Vodácký kurz - Den první

Hodil jsem krosnu do rohu pokoje a sesul se na nejbližší židli v dosahu. Zde jsem setrval dobrých pět minut a pouze se opájel blahem měkkého sedadla. Víte, jeden by řekl, že po několika letech každodenního sezení za katedrou nemůže člověka jen tak nějaké nepohodlí rozhodit.
Omyl.
Potřeboval jsem masáž jako sůl. Bohužel, jak mi bylo známo, příhodné partie, které mě nejvíc bolely, asi standardní masérské péči nepodléhaly, takže jsem měl v tomto ohledu smůlu.
Mé rozjímání v křesle narušilo naštvané zapískání z rohu pokoje. Usmál jsem se, vstal a šel nakrmit Ferdu, svého týden strádajícího pískomila. Odpověděl mi přátelským šťouchnutím do ruky a okamžitě se pustil do jídla. Chápal jsem ho. Já jsem taky celých pět dní držel celkem přísnou instantní dietu, takže by mi trocha slušného jídla přišla vhod. Rozhodl jsem se, že si udělám pizzu z mrazáku. Ale až poté, co si vybalím krosnu. Bylo totiž nutné zpacifikovat některé části mého šatstva dřív, než podlehnou hnilobnému rozkladu. A tady prosím nepřeháním. Kupříkladu mé kraťasy by se daly přirovnat k listopadové kupce kravského hnoje. Tedy až na ten zápach. Ale co se týče vlhkosti… ne, dobrá, nebudu to rozebírat. Jednoduše – mé oblečení bylo mokré. A zapařené. A špinavé. Ale ze všeho nejvíc mokré.
Ptáte se proč?
No, jak bych vám to…


Den první - odjezd


Naházel jsem do krosny všechno, co mi přišlo pod ruku, včetně kapesní baterky, sandálů, skladného ručníku, náhradních ponožek, Ferdy, kapesníků a kartáčku na zuby. Při obouvání ve dveřích jsem přehodnotil situaci, zul se, zaběhl zpátky do bytu, vrátil Ferdu do klece, omluvil se mu, zběžně se obul, zabouchl dveře a pádil na zastávku.
Tam jsem si vzpomněl, že jsem ve zmatku opomenul zamknout dveře.
Čert to vem, řekl jsem si. Stejně nemám nic, co by stálo za krádež, což se týká i Ferdy, který se v týdnech, kdy byla ztracena třídnice, naučil po mých pravidelných záchvatech vzteku vnitřně uklidňovat hryzáním ocelových pryčen své klece, což by většině lidí mohlo brzy začít lézt na nervy. Já si ale zvykl.
Autobus byl natřískán k prasknutí a ještě se mi podařilo naštvat jakousi starou dámu, které se nelíbilo, že do ní pořád strkám svou krosnou. Suše jsem se omluvil a zařadil ji do škatulky osob, které ignoruji (čtěte-studenti), přesto mi ale po čtvrt hodině jízdy její lamentování skutečně pokazilo ráno. Byl jsem rád, když jsem vystoupil, což se vystřídalo s poměrně významným pocitem zhnusení, když jsem dorazil na Hlavní nádraží, kde již čekala moje děcka včetně posily z profesorského sboru, tedy Aleny Skácilové a Bětky Vratné.
Dej Bůh, ať alespoň z těhle dvou nedostanu za těch pět dní migrénu!
Shodil jsem krosnu, prohodil pár stručných slov s kolegyněmi a začal psychicky sbírat odvahu na pětihodinovou cestu vlakem Českých drah. Samo o sobě už dost špatná představa. A když k tomu ještě připočtete mé společníky…
Byla to má vlastní třída v plné polní, třicet žáků v rozpuku puberty, připravených udělat mi ze života peklo. Vodácký kurz byl nápad vedení školy, prezentovalo se to jako „kolektivně stmelovací sportovní akce“, já si tomu v mysli dal radši nálepku „očistec“, protože mě napadaly jen samé katastrofické scénáře. Třicet dětí se topí pod jezem. Třicet dětí se vzájemně tluče pádly. Třicet dětí dostává průjem v důsledku špatné vodácké stravy. Ale vždy je nablízku pan profesor, který ochotně přijde vzniklou situaci vyřešit.
Máte-li zkušenosti s učitelstvím, chápete jistě mé pocity. Nemáte-li tyto zkušenosti, jste šťastní lidé, ale těžko pochopíte, kolik odhodlání bylo třeba k tomu, abych ráno vstal z postele.
Nastal čas zavelet k hromadnému odchodu. Byl jsem tolik fascinován tabulí s jízdním řádem, že jsem tento povel téměř propásl. Vydala jej totiž Bětka.
K mému překvapení byli moji studenti natolik iniciativní a bystří, že nasedli do správného vlaku. Dokonce byli schopni se samostatně usadit, nemusel jsem se o ně tedy starat, což byla vzhledem k jejich pokročilému pubertálnímu věku zhruba šestnácti let velmi vítaná změna. Hodil jsem krosnu na pryčnu pro zavazadla, svezl se na sedadlo, a když se vlak s mírným drncáním dal do pohybu, předstíral jsem, že spím. Vypadalo to na poměrně klidnou cestu.


O deset minut později


Sám sobě jsem zakázal jakékoli optimistické myšlenky do budoucna. Děti byly velmi hlasité. Děti byly hlasité a otevíraly okna. Děti si mezi sebou házely míčkem. Děti si půjčovaly infantilní časopisy a dětinsky se u nich řehtaly. Děti pouštěly hudbu pro celý vlak. Děti… ale sakra, prostě se chovaly naprosto standardně a já blbec jsem tím byl dokonce překvapen.
Je pravda, že se ti malí otravové asi po dvou hodinách zklidnili. Začali totiž jíst. Jedli průběžně celou cestu, a když došlo jídlo a oni už neměli sílu na to, aby obtěžovali spolucestující, tvářili se znuděně. Také pořád courali na záchod. A k němu se nevyjadřuji. Protože ani stránky téhle knihy některé zápisky nesnesou.
A když jsme konečně po pěti hodinách dorazili na místo – zlaté České dráhy, nikdy vás nepřipraví o to potěšení ze zpoždění – bylo pekelné vedro. Skutečně. Bylo takové vedro, že se mi začaly připalovat uši. Nesl jsem to však statečně a do cílového tábora jsem dorazil mezi prvními. Tam na nás již čekaly lodě, vesla, barely a podobné věcičky… a hlavně vodácký instruktor Mára.
Tedy, zpočátku jsem netušil, že k nám ten trpaslík patří. Pobíhal kolem auta a komusi promlouval do duše. Teprve když ho Bětka oslovila a potřásli si rukou, došlo mi, že tenhle chlapík s námi nejspíš stráví příštích pět dní a bude dohlížet na to, aby se nám děcka neutopila. Zmocnil se mě jakýsi nepříjemný pocit, kterému jsem nerozuměl. Možná to dělal ten Márův klobouk. Možná to, že i s tím kloboukem měřil zhruba metr padesát. A možná to bylo tím, jak se kolem něj vznášel oblak naduté profesionálnosti, což mi demonstroval hned, jak nás Bětka představila.
„Zdravíčko, jak se vede?“ zeptal se mě bodře.
„Dobře, díky,“ odpověděl jsem, „kolik s námi dneska hodláte urazit kilometrů?“
Zeptal jsem se jen tak pro forma. Ve skutečnosti mě to ani moc nezajímalo.
„Záleží na tom, kolik z vás se cestou převrhne,“ ušklíbl se Mára, „a co vy, jel jste někdy?“
„Jel, několikrát,“ řekl jsem popravdě.
„Vážně? Ani na to nevypadáte. No uvidíme. Tohle všechno jsou vaše děcka? Kolik jste jich přivlekli? To abysme přistavili parník.“ Velmi kritickým pohledem si prohlédl mé kompletní stádo, jehož nejpomalejší jedinci konečně dorazili, a vykřikl:
„Ticho!“
Žáci překvapeně obrátili svou pozornost k němu.
Mára poté pronesl řeč. Po jejím vyslechnutí jsem se tvářil poněkud zaraženě i já. Bětka na mne hodila poněkud zmatený pohled, Alena netrpělivě přešlapovala na místě a její obličej vypadal mírně řečeno křečovitě. Studenti v zosobnění naprostého úžasu hleděli jeden na druhého a odkudsi se ozvalo tiché: „Počkej, ty dostaneš pádlem, kreténe.“
Mára se totiž vyjádřil v tom smyslu, že na příštích pět dní přebírá velení on. To se vcelku pochopit dalo, protože za to byl koneckonců placen. Pak se ovšem velmi nevybíravě vyjádřil o lidech, kteří nikdy na vodě nebyli (dle odhadu to byla tak polovina mých studentů, což je jistě mohlo docela ranit), všechny nás upozornil, že nikoho nebude tahat z jezů, a dále přednesl stručnou samochválu na své zkušenosti a dovednosti a informoval nás, že jakékoli ničení zapůjčeného vybavení a neuposlechnutí jakéhokoli rozkazu bude trestáno svržením do ledové řeky případně nadstavbovými fyzickými tresty. A završil to informací, že mu máme říkat „Mára“.
Všichni jsme si poté nafasovali (drahé a vzácné) vodácké vybavení a dostali krátkou instruktáž na téma: jak být dobrým, suchým a živým vodákem. Následovalo názorné cvičení, neboli postupné nastrkání děcek do lodí a zjištění jejich momentálních schopností.
To trvalo asi hodinu. Měl jsem toho plné zuby. Většina studentů sice věděla, jak se drží pádlo a kterou stranou se strká do vody, někteří na tom ale byli úplně žalostně. Třeba Havelková s Černou strávily dobrou čtvrthodinku tím, že táhly loď nahoru proti proudu, následně do ní nasedly, ujely dvacet metrů, vybouraly se na kameni, vypadly a znovu táhly loď proti proudu a takhle pořád dokola. Márovi z nich šel klobouk kolem a já jsem litoval, že jsem je v Plzni nevyhodil z vlaku.
Po skončení této šílené akce jsme si konečně naskládali věci do barelu a chystali se vyrazit. Bylo rozhodnuto, že pojedu na lodi s Alenou – a nestěžoval jsem si. Bětka působila poněkud chatrným dojmem a Mára… se už během svého proslovu projevoval jako diktátor a Brouk Pytlík v jedné osobě a s tím jsem nechtěl nic mít. Krom toho jsem chtěl jet vepředu, protože jako zadák jsem jel jednou a málem jsem se rozplakal nad nedostatkem prostoru pro své nohy, a Alena s tím ochotně souhlasila. Byli jsme taktéž zvoleni jako vedoucí loď, což znamenalo, že před nás nikdo nesměl a běda tomu, kdo by to porušil. Na jednu stran to byla velmi zodpovědná funkce, která mi dodala pocitu důležitosti, na druhou stranu ve mně vzbudila jisté obavy, jelikož úkolem první lodi bylo mimo jiné prozkoumávat trasu. Což znamenalo vyžrat si do dna všechny peřeje a mělčiny. Doufal jsem ale, že jsem natolik schopný háček a Alena natolik schopná kormidelnice, že dorazíme do cíle ve stavu více méně suchém.
Natahali jsme tedy lodě do vody a na Márův povel vyrazili.

Nevím, jak bych vám dostatečně věrohodně vylíčil naši pětikilometrovou cestu po toku Ohře. Mohu jen říci, že pro většinu byla suchá. Mohu říci, že některým žákům trvalo déle jak hodinu, než přišli na to, že točit se dokola po hladině není ten správný způsob, jak se dostat z bodu A do bodu B. Mohu říci, že zvuky, které se ozývaly za námi, ve mně vzbudily podezření, že někteří z nich na ty kameny najíždí schválně.
Ale nakonec jsme se do toho kempu dokodrcali.
Samozřejmě, když říkám kempu, míním tím plevelem zarostlý plácek u řeky, na kterém se nacházelo jedno malé provizorní občerstvení s divnou obsluhou, tři naprosto děsivé kadibudky a hadice s pitnou vodou ve zhruba tří set metrové vzdálenosti, k jejímuž získání jste museli projít stezkou Indiana Jonese, což byla ďábelsky se houpající zavěšená lávka nad řekou.
S menšími obtížemi jsme vytahali lodě na břeh (já jsem si při té příležitosti nešťastně zabořil nohu do bláta, z čehož jsem poté byl ještě dobrých pět minut rozmrzelý), na břehu jsme z těch lodí vytvořili jakousi Velkou lodní zeď (Mára byl v tomto ohledu neskutečný perfekcionista) a nakonec přišlo na řadu tolik očekávané stavění stanů.
V dostatečné vzdálenosti od ohniště jsem si ihned vyhlídl dva metry čtvereční, kterým jsem udělil statut Soukromé Území Libora Motyčky - Sem Mi Nelezte, dotáhl jsem tam svůj těžký barel, vytáhl stan a začal se mořit.


O dvacet minut později


Nikdy jsem sám sebe nepopisoval jako zdatného trampa. Většinou jsem měl problém i s otevřením konzervy. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ohnout dvě tyče a nastrkat na ně kus debilního potahu může člověka zdeptat do té míry, že vážně uvažuje o tom, že požádá o pomoc Máru.
Abyste rozuměli, já ten stan nakonec postavil. Ale kdybyste za mnou v té chvíli přišli a řekli: „Hele, tady ti to nějak odstává. A ten vchod je nějakej nestabilní.“ asi bych vás narval do barelu a poslal vás dolů po proudu. Naštěstí se mi podařilo zadupnout do země poslední kolík zrovna ve chvíli, kdy si to ke mně mašíroval Mára, na tváři jednoznačný výraz „ty to neumíš, já ti pomůžu“.
Rychle jsem se narovnal a usmál se jako šťastný vodák, který má všechno v malíku.
„Tak co, jak to de?“ otázal se Mára, když přišel až ke stanu, kterýžto sjel velmi kritickým pohledem a myslím, že jsem slyšel i slabý útrpný povzdech.
„Dobře,“ zalhal jsem, „zrovna jsem se chystal udělat si něco k večeři.“
Márovy oči získaly ten vůdcovský lesk, který měly ve chvíli, kdy nás poprvé spatřil.
„Tak ale koukejte zapálit ten vařič venku, ať si nepodpálíte stan!“
Pitomče, co si jako myslíš, že jsem? Nějakej prvňák?
„Jistě,“ přikývl jsem pomalu, „tak já si dojdu pro nějakou vodu.“
„Vemte si aspoň dvě lahve,“ doporučil mi Mára, „ať tam nemusíte chodit každejch pět minut.“
A s těmi slovy a sebevědomým úsměvem odkráčel kazit náladu někomu jinému.
Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Co nám to vedení školy zaplatilo?
„Jdeš pro vodu?“ přitočila se ke mně Alena, která sdílela stan s Bětkou hned vedle mě a nutno dodat, že ho stavěly jen asi pět minut.
„Co?“ otočil jsem se na ní. „Jo.“
„Tak já půjdu s tebou.“
V odpověď jsem pouze přikývl.



Večer jsme se sesedli kolem ohně se zpěvem.
Tedy, děcka zpívala, já se od toho srdnatě distancoval. Seděl jsem na víku od barelu, hleděl do plamenů a přemítal, jestli mi z těch těstovin s kuřecí omáčkou bude špatně celou noc, nebo je to jenom přechodný stav. Každopádně mi nebylo zrovna dvakrát hej, do zpěvu už vůbec ne (krom toho jsem ze sebe, vzhledem ke svému hudebnímu hluchu, nechtěl udělat blbce), tak jsem jen seděl, tvářil se jako vycpaná žába a tiše trpěl.
Žáci statečně notovali a sem tam se jim dokonce povedlo sladit melodii. Mára pobíhal okolo s náručí plnou dřeva a neustále přikládal, takže mě za chvíli začal pěkně pálit nos, zatímco má záda mrzla. Nevýhoda táboráku. Dokud někdo nevynalezne otáčecí přenosné křeslo, které by vám zajistilo výhřev těla od ohně ze všech stran, nebudu mít táboráky v oblibě. Nehledě na to stádo pubertálních studentů kolem mě. Po zhruba třech hodinách byla naštěstí seance ukončena z důvodu toho, že Mára zkosil veškerý okolní les a přilehlá křoviska, tudíž už nebylo co pálit, kromě lodí. Radostně jsem si protáhl svou tělesnou schránku, sebral víko od barelu, řekl dobrou noc všem, kterým jsem ji skutečně přál (ty ostatní se pro mě za mě mohli třeba umlátit ešusem) a zahučel jsem do stanu.