že jsem ležel na oné posteli s nebesy břichem dolů.
V puse jsem měl zvláštní pachuť něčeho neznámého a nějaká lepkavá hmota mi stékala po bradě.
Ruce jsem měl svázané za zády.
Nohy roztažené.
Někdo nade mnou vzdychal a něco mi opakovaně pronikalo do konečníku.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale díky pozici, ve které jsem se nacházel, jsem toho moc nezjistil.
Pokusil jsem se překulit na záda.
Marně.
Zkusil jsem to znovu.
Ovšem jediné čeho jsem dosáhl bylo plácnutí přes zadek a škodolibý výsměch.
,,Konečně jsi ožil mladíku! Tak se mi to líbí!“ pronesl známý hlas.
Dušan.
Konečně mi došlo co se děje.
Vzpomněl jsem si jak jsem omdlel a začal jsem si pomalu dávat věci dohromady.
,,To snad ne.“ Bylo jediné co sem byl schopen ze sebe vypravit.
Najednou pustošení mého zadku skončilo.
Staříkova ruka mě popadla za pravý bok a prudce přetočila na záda.
Stáhl mě z postele.
Spadl jsem do sedu na zem.
Tváři k jeho rozkroku.
Během okamžiku mi došlo, co způsobilo pachuť v mých ústech.
Celý obličej jsem měl pokropený dědkovým semenem.
,,To néééé.“ Vzlykl jsem znova, když jsem zaregistroval, že kamera na stojanu je v chodu.
Páprda mě vzal za levou paži. Pomalu mě zvedl na nohy a poté se mnou prudce mrštil zpět na postel.
,,Do piče to bolí!“ okřikl jsem jej, když znovu pronikl do mé řiti.
,,Tiše.“ Pronesl klidně dědek a začal přirážet.
Zmítal jsem sebou a snažil se ho nějak setřást.
Ovšem marně. Jen se smál a nadšeně mě plácal dlaní po hýždích.
,,Auvajs!!“ zakřičel jsem znova.
,,Vydrž! Vydrž! Už budu!“ okřikl mě Dušan.
Naštěstí nelhal. Po chvilce divokého prznění přestal.
Po další chvilce jsem měl zas o něco víc lepkavé hmoty v obličeji.
,,Tak to by stačilo!“ zařval jsem na něj, když se chystal k další akci.
,,Cože?“ vyjekl překvapeně. ,, Ty už chceš skončit? Vždyť za sebou máme teprve sedm číselek.“ Dodal zklamaně.
,,Jo, chci skončit. Nesnesitelně mě bolí prdel a jsem celý ulepený. Chci si dát sprchu a jít domů.“
Chvíli přemýšlel.
Nakonec mě však rozvázal ruce a ukázal kde je koupelna.
Dobelhal jsem se tam.
Vlezl jsem do sprchy a pustil proud horké vody.
Bílé žmolky mi stékaly z kůže kousek po kousku až zmizely úplně.
Stál jsem tam a drhnul se mýdlem.
Přemýšlel jsem co všechno by se mohlo stát, kdyby se o tomhle dozvěděl někdo z vesnice. Nedumal jsem nad tím však dlouho.
Vyrušil mě dědek.
Stál před sprchovým koutem. Ani nevím jak dlouho.
Možná už od doby co jsem tam vlezl.
Stál tam a honil si ho.
Zíral na mě.
Udělal krok kupředu.
A další.
Po dalším kroku stál ve sprše vedle mě.
Výstřik a další salva semena na mé kůži.
Bůhví kolik viagry do sebe ten blázen musel naládovat, aby mohl činit to, co činil.
Natáhl ruku a pokusil se vzít do ní můj úd.
,,Tak to ne“ okřikl jsem ho. ,,Ještě ti to snad nestačilo nebo co?“
,,No tak, nech toho, ať z toho taky něco máš.“ Pronesl natěšeně.
Uvědomil jsem si že má v podstatě pravdu, nemělo smysl dělat, že se nic nestalo a dál se nesmyslně bránit. Do tohohle průseru sem se navezl sám, tak si to vyžeru do konce.
,,Tak jo, ale hodíš mi pak ještě nějaký drobák navrch.“ Souhlasil jsem na konec.
Dušan neřekl ani slovo, stáhl ruku zpátky a rovnou poklekl.
Po delším sebe přemlouvání se mi postavil, aby po chvíli zmizel v Dušanových ústech.
Trvalo to dlouho.
Hodně dlouho.
Ale nakonec jsem se udělal.
Dušan spokojeně vyplivl co jsem mu nadělil a pomalu z koupelny zmizel.
Sprchoval jsem se snad hodinu.
Když jsem skončil, hodil jsem na sebe svoje šaty a šel si v klidu dopít kafe.
Pořád mi nedocházelo co se vlastně stalo. Připadal jsem si jako v jiném světě, v noční můře, ze které se musím každou chvíli probudit.
Bohužel to byla všechno realita.
Seděl jsem v křesle, srkal kafe.
Dušan seděl v křesle naproti mně a počítál peníze.
,,Dva tisíce. Dva tisíce pět set. Tři tisíce pět set.“ Dopočítal se a podal mi štos bankovek.
,,Cože? Děláš si srandu?“ podivil jsem se.
,,Co se ti na tom nezdá?“nechápal.¨
,,Psal si pěti kilo na hodinu a já jsem s tebou snad od rána ne?“ usrkl jsem kafe a pokračoval: ,, Hele za to co bylo tak aspoň desítku, a ještě něco navrch jak jsme se domluvili ve sprše, takže mi dej patnáct a budeme si kvit.“
,,C..c..c…cože?“ zhrozil se.
Začal sebou divně zmítat. Po chvilce se chytl za hruď a zhroutil k zemi.
,,Hej si v pohodě?“ přiklekl jsem k němu a zkusil mu puls.
Nic.
,,Ty vole.“ Bylo jediné, na co jsem se zmohl.
Vytáhl jsem mobil a zavolal sanitu.
Po ujištění že jsou do několika minut u nás jsem telefon schoval zpátky do kapsy.
Sebral jsem mu peněženku, kterou stále svíral v ruce a zvědavě jsem nakoukl.
,,Ten parchant.“pronesl jsem, když jsem zjistil že je naditá tisíci korunami.
Vytáhl jsem z ní zhruba dvacet bankovek a pro jistotu se z domu vypařil.
Před tím jsem mu ještě smazal vymazal záznam z kamery. Jistota je jistota, co kdyby si to náhodou nějaký zvědavec pouštěl.
Cesta domů byla dlouhá.
Byl jsem příšerně unavený, blbě se mi sedělo a zdálo se mi že pořád smrdím spermatem.
Spánek nepřicházel v úvahu, když jsem zavřel oči, promítali se mi obrázky z odpoledne.
Na tohle asi nikdy nezapomenu.
Jen co jsem dorazil domů, znovu jsem se vykoupal.
Ale čistší jsem se stejně necítil.
Únava už byla nesnesitelná, ale spánku jsem se bál, chtěl jsem se vyhnout snění. Naštěstí jsem měl v pokoji, hluboko v útrobách psacího stolu, schovaný zbyteček mariány. Trvalo chvíli než jsem malou šištičku objevil. Podrtil jsem ji a rychle ubalil miniaturního jointa.
Pak už jsem se jen smál a nakonec i spal.
Druhého dne jsem si domluvil schůzku s tou holkou, kvůli které jsem tuhle šílenost podnikal.
Sešli jsme se v jedné z mnoha hospod, které tu máme.
Předal jsem ji peníze a najednou ze mě všechno opět opadlo. Připadal jsem si zas normálně. Bylo po problémech. Jedno mi však nedalo: ,,Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se jí.
Užasle se na mě podívala.
,,Cože?“řekla.
,,No ptal jsem se, jak se vlasně jmenuješ.“zopakoval jsem ji.
,,Děláš si ze mě srandu?“ pronesla rozčíleně a lehce zrudla ve tváři.
,,No víš, ani ne.“
,,Ty blbej kreténe!“ bylo poslední co jsem před jejím levým hákem slyšel.
Pak si pamatuju ještě letící popelník a probuzení v sanitce.
Hold není lehký tenhle ten život v civilizaci.