Po pošťáckém flámu

Anotace: Tahle povídka nepřímo navazuje na povídku: Jedno ráno na poště

Vedoucího Roberta Stehlíka probudilo troubení. Prudce se pohnul a troubící zvuk ustal. Chvíli viděl mlhavě, ale za okamžik spatřil míhající se stěrače. Nechápavě je pozoroval a poté mu došlo, že sedí za volantem. V hlavě mu nepříjemně hučelo. Pohledem vedle zjistil, že vedle něho sedí dispečer Josef Novák, který je zhroucen na palubní desce. V prvním okamžiku nechápal, jak se s ním tady ocitl. Potom si vzpomněl, že šel po práci s dispečerem a s několika dalšími pošťáky do hospody před poštou.
„Josef! Prober se, musíme jet! Už je pozdě večer!“ řekl dispečerovi a šťouchnul do něho.
„Co je! Co se děje?“ vysoukal ze sebe dispečer.
„My jsme tu nějak usnuli.“
„Ježišmarjá, to bude doma binec! Kolik je hodin?“
„Já nevím. Já nemám hodinky. Asi jsem je někde ztratil!“
„Ty si je přeci nechal v hospodě jako zástavu.“
„Cože!“
„Tak to nastartuj. Jedeme!“
„Já mám ale vypito.“
„No, to já taky. Určitě už žádnej autobus nejede.“
„Co to tady smrdí?“
„Fuj! Je tady nablito!“
„Ty ses tady poblil!“
„Ty taky. Podívej se na svý kalhoty.“
„No, nazdar. To jsou úplně nový kalhoty!“
„Mně je zase blbě. Zvedá se mi žaludek.“
„Tak rychle vystup!“
Dispečer rychle otevřel dveře a vystoupil. Hned nato se ozval výkřik a on zmizel ve výkopu.
„Co blbneš? Kam jsi to spadnul!?“
„Neptej se tak blbě a pomoz mi!“ ozvalo se odněkud ze zdola. Robert chtěl otevřít dveře, ale ty nešly. A tak stáhl dveřní okénko a protáhl se jím. Ke svému překvapení nedopadl na zem, ale do nitra otevřené popelnice mezi odpadky.
„Roberte, tak kde si!?“ hulákal z příkopu Josef.
„Počkej, já jsem v popelnici!“ ozval se Robert, který se propadal hlouběji mezi odpadky. Mezitím se u poštovní dodávky otevřely postranní dveře. Z nich vypadla postava, která svírala v rukách trumpetu a na ní začala troubit, aby se poté nahlas ozvalo:
„Jéde, jéde poštovský panáček. Má vypito a nerad vráží do adresátů…“
Poté opět troubící pošťák vrávoravě udělal dva kroky, načež spadl také do výkopu a to přímo na dispečera.
„Aú! Moje hlava!“ zařval dispečer.
„Neřvi! Už lezu!“ volal Robert, ale zároveň se praštil hlavou o víko popelnice. A ta se nějakým řízením osudu rozjela.
„Halóóó! Zastavte měéééé..!“ křičel a pokoušel se vylézt. To se mu povedlo, ale tím způsobem, že ležel přes horní okraj popelnice. Ta se vzápětí dostala do světel jedoucího policejního vozu a i přes skřípění brzd došlo k nárazu. Vedoucí se pak přemístil na kapotu policejního automobilu. Policisté hned vystoupili a nevěřili vlastním očím. O pár metrů dále stála zaparkovaná poštovní dodávka, ze které vrávoravě vylézaly postavy. Některé se pokoušely tancovat, zatímco odkudsi znělo troubení na trumpetu a zároveň s tím bylo slyšet velké množství nadávek. A přitom pozvolna začínalo svítat.