ZKÁZA HOLOGRAMU

***

Hovím si v bublině, součásti plástve přežívajících.
Příjemná teplota lůna, trubice živin a papuče, jediné pozůstatky starého světa. Virtuální realita.
Všude kam pomyslím, je to co chci. Třeba moře. Najednou je tu odjakživa,
krásná modrozelená hladina s načepýřenými čepičkami vln.
Mimostředné membrány rozechvívají prosolený vzduch, šplouchání příboje,
sluníčko s UV filtrem pere, mezi zuby kdybych měl, skříp´ písek.
Jen sáhnout si nelze.
Jde, ale neopatrný pohyb, gesto a představy jsou v čudu, případně slinou
v nechtěný zážitek přírodní katastrofy. Jako minule.
Blesky křižovaly pravou oblohu, za bublinou určitě hučely doznívajícím hromem
a v mém tichu se rodila myšlenka,
možná to byla jen vzpomínka zasunutá v hloubi poznaného … žena.
Raději mladá žena, zpět, dívka skotačící na loukách pod hřebeny hor, husopaska.
Rukama naznačuju oblé tvary, prsty dlouhé rozevláté kadeře a samozřejmě
pevné poprsí přiměřené velikosti, asi ták.
Před zraky se něco klube. Obrysy se virtuálně zhmotňují … kamzík,
pod ním rula, žula, kamenný prach, hory už poznávám, Tatry a zurčící potůček kosodřevinou vsakuje do mechotrav. Kořenový bal vzrostlé borovice (se šiškou v rozpuku),
v dlouhém stínu zapadajícího slunce ONA.
Ještě né celá, jen ňadérka s plazmatem těla. Klid, soustředit se a nepropadat panice,
žádné hloupé pohyby ba dokonce kecy a naparování peříček, nebýt narcistický páv.
Prásk.
Blesk přímo do bubliny, hologramový svět se hroutí, atomy splašeně narážejí v molekulách,
nevědouce kam patří, obraz na kostičky se vyjasňuje, no sláva … sakra trpaslík.
Pravda, prsa má bujará, dole zašitý. Obraz mizí.
Sáhl jsem na ukanulou slzu, vzdychl a rozhodil náruč … rozpršelo se.

***