Jak jsem toužil propadnout do mateřské školky …,

Před mnoha a mnoha lety jsem i já musel konečně vyrazit do školy. Těšil jsem se. Opravdu. A i soudružka učitelka vypadala, že se na nás těší. Bohužel ten krásný těšící se výraz jí pomale, ale jistě z její krásné tváře mizel. Nevím čím to bylo. Neřekl bych, že jsme byli horší než jiné děti našeho věku, ale prostě to nějak mezi námi nefungovalo. Ale abych jí nekřivdil, neplatilo to o všech dětech.
V té době jsme měli jenom notýsky, do kterých se asi původně měli zapisovat pouze důležitá sdělení pro rodiče, jako například“nezapomenout donést kaštany a špejle?, nebo „tvrdá čtvrtka a nůžky“. Ale postupem času se tam zaznamenávali i naše obrovské úspěchy, ty byly zejména formou „Kašpárka“. Razítka, které na první pohled křičelo do světa, „Váš kluk dnes přišel s grandiosní teorii vzniku černých děr a smršťujícího se vesmíru“. Bohužel se v něm i objevovali naše neúspěchy a drobné přestupky proti kázni. A tak se z něho stal postupně malý „bonzáček“. Soudružka učitelka nám na zadní stranu začala dávat černé puntíky a datum a v textu potom naše černé hříchy a zločiny patřičně objasnila. Když jsem pak doma viděl mámu, jak je nad čtením mých provinění smutná a jak neví co se mnou má dělat, neboť zcela neomylně rostu pro kriminál, bylo mi jí strašně moc líto. A já se tolik snažil, ale čím jsem se více snažil, tím to bylo horší. Když jsem se moc hlásil, tak jsem vyrušoval, když jsem byl jako pěna tak jsem nespolupracoval. Prostě to byl začarovaný kruh.
A tak, když jsem zase jednou dostal puntík, už nevím jestli to bylo za spiknutí proti vládě, nebo spolčení se s piráty ze Somálska, už jsem nechtěl, aby máma byla zase smutná. Proto jsem se rozhodl, že půjdu ráno před školou za babičkou a ta mi puntík podepíše místo rodičů. A jak jsem naplánoval, tak jsem i udělal, ale bohužel s čím jsem nepočítal bylo, že babička měla odpolední a já tedy musel jít do školy s nepodepsaným puntíkem. A to znamenalo jediné – další puntík. A tak jsem vzal své inkoustové pero a napsal „Babyčka“. Nemusím líčit, jak se na ta kostrbatá písmenka, psána mojí rukou, včetně toho tvrdého Y, soudružka učitelka tvářila? A už mě za ucho táhla do ředitelny. Pan ředitel byl zjevně zaskočen, když zjistil, že jsem se nepřipravoval školu vyhodit do vzduchu, ale jen velmi zdařile zfalšoval podpis mé babičky a jen díky včasnému zásahu soudružky učitelky, se ze mě nestane padělatel mezinárodního formátu. I já jsem poznal, že má co dělat, aby nevybuchl smíchy, ale i tak rodiče museli do školy. A tam byli ujištěni, že od 3 třídy budeme mít jinou soudružku učitelku, protože nejsem jediný co s ní má takové problémy. A tak jsme dostali od 3.C jinou, starší a velmi hodnou paní, která s námi měla svatou trpělivost a dokonce dokázala nás pacholky kluky zapojit do školních aktivit. A i když se ze mě nestal andílek, přece jen jsem nejen dokončil základní školu, ale odmaturoval s vyznamenáním a po standardních 5 letech v Brně získal i červený vysokoškolský diplom.
A v čem je poučení z tohoto příběhu? Zadostučinění? Nebo jak se říká moderně - Happyend? Stalo se to po promoci, když já nastoupil na své první pracovní místo, oženil se a čekali jsme naši dceru Báru. Moje máma šla po mém rodném městě s mojí manželkou a potkali mojí bývalou „teď již“ paní učitelku. A ta se začala živě zajímat, ve kterém kriminále jsem skončil, či kdy jsem byl popraven. Teď samo sebou žertuji. Ale ptala se, kdeže jsem se vyučil a jestli jsem si dokázal najít nějakou - “jakoukoliv“ práci. A moje máma? Jak jinak, si tuto paní krásně vychutnala, když jí líčila, jak jsem přes všechny její prognózy vystudoval. A ještě se s rozkoší koukala, když paní vrtíc nevěřícně hlavou, odcházela ponořena sama do sebe. Kdeže se stala chyba? Nebo možná přemýšlela, jestli není na čase vrátit diplom a místo pedagogice se věnovat třeba krocení divé zvěře.