Vodácký kurz - Den druhý

Ráno jsem se mrzutě vykutálel ven a zařadil předešlou noc do kolonky Jedna z nejhorších v mém životě. Jak že to zpíval ten chlapík? Mám malý stan, takže i když si lehnu napříč, nohy venku mám? Buďto jsem se tomu prodavači v půjčovně stanů skutečně znelíbil, nebo ten stan vyráběli severští Inuité, kteří jsou proslulí tím, že jejich výškové maximum v dospělosti je zhruba 150 centimetrů. Což by tak odpovídalo velikosti stanu. Rozhodl jsem se po návratu do Prahy celou věc důkladně prošetřit a smířil jsem se s tím, že do konce pobytu vydržím s nohou v batohu.
„Ahoj Libore! Vypadáš nějak přepadle,“ pozdravila mě Bětka, která už si před vedlejším stanem rozdělala soupravu polního kuchaře a ohřívala vodu.
„Hmpf,“ řekl jsem prostě.
„Dáš si čaj?“
„Moc rád.“
Podal jsem jí svůj hrnek, a zatímco se zaobírala přípravou čaje, rozhlédl jsem se po kempu. Studenti se mátožně šourali po okolí, zívali, mnuli si oči, občas prohlásili něco jako „au, debilní kolík“ nebo „zapálíme si vařič ve stanu, ať je sranda?“, prostě byli naprosto standardně hloupí a navíc mentálně zpomalení z nedostatku spánku, což byla přímo úděsná kombinace.
Koutkem oka jsem viděl, jak Mára řve na jednu z mých studentek. Evidentně jí vytýkal konstrukci stanu. Zvláštní, že si toho nevšiml včera odpoledne, když ho postavila. Nakonec jsem došel k závěru, že Mára patří k tomu typu lidí, kteří se řídí heslem „Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek, bude větší legrace, protože oni si budou myslet, žes na to zapomněl.“ Podobnou životní filosofií se řídil i můj profesorský kolega Petr Dušek, který ji v poslední době dovedl k dokonalosti, protože na všechno skutečně zapomínal, a potom byla skutečně legrace, když si na to vzpomněl.
Bětka do mě drcla a přerušila tak tok mých myšlenek. Se soucitným úsměvem mi podala čaj a nabídla mi máslové sušenky. S díky jsem si vzal, zamyšleně se do nich zakousl a opět pozoroval dění kolem. Děcka zmateně zapalovaly hořáky, couraly kolem, pojídaly snídani a házely na sebe pohledy plné nuceného optimismu. Dnes nás čekalo asi dvacet kilometrů jízdy, a ačkoli nám počasí docela přálo, jelikož sluníčko svítilo velmi vydatně, nemohl se nikdo ubránit dojmu, že Ohře samotná vyhlížela velmi studeným dojmem a že případné koupání v ní nebude něco, o čem byste psali domů jako o nejlepší části zájezdu.
„Tak si koukejte sbalit věci do barelů, za půl hoďky vyrážíme! Šup, šup, šup!“ zavelel Mára rázně a začal pobíhat po kempu a organizovat.
„Ja, mein Führer,“ dostalo se mu tiché odpovědi, kterou dle mého názoru neslyšel, a i kdyby ano, stejně by jí nerozuměl, protože jsem měl výsostné pochyby o tom, že někdo jako Mára umí německy.
Dopil jsem čaj na ex, znovu poděkoval Bětce za jeho přípravu a pustil se do pakování svých vlastních věcí.
Nejprve jsem vyházel věci ze stanu a pokusil se ho složit. Říkám pokusil, protože výrobce podle mého názoru nepočítal s tím, že by si chtěl někdo stan delší dobu uchovat, tudíž přiložený vak smrsknul na co nejúspornější velikost, což mělo za následek to, že jsem po chvíli soukromého vztekání vak jednoduše natrhl, nacpal do něj stan a dále se tím nezabýval. Doufal jsem jen, že se s Alenou nepřevrhneme, protože v tom případě bych asi musel spát ve stanu s nějakým studentem. Nebo s Márou. Ani jsem nevěděl, co by bylo horší.
Poté jsem ve stručnosti nacpal do barelu svůj noční mundúr, hrnek a spacák, na vrch jsem si hodil rezervní ponožky a barel rezolutně zavřel.
Pak mi došlo, že jsem si ještě chtěl vyčistit zuby.
S lehkým roztrpčením jsem barel znovu otevřel a začal vyhazovat jeho obsah ven. Kartáček byl samozřejmě až vespod, nic jiného jsem ani nečekal. Zubní kartáčky jsou vždy ta nejpodlejší součást vašeho zavazadla, ať už je to barel, kufr nebo krosna. Když někam jedete, pravděpodobnost, že vám infarkt přivodí zubní kartáček, který nelze nalézt a vy jej nutně potřebujete, je vyšší, než pravděpodobnost, že si způsobíte vážné zranění při manipulaci s ostrým předmětem v blízkosti vašeho oka.
Když jsem provedl svou ranní hygienu, nacpal jsem vše zpět do barelu a začal se tvářit velmi znuděně. Žáci vypadali, že jim to bude ještě nějakou tu dobu trvat, tak jsem se jen nezaujatě procházel po táboře a dělal, že mám něco důležitého na práci. Naneštěstí si mě všiml Mára.
„Tak co, sbaleno?“ zeptal se mě bodře a narazil si klobouk více do čela.
„Jistě,“ odvětil jsem a považoval konverzaci za uzavřenou. Mára, jak se zdálo, ne.
„Jaká byla noc?“ zeptal se mě.
Chtěl jsem mu to vylíčit skutečně barvitě, ale rozhodl jsem se, že to neudělám, protože přiznat, že jsem se vůbec nevyspal, by bylo stejně slabošské jako přiznat, že se mi do lodě nevejdou nohy. Ani jedno jsem nehodlal připustit. Alespoň ne před ním.
„Tak to víte, postel to není,“ začal jsem obšírně, „ale dá se to. Naštěstí není moc zima, co?“
„Zatím ne. Počkejte tak pozítří. To vám promrznou kosti,“ upozornil mě vážně Mára a odkráčel pryč.
Pitomče. Děláš, jak kdybychom po tý Ohři měli dojet až do Vladivostoku. Je červen. Jak moc se asi může ochladit?
„Tak kdo máte sbaleno, uvažte si barely a jdem pouštět lodě na vodu!“ zařval Mára a vzápětí šel zlynčovat studenty, kteří se iniciativně chopili bourání lodní stěny z předchozího večera a s obrovským rachotem převrhávali jednu loď za druhou, čímž vodáckého instruktora rozpálili doběla, protože porušili zákon o Neničení zapůjčeného majetku
„Bere to dost vážně, co?“ prohlásila Alena, která se zničehonic objevila po mém boku, utahujíc si záchrannou vestu kolem pasu a sledujíc celou scénu.
„To víš, vodák,“ opáčil jsem mnohoznačně a sám si přehodil vestu přes ramena. Byla mi poněkud menší, samozřejmě, stejně jako loď, pádlo, stan a spacák, ale s určitými aspekty své výšky jsem se již vnitřně vyrovnal, tudíž jsem neměl ten nejmenší důvod k jakékoli rozladěnosti.
„Není ti trochu malá?“ zeptala se mne s obavami Alena, když jsem po pěti minutách zápasení s tou červenou hrůzou nebyl schopen ji uspokojivě zapnout.
„Včera mi ještě byla!“ poukázal jsem na holý fakt.
„Tak to zkus povolit,“ navrhla Alena, zatahala za pár pásků a vestu mi rezolutně zapnula.
„Dík,“ hlesl jsem a snažil se nevypadat příliš zahanbeně.
„Mají všichni všechno? Nenechal si tu někdo barel? Ponožky? Háčka?“ zeptal se Mára rozšafně, na což mu bylo odpovězeno mnohonásobným zvednutím očí v sloup a zavrtěním hlavou. Já se nepřidal. Stále jsem ještě nepochopil ten trik s vestou.
„Tak jdeme!“ dloubla mě Alena do žeber a popošla k naší lodi, aby ji chytla na zádi. Já provedl totéž na přídi a společnými silami jsme si to s lodí naprali do vody. Říkám naprali, protože „loď spustili“ či „s lodí ladně sjeli“ či „pomalu a obezřetně posunovali loď až k hladině, na kterou hladce a tiše vplula“, by tak docela nevystihovalo manévr, který jsme s kolegyní provedli. Všichni žáci si z nás bohužel vzali příklad a Mára řval. Bětka se ho snažila uklidnit tím, že „to jsou jenom lodě“. Mára tento argument neuznal a řval ještě víc. Rychle jsme s Alenou odpádlovali do nedaleké zátoky, co nejdále od celého vystoupení. Postupně se k nám přidávaly děcka s velmi uspokojeným výrazem ve tváři, a když dorazil i okloboukovaný Mára s Bětkou, druhý den na vodě oficiálně začal.

*************************************

Kdybych měl své dojmy z desetihodinové plavby po Ohři shrnout do jediného, co nejvíce výstižného slova, znělo by nejspíše: „Au.“
Případně: „Dohájekterejkreténsemdalmístosedačektydebilníprkna.“
Každopádně už jsem věděl, kde Mára přišel k té své kačeří chůzi. Také jsem věděl, že vesta nepatří na hruď, ale pod zadek. Jenže vysvětlujte vodáckému instruktorovi v klobouku, že jste se obstojně naučili plavat už v pěti letech, a že tudíž tu odpornou věc můžete využít mnohem lépe a pro vás osobně i s mnohem větším efektem. Mára o tom nechtěl ani slyšet: „Sundáte si vestu vy a za chvíli budou chtít všichni. Pak budu vytahovat mrtvoly z jezu jak na běžícím pásu. Ani náhodou.“
Tudíž jsem rezignoval. Co jiného s takovým člověkem dělat? Těžko můžete utopit vodáckého instruktora na vodáckém kurzu. Představa, že bych ty pitomce musel tahat z peřejí, roztlačovat je na mělčinách, v jednom kuse na ně řvát: „Náklon po vodě! A nechytej se tý lodi!“, jako kdyby mě nějak tížilo, kdyby všichni ti malí otravové udělali do lodě díru a jeden po druhém šli s překvapenými výrazy ke dnu, tak tato představa byla skutečně mnohem horší, než skutečnost, že se večer u táboráku budu muset nepříjemně ošívat.
Co se plavby samotné týče… tak na tu už mi slova nestačí. Byl jsem ale plný dojmů. Jedním z těch dojmů byl například úžas. Nevěřil jsem, že něco takového spatřím, co budu živ. Patnáct lodí, které do sebe vzájemně nabourávají po celý den a ani na okamžik je to nepřestane bavit, patnáct lodí, které účelně najedou na každý šutr, který spatří, patnáct lodí, které si nedají volný pád dolů po jezu jen proto, že je Mára seřval už předem. Za normálních okolností by mě nejspíš bavilo celou tu akci sledovat – dejme tomu v pohodlném křesle a z bezpečné vzdálenosti. Ale vzhledem k okolnostem, tedy tváří v tvář nebezpečí, že to bude právě má loď, jež vinou nějakého neschopného zadáka nabourá do břehu, skončí na kameni nebo udělá pár kotoulů v peřejích, se mi celá situace jevila poněkud černě. A nezlepšil to ani fakt, že jsme s Alenou zůstali až do večera suší a (i přes to nepohodlné sezení) zdraví. Tedy fyzicky. Můj psychický stav podrývala vidina blížícího se táboráku a také určité potíže, které jsem měl při stavění stanu. Nebyl jsem totiž schopen najít kolíky a po delší úvaze jsem došel k závěru, že jsem je nejspíš nechal v původním táboře. Že bych se na to…
„Tak co, jak se cejtíte po dni na vodě?“
U shnilýho pádla, to mě nemůžeš aspoň na chvilku přestat otravovat? Nemůžeš se jít prostě utopit do Ohře s ostatníma? Co si to za vodáka, když si nejdeš ani zaplavat!
Otočil jsem se na Máru s výrazem, který byl podle mého názoru ještě poměrně diplomatický.
„Jde to,“ utrousil jsem a začal se velmi důkladně zaobírat připínáním plachty na střešní okénko.
„To vám bude v noci asi vedro,“ okomentoval Mára mé počínání.
„Mám rád teplo,“ odpověděl jsem prostě. Než se Mára stihl nadechnout k další milionové poznámce, řekl jsem: „Strašně rád bych si povídal, ale musím už běžet. Jdu s nima do města. Tak zatím.“
Zatvářil jsem se jako měsíček na hnoji a vydal se za Alenou, která již netrpělivě přešlapovala na okraji tábora ve společnosti téměř všech děcek, která se rozhodla, že lepší než strávit večer s Márou a s debatou na téma „mám známýho a ten má psa a ten pes normálně skočil do jezu a přišel o nohu“ je jednoduše vydat se do nedalekého města, nakoupit si spoustu jídla a případně suchých ponožek. Těch pár studentů, co v táboře zůstalo a v dobré víře šlo do nedalekého bufetu na smažák, bylo jistě nemile překvapeno, neboť jsem Márovi ještě před naším odchodem zadal velmi důsledný příkaz, aby na ně dal pozor. Což pro něj zhruba znamenalo „otravuj je svými historkami, dokud nudou nezačnou chroustat stůl“. Moc jsem to těm dětem nepřál, ale na druhou stranu jim trocha menšího psychického teroru mohla jen prospět.

**************************

Když jsem se o hodinu a půl později vrátili do tábora, byl jsem v nepříliš jiskřivé náladě.
Studentu Kovaříkovi se totiž podařilo sehnat ve městě povětší meloun, který byl podle mě poměrně nebezpečným objektem na vodáckém kurzu, jehož hlavní náplní byla nutnost sedět půl dne v lodi bez jakékoli… přestávky k uspokojení základních fyzických potřeb, řečeno taktně. Obával jsem se, co několikakilový meloun provede s třiceti studenty, kteří dva dny žili jenom na paštikách a okoralém chlebu. Nechtěl jsem se účastnit následků, ovšem zdálo se, že se vyšší mocnosti spikly proti mně, neboť Bětka mi ještě ten večer svěřila naši kompletní zásobu živočišné uhlí a podobných medikamentů a následně všem laskavě sdělila, že se všemi případnými problémy mají chodit za mnou. Velmi důrazným a vše říkajícím pohledem jsem jim ovšem dal na vědomí, že jakmile si pro svou návštěvu vyberou hodinu mezi devátou večerní a devátou ranní, nedostane se jim živočišného uhlí, ale rány ešusem po hlavě.
Povinný táborák začal ještě dřív, než se setmělo a zpočátku se vlekl ve velmi zdlouhavém duchu. Poměrné uvolnění nastalo až ve chvíli, kdy se Mára odešel opít do nedaleké hospody s místními křupany a ponechal nás ve stádiu poměrně příjemně šílené zábavy, která zahrnovala rozbíjení melounu o zem a grilování gumových medvědů. Ač jsem se v těchto aktivitách příliš nenacházel, bylo to mnohem lepší než Márovy historky. Studenti mne opět nestačili překvapovat tím, jak málo jsou dospělí vzhledem k faktu, že je brzy čeká zkouška dospělosti.
„Hej, to je humáč!“ prohlásila nadšeně studentka Pecková, když se další medvěd přiškvařil na opékací klacík a následně začal přikapávat do ohně.
„Máme ještě něco, nebo jenom ty hnusný Marshmallow?“ zeptal se kdosi, koho jsem ve tmě nebyl schopen identifikovat.
„Máme meloun,“ řekl jen tak mimochodem student Kovařík, na což ostatní zareagovali euforickým „Hééj!“ a předmět doličný spořádali dřív, než byste řekli Vydra.
„Myslíte, že se Mára někdy vrátí?“ zeptal se poté kdosi a z jeho hlasu bylo jasně poznat, že to byla otázka jednoznačně rétorická.
„Kretén,“ zamumlala polohlasně studentka Ševková se zjevnou ignorancí vůči profesorskému sboru, který seděl nedaleko. Neměl jsem ale to srdce ji okřiknout, nejspíše asi proto, že jsem byl podobného názoru.

Lehká zábava pokračovala až do doby, kdy se k naší velké nevoli přikodrcal Mára s jiskřícíma očima, písní na rtech a očividně tak trojím viděním, neboť málem spadl do plápolajícího ohně a okomentoval to pouhým: „Jejda!“ Někteří studenti, kteří měli dar předpovídat budoucnost, se šli takticky uložit ke spánku a u táboráku tak zbyly jen ty silnější povahy. Nestydím se přiznat, že bych raději strávil zbytek večera opékáním medvídků, než ve společnosti opilého trolla, který má nepřekonatelnou touhu vyprávět všem o tom, že mu jakýsi neznámý pes rozkousal mobil. Bylo mi upřímně líto psa, který byl očividně tak světem neprotřelý, že se vůbec k Márovi přiblížil.
„No koukejte na ty díry od zubů!“ zadeklamoval Mára nadšeně, když se mobil předával kolem táboráku z jedné ruky do druhé, doprovázen vysokou atmosférou znechucení a jistými nepříliš tichými připomínkami typu: „Dostanu třídní důtku, když to po něm hodim?“
„Vy ste všichni středoškoláci, že jo?“ zeptal se posléze Mára, když k němu mobil doputoval zpět.
Protočil jsem oči v sloup.
„Tak to vás asi čeká maturita,“ pokračoval dál Mára ve své profesionální dedukci, „ale víte co? Já se vám k něčemu přiznám. Já ani maturitu nemám.“
„No ne, fakt?“ zareagoval kdosi.
„Má aspoň základku?“ otázal se někdo polohlasně.
„Má loď, to mu stačí.“
Mára očividně neposlouchal, protože se otočil na mně a naprosto nevinně se mě zeptal: „A co ty? Máš vůbec vysokou školu?“
Jestli jsem se někdy v životě cítil více evolučně nadřazen, než právě v této chvíli, nevím o tom. Do své odpovědi jsem vložil veškerý svůj názor na Márovu osobu, na jeho způsob vyjadřování, na jeho nudné historky, na jeho nevyžádané rady a zejména na jeho klobouk.
„Mám.“
Vyvolal jsem lehký smích u několika děcek a tak nějak jsem si nebyl jistý, jestli se mi smějí jen tak ze zvyku, nebo jsem skutečně řekl něco, co je nadchlo. Mára samotný se zatvářil nejprve překvapeně a posléze uznale. Následně prohlásil, že mi gratuluje, a že si pude dát ještě něco do trumpety. Poté se zvedl a kolébavou chůzí odkráčel zpět za svými přáteli s inteligenčním kvocientem mrtvého mloka.
Chvíli jsme si užívali nabytého klidu a pohody, ale poté mne dohnala bilance náročného dne, takže jsem se zatvářil jako základní jednotka nevyspalosti a popřál jsem všem dobrou noc. Studenti to vzali jako poněkud slušnější verzi rozkazu „Zapadněte a koukejte chrápat, zejtra je taky den“, jako jeden zazívali a začali se trousit do stanů.
Já se k tomu, pravda, moc neměl. Komu by se také chtělo do stanu, ve kterém je zima a do něhož se nevejde? Pokud bych ale rychle nezapadl, hrozilo, že mě může každou chvíli přepadnout Mára. A to jsem rozhodně nechtěl riskovat.