SÁZAVA

Byl obyčejný pracovní den. Sluníčko hřálo a tak jsme polední přestávku trávili venku, když v tom mi zazvonil telefon. Kamarádka Alena na mne hned začala chrlit informace, že jedou o víkendu na vodu a že jim jeden člověk odpadl a jestli prý nechci taky jet. Začaly se mi hlavou honit mé dřívější vodácké zážitky, které jsem absolvovala bez ztráty kytičky. Bylo to sice před více jak dvaceti lety, ale ještě jednou se podívat na řeku mne lákalo. Jediné, co mi kazilo radost byl fakt, že od poslední vodácké zkušenosti mám kromě dalších křížků na krku také navrch minimálně třicet kilo. Představa při mé pozici na háčku a nějaké muší váhy vzadu na kormidle byla zajímavá. Jestli by vůbec při náklonu lodi, při značném ponoru přední části kormidelník dosáhl pádlem k hladině? Alena mne ujistila, že moje parťačka Olinka není žádná anorektička a mé obavy rozptýlila. Bylo dohodnuto, na Sázavu jedem.
Sraz byl v sobotu ráno v Týnci nad Sázavou, kde jsme rozbili základní tábor. Naši skupinu tvořili zaměstnanci veterinární kliniky, sestřičky a páni doktoři. Až na Alenu jsem neznala vůbec nikoho. Zvolala jsem bodré vodácké Ahóóój a rozhodla jsem se všem tykat. Vždyť jsme všichni na jedné lodi nebo alespoň na jedné řece. O to víc mne překvapilo, když se ozvalo:“ Mohl byste mi podat pádlo pane doktore?“ Téměř všichni si vykali a oslovení znělo „pane doktore“ To mne trochu zarazilo, ale možná k nelibosti některých , jsem se od tykání nenechala odradit. Už se vidím jak na vodě volám :“zaberte pane doktore nebo se cvaknem!“
Dopoledne jsme se motorákem vydali do Čerčan odkud nás čekala první etapa. Vyzvedli jsme si lodě, zabalili sudy. Můj kormidelník byla Olinka, také žena středního věku. Sice žádné tintítko, ale mých proporcí zdaleka nedosahovala. Usadila jsem se na háčku a nevím proč, ta loď byla určitě daleko méně stabilní a daleko více náchylná k převržení, než byly lodě před dvaceti lety. Bylo krásně a naše skupina šesti lodí v poklidu vyrazila na směr Týnec. Po předešlých povodních byla voda ještě skoro dva metry nad stav. Ale v tomto bezproblémovém úseku jsme se plavili v poklidu. V rámci této pohody jsem se snažila se všemi seznámit. Vždy jsme přirazili k nějaké lodi a já si snažila zapamatovat jména posádky. První zastávka byla u hospody na oběd. Přirazili jsme ke břehu a já jako správný háček vyskočila z lodi. Možná až trochu moc iniciativně, neboť jsem se rázem ocitla po prsa ve vodě, z toho po kolena v bahně. Snažila jsem se vyškrábat na břeh, což se mi značně zamazané povedlo. Cesta od kotviště k restauraci vedla po rozmáčeném břehu čtvrtmetrovou vrstvou bahna. Při každém kroku jsme se bořili, bahno nám protékalo mezi prsty a nohy šly vytahovat jen s velkou námahou. Restaurace byla naštěstí na zabahněné vodáky připravena a tak jsme se mohli omýt v přistaveném bazénku a civilizovaně se naobědvat. Poté stejnou bahnitou cestou nazpátek, nalodit se a pokračovat v cestě. Vesele jsme na střídačku přiráželi lodě k sobě a popíjeli dovezený proviant. Před námi se objevil jez, jdeme ho omrknot. Břehy byly ale vysoké , nebylo se čeho zachytit. A zase vrstvy toho prokletého bahna. Jako háček jsem se opět vrhla do vody. Nohy se mi bořily a bahno mne nechtělo pustit. Když jsem stěží vytáhla jednu nohu, zabořila jsem se druhou a opačně a to pořád hlouběji a hlouběji. Ve snaze vyrvat nohu z bahna se mi vyzuly sandály a tak jsem se musela do hnědé vody pomořit, abych zachránila boty. Snažila jsem se po příkrém uklouzaném břehu dostat ven. Hlavou už se mi honily černé myšlenky. Pomohl by snad jedině jeřáb. Po několika dlouhých minutách, špinavá, vlasy propláchlé bahnitou vodou a s ulámanými nehty jsem se dostala ven. Jez jsme zdárně zdolali. Pak už nás čekalo jen doplutí do našeho tábora v Týnci nad Sázavou. Hovor se sice točil kolem zítřejšího dne, kdy nás čekal náročnější úsek s mnoha jezy, ale dneska jsme se ani jednou necvakly, tak čeho se bát. Voda sice byla dost nad stav, první jez už hučel v Týnci, ale to určitě zvládneme.
Večer jsme poseděli u táboráku. Dosud jsem veterináře považovala za milovníky zvířat, ale když jsem poslouchala jejich historky, tak nevím nevím. Radka, paní doktorka vyprávěla, jak zkracovala osmákovi přerostlé zuby a pak smutně na závěr řekla, že to nepřežil. „Vykrvácel?“ zeptal se Franta. Ne, už se nikdy nenajedl, odvětila Radka. Ríša zase vyprávěl, jak jeho kamarád jel autem a srazil kočku. Když vystoupil, kočka ležela ve škarpě, bez hnutí, asi v posledním tažení. Aby ji ušetřil trápení, vzal klacek , pořádně ji přetáhl, aby ji dorazil. V tom vyběhla majitelka a začala řidiči nadávat, marně vysvětloval, že to myslel dobře, aby se zvíře netrápilo. Když ustupoval zpět do auta, všiml si, že kočka, kterou srazil, je napasovaná v chladiči. Ta druhá se jen vyhřívala na sluníčku. Další historka byla o domácím mazlíčkovi křečkovi, který se prý běžně volně pohyboval po bytě a páníčkové mu porůznu nechávali po bytě žrádlo. A tak se stalo, že majitelé odjeli na pár dní na dovolenou, nechali svému mazlíčkovi poschovávané zásoby žrádla a vody. Když se vrátili, křeček nikde. Konec byl smutný, křečka našli usušeného u ústředního topení. Nebožák někde našel magnetku, kterou si s další stravou nacpal do tváří. Ovšem při průchodu okolo kovového radiátoru se magnetka v ústech přicucla a křeček byl uvězněn. Kdyby ovšem snědl magnetky dvě a dostal se mezi žebra radiátoru, mohl své majitele vítat širokým úsměvěm. No a poslední historka je o starších manželích, co chodili se svým pejskem na injekce. Mělo jich být deset. No a když byl voříšek skoro uzdraven, zbývala jen desátá injekce, v ordinaci byla jiná sestřička. Manžele jí s radostí oznámili: „my jdem na tu poslední injekci“. A tak jim pejska utratili. Pak jděte se zvířátkem ke zvěrolékaři.
Po posezení u táboráku jsme se odebrali do stanu nasbírat síly na další den. Ráno jsme se posilnili, vyfasovali vesty, sbalili barely a chystali se vyplout směr Pikovice. Já jsem asi zastupovala nějakou subtilní dívku neboť moje vnady velikosti 10 jsem za nic nemohla nacpat do vesty velikosti L. Alespoň jsem vestu na sebe navlékla a zapnula páskem okolo pasu, zip zůstal rozepnutý. První jez jsme si obhlédli již v kempu a tak jeho sjezd proběhl bez problémů. S naší zátěží ve špičce jsme sice nabraly hodně vody. Ale když jsem se řádně oháněla a vysávala houbou, byla voda za chvíli pryč. Ovšem mezi tím, se nám do cesty připletly kameny, které loď naklonily a to mému velkému těžišti stačilo, abych se i s lodí převrátila. Naše první cvaknutí, zasmály jsme se, jednou to přijít muselo. Nikdy bych neřekla jak je těžká loď plná vody. Naštěstí naše skupina nebyla daleko a našli se gentlemani, kteří se vrhli do vln a pomohli nám. Bohužel nedlouho na to se nám do cesty připletly pro změnu vrbičky s úplně stejným výsledkem. Opět všichni čekali a pomáhali nám zprovoznit loď. Oproti včerejšku zrovna žádné teplo nebylo, ale ani po dalším karambolu nám úsměv nezmizel z tváře. To už byl před námi druhý jez. Voda děsivě hučela a valila všemi směry. Považuji se za dobrého plavce a vody se nebojím, ale ta masa, co se valila přes kameny budila respekt. Nejdříve jsme situaci obhlédly a pak zvolily taktiku. Vjely jsme do rozbouřených vod. S mojí maličkostí na přídi se ani jiný výsledek nedal očekávat. Rázem jsem se ocitla popás ve vodě. Ještě chvíli se naše loď držela na hladině, ale velké množství rozkolísané vody na palubě nás bezpečně poslalo ke dnu. Nyní se projevila zákeřnost mojí rozepnuté vesty. Voda se do mne opřela, vesta se rozevřela a já začala jízdu rozvodněnou Sázavou. Rozevřená vesta měla efekt asi jako plachta ve větru. Proud mne a loď, kterou jsem držela vláčel přes všechny kameny. Olinka neměla šanci plavat tak rychle a proto se mi brzy ztratila z dohledu. Snažila jsem se přežít. Ostatní jako kdyby něco tušili se zdržovali poblíž, aby nám pomohli. Někdo mě dotáhl i s lodí ke břehu, už se mi ti zachránci pletli. Byla jsem vysílená, omlácená a bez kormidelníka a hlavně za další zátočinou už hučel další jééz. Úsměv už mi začal trochu zamrzat, zatím jsme v počtu koupelí jasně vedly. Bylo mi jasné, že vestu musím nějak zapnout. Výdech, splácnout prsa a ještě, že tam byl celkem pevný a masivní zip. S vypětím všech sil se podařilo. Čekala jsem u břehu a doufala, že se Olinka někde objeví. Opravdu za nějakou dobu se z křoví vynořil můj zadák. Nohy samá modřina, z kolen Olině crčela krev. Nezbývalo než jet dál, cíl byl v Pikovicích. Na dalším jezu jsme vystoupily a šly na obhlídku. Voda se opět jen valila a hučela. Šanci měly ještě rafty, většina kánoí končila ve vlnách. Pod jezem byla hromada diváků, kteří ochotně zachraňovali lodě a tonoucí. Jez se dal obejít a tak jsem se s radostí sjíždění vzdala a tento jez zdolala po souši. A také jsem mohla ojediněle sledovat vodácké karamboly z hlediska záchranáře a ne jen z hlediska topícího se. Milá změna. Následoval jez Kaňov, který je nebezpečný, tak jsem se přetažení nijak nebránila. I když našli se jedinci, co vlnobitím zdárně projeli. A pak už následoval jen děs a běs. Peřeje se střídaly s jezy a my více plavaly než se vezly. Balvany pod hladinou byly značně nepříjemné. Prý se za normální vody dala Sázava přejít po kamenech suchou nohou. Teď nebyly žádné kameny vidět. Udělaly jsme se ještě nejméně stokrát a než jsem v proudu doplavala ke břehu, byl na obzoru další jez a peřeje. Už mi to všechno splývá v jednu velkou pohromu. Vyčerpané, omlácené a promrzlé jsme dorazily do Kamenného přívozu, kde byla zastávka na oběd. Přemýšlela jsem o tom, že bych snad zbytek došla pěšky. Už vedle hospody řval další jez, bylo mi špatně. Vzhledem k tomu, že už byly dvě hodiny odpoledne, k jídlu už měli poslední zbytky. Ale bylo to jedno, hlavně, že alespoň něco teplého měli. Ještě včera měli někteří obavu, abychom v Pikovicích nebyli moc brzo, že jde o rychlý úsek. Teď jsme se modlili, abychom to stihli do uzavření půjčovny. Ostatní se mě snažili trochu utěšit, Olinka už raději neříkala nic. Nakonec vzešel plán, nastane změna kormidelníka. Byl mi přidělen Ondra. Připadala jsem si jako horký brambor, který si mezi sebou přehazovali. Horší už to být nemůže. Ó jak jsem se mýlila.
My jsme s Olinkou měly sud pěkně naležato zapasovaný za sedačkou, tak že mi sloužil jako opěradlo. Ondra měl bohužel sud volně postavený, přivázaný provázkem. Této skutečnosti jsem si nevšimla a tak když jsem si sedala a čekala, že se opřu o sud, tak se nestalo. S výkřikem jsem přepadla ze sedačky na záda, nohy do praku a zaujala pozici „brouk pytlík“ na krovkách nohama nahoru. Ostatní nevěřícně zírali. Hanbou bych se propadla. Ondru to mělo trochu odradit sednout se mnou na loď. Ale mužská ješitnost zapracovala a vyrazili jsme na jez. Snažila jsem se sedět, ani se nepohnout a hlavně se n e p ř e v r h n o u t ! Po pár metrech jsme byli ve vodě. Proud mne vláčel přes šutry, loď šla ke dnu, Ondra někam zmizel ve vlnách.Bylo mi už všechno jedno. Hlavou se mi honilo, jestli má vůbec smysl vylézat z vody. Sázava přeci teče do Vltavy a ta do Prahy a to už mám domů kousek. Když jsem u břehu zahlédla ostatní, kteří už nevyhlíželi, kdy pojedeme, ale kdy poplaveme, snažila jsem se doplácat k nim. Kde mám loď a zbytek posádky nebylo známo. V tom se na hladině objevil sud, Ondrův sud. Urval se z lodi. A tak jedna kanoe musela vyrazit na záchrannou akci pro sud. Všichni měli o zábavu postaráno. Poté se objevil i Ondra s lodí. Nějakou dobu trvalo, než jsme to všechno dali do kupy. Chvíli se mi chtělo hystericky smát, chvíli brečet. Ale nasednout do lodi a pokračovat jsem musela. Čekal nás poslední, v pořadí osmý jez Žampach. Ne, já rozhodně nepojedu, už mám vody dost, někudy to obejdu. Ostatní odjeli a já vyrazila po cestě. Jaké bylo mé zděšení, když cesta nevedla podél vody, ale odkláněla se do chatové oblasti. Na řeku vidět bylo, ale dostat se tam nijak nešlo, odděloval mne plot a chaty. Pobíhala jsem mokrá, ve vestě a s pádlem v ruce mezi zahrádkáři a ptala se kudy k vodě. Koukali na mne, odkud jsem asi spadla a ubezpečili mne, že tady se k vodě nedostanu. Žádný mobil, žádné peníze, žádné oblečení, jen ta mokrá vesta, kterou jsem zas musela rozepnout, protože jsem nemohla dýchat a pádlo. Čiré zoufalství. Utíkala jsem směrem po proudu a doufala, že se cesta někdy stočí k vodě. Asi po kilometru byly u jedné chatky pootevřená vrátka, proklouzla jsem a přes soukromý pozemek se dostala ke břehům řeky. Byla to jediná šance. Nevěděla jsem, kde jsou ostatní, jestli na mne čekají někde výš proti proudu nebo už projeli a jsou níž po proudu? Běžela jsem dál podél řeky, až se objevila naše skupina. To byla úleva, nadšeně jsem mávala pádlem. Obličeje ostatních tak nadšeně nevypadaly. Opět jsem se nalodila k Ondrovi. Myslím, že něco takového ještě veterináři nezažili. Zatnula jsem zuby a doufala, že už do těch Pikovic snad dojedu, už žádný jez nebyl na programu. V podstatě to byl pro mne triatlon, největší část jsem uplavala, kus uběhla a kousek jsem se svezla na lodi. Seděla jsem jak toporná, projížděli jsme zatáčky se skalami a peřejemi a už naštěstí bez úhony. Jen Ondra měl plné ruce práce, kdykoliv jsem zabrala, začala se špička lodi stáčet a on se pak strašně nadřel, aby to vyrovnal. Asi tím špatným těžištěm. Strašně jsem mu chtěla pomoci, ale čekala jsem na pokyn. Už jsem se neodvažovala nic. A tak když jsem zaslechla zabéér, opřela jsem se do pádla. A dle očekávání se špička začala stáčet, až jsme během chvíle byli napříč řekou a plnou parou zajeli do rákosí. Nastalo ticho. Seděla jsem, ani jsem nedutala, ani jsem se raději neotáčela. Jen jsem tupě zírala dopředu a modlila se, aby mne Ondra neumlátil pádlem. Neřekl nic, ale číst myšlenky jsem mu nechtěla.Pak už jsem jenom seděla a vezla jsem se. Ondra dřel jako kůň, ale do Pikovic mne přeci jenom dotlačil. Políbila jsem rodnou hroudu a byla ráda, že mám pevnou půdu pod nohama.
Na závěr jsme udělali skupinovou fotku, kde prý nesmím chybět. Nevím proč, ale další rok už mne na vodu nepozvali.