Panna

Nedávno jsem po poměrně dlouhé době opouštěl stávající zaměstnání. Nebylo to lehké loučení, tedy pro mě rozhodně ne, ostatní si spíše oddechli.
Ale snad jsem nebyl v kolektivu vyloženě neoblíbený, alespoň ne u všech. Dokonce jsem dostal na rozloučenou dva dary, nějakým šestým smyslem jsem ale cítil, že mi je dávají spíše jako výraz vděku, že už jdu, než jako symbol toho, jak jim bude beze mě smutno. První věcí, kterou jsem dostal, bylo zařízení na měření srdečního tepu při sportu. Šlo o to, že v mém pokročilém věku je už lepší tyto hodnoty hlídat, aby snad nedošlo k infarktu nebo mozkové příhodě.
Tím druhým a daleko zajimavějším darem (což jsem ale v první chvíli neocenil), byla krásná, ale opravdu krásná nafukovací panna! Celý tumpachový jsem překvapením ani nevěděl co říct a tak jsem jen s trochou studu poděkoval a pomyslel si co s ní budu dělat. První co mě napadlo, byla myšlenka, že by se mi hodila coby neplavci při dovádění u nás na rybníku. Nakonec jsem ji ale využil mnohem efektivněji a smysluplněji, navíc podle návodu k ní přiloženému.
Hned jak jsem ji ale přinesl domů, nedočkavě jsem ji nafoukl. Už obrázek na krabici sliboval nevšední erotický zážitek, skutečnost ale překonala všechny mé představy. Ten, kdo tento skvost navrhl a sestrojil byl mimořádný umělec. Dokázal z asi 10 dekagramů umělé hmoty používané normálně na výrobu plavacích kol třetí jakosti, vyrobit ženu s velkým "Ž"! Byla skvostná, nádherná! Antické bohyně by se jen skromě krčily v koutě, kdyby se s ní setkaly a viděly její krásu. Co ale bylo hlavní, byla neskutečně sexy. Její do nejmenších detailů propracovaný obličej se díval tak vyzívavě, že člověk nedokázal během několik chvil myslet na nic jiného, jen na to jedno. Přiznávám se, zamiloval jsem se do ní, stejně jako několik dalších mých kamarádů, které jsem s ní postupně seznámil. Každý den v práci jsem myslel jen na ni a nemohl se dočkat, až ji zase po příchodu domů obejmu a po chvíli laškování odvleču do ložnice.
Nečekané upotřebení měl nakonec i ukazatel srdečního tepu. Když jsem se totiž pouštěl do milostných hrátek, hlídal mé srdce a upozorňoval mě, kdy trochu přibrzdit, aby mě neklepla samým vzrušením pepka.
Jak ale každá pohádka jednou skončí, tak skončila i tato. Jednou, když jsme byli zrovna v nejlepším, došlo k nečekanému úniku vzduchu v oblasti zad a tato závada se ukázala jako neodstranitelná. Mám ji sice pořád doma, ale nyní již jen jako dvourozměrnou, připevněnou v obýváku na zeď. V obličeji je sice pořád štramanda, ale co se týče postavy, ta se vytratila a už nikdy nebude. Nezbývá než doufat, že třeba až budu opouštět nové zaměstnání, budou mít kolegové možná podobný inteligentní nápad čím mě obdarovat, čímž ty bývalé zdravím a přeji jim, aby někdy také dostali něco tak praktického. Zvlášť Petr... :-)