Muž a moucha

"Hněv je krátké šílenství." Seneca Lucius Annaeus

Kdybyste dali lidem anketu, co je nejvíc na světě štve, tak by se dost možná objevil v první desítce, vedle opravdových problému jako je válka a násilí, bzukot mouchy a celkově hmyz. Bojím se, že takových prkotin by tam bylo daleko víc a zahltili by první místa, protože ankety vyplňují jen lidi bez opravdových problému, kteří mají rádi své pohodlí, značkové oblečení a hlavně sebe. Bzukot mouchy by rozhodně řekl Igor. Nesnáší bzukot mouchy, stejně jako mouchy a celkově hmyz, ale hlavně mu jedna masařka velká jako menší křeček právě lítá v pokoji. Igor se to prvních pár chvil snaží ignorovat a v klidu s přirozenou barvou kůže pokračovat ve psaní. K jeho smůle a hlavně smůle křečkovité mouchy to netrvá dlouho a jeho krev proměňuje jeho hlavu v jahodu. Nikoliv sladkostí ale barvou. Sladkost je přesně to, co by se nyní v Igorovi nedalo krájet. Prudce vstal a hned bylo poznat, že jeho spolupráce s mozkem je nulová, protože první co vzal jakožto smrticí zbraň byl krajíc chleba, který ležel opodál. Kdyby tam ten krajíc ležel tak měsíc, což se nevylučovalo, suveréně by vyhrál mistrovství tvrdosti nad diamantem, ale copak se zabijí moucha chlebem? Naštěstí ještě než Igor zaujal utočnou pozici, tak si uvědomil, že nemá nejvhodnější zbraň. Možná za to mohla asociace s hladem, která byla stejnak tisíckrát menší než žizeň po krvi té mouchy. Její bzukot byl furt stejný a neúnavný, jakoby jel na perpetu mobile a Igorova trpělovist naopak nevěděla, co to perpetum mobile je, protože ta už dávno přetekla. Vzal časopis "Chvilka pro Tebe", která mu svým názvem dodávala naději v úspěch svého lovu. Igor jedním tahem stočil časopis v tubu a hned byl nejčastější postrach všech much na světě. Moucha byla neposeda, takže Igor nemohl najít ani směr úderu a jen ji v tichosti pozoroval očima. Tak by to vypadalo, kdyby Igor nebyl úplný magor posedlý nenávistí vůči mouše. Házel všechno, co mu přišlo pod ruku, jenže moucha se mu jen vysmívala formou bzučení. Najednou nastalo ticho, moucha našla své místo. Igor věděl, že je to příležitost, kterou nesmí promarnit a hodil po ní, co jiného, než chleba. Ale kdepak, na mouchu si nepříjde. V momentě, kdy byl chleba ještě ve vzduchu, už mířila na druhý konec místnosti a drze to vzala kolem Igorovy hlavy. Igor mlátil hlava nehlava všude, kde se nacházel vzduch, protože věděl, že v něm se schovává. A dokonce je vzduch průhledný, takže ji viděl, což byla veliká výhoda, ale ne a ne ji využít ve svůj prospěch. Kapky potu z Igorovy zpocené a rozcuchané hlavy lítaly kolem mouchy a jedna ji trefila, což byl doposud jediný zásah, který mouchu aspoň na chvíli vykolejil z její trajektorie. Výbava, která se zatím ukázala jako neúspěšná se rozrostla o nefalšovaný sekáček na maso. Igor už měl do člověka daleko. Jeho oči byly podlité krví, vlasy měl skoro všude jen ne na hlavě a obličej nepřítomný. Stalo se z něho šílené zvíře hladové po své kořisti. Zvíře, jenž je minimálně ještě o třídu níž než samotná moucha. Jedna lidská vlastnost mu však zůstala a tou byla řeč. "Koukej, co si ze mě udělala, ty mrcho!!", vinil zvýšeným hlasem mouchu. Těžko říct, jestli to bylo jeho šíleností nebo vyčerpaností, ale moucha mu odvětila: "Ba ne, to jsem z tebe neudělala já, ale tvůj hněv. Bzz" Jen co to dořekla přistála mu přímo na poklopci. Igor se šklebil pod vousy, protože věděl, že teď má mouchu na mušce a vší silou svým železným pětikilovým sekáčkem na maso (tou stranou na klepání) praštil do rozkroku.

"Co jsi udělal v hněvu, může škodit jiným, ale i Tobě samému." Gavlovič Hugolín

Moucha byla na místě mrtvá, ale nebyla jediná, kdo utrpěl škody. Také byl konec Igorovy plodnosti, a dokonce i hněvu, který všechno zavinil. Igor si bude tento den pamatovat, zabil totiž tři mouchy jednou ranou.