Demižony

Moji rodiče měli jednu zvláštní vlastnost. Vždy na začátku prázdnin se ponořili do jedné činnosti, kterou vydrželi praktikovat celé léto a dokonale mě a ségře dokázali otrávit, už i tak, nudné a nezáživné volné dny.
Letos se číslem jedna stalo domácí víno. Respektive jeho výroba.
Nadšený byl hlavně táta. Dokázal trávit hodiny a hodiny pozorováním kvasných procesů ve třech malých demižonech, které nechával zavřené v kumbálku na boty.
Lahvemi s domácím vínem se nám brzy zaplnily regály ve spíži i ve sklepě. Táta zkoušel kvasit všechno co mu přišlo pod ruce. Třešně, jahody, broskve, meruňky, angrešt i rybíz.
Každý den nás vyslal v brzkých ranních hodinách galejničit na zahradu, kde jsme se ségrou okopávaly celý den záhonky a sbírali ovocné plody, které ani zdaleka nebyly určeny do našich nadšených dětských bříšek, ale ke kvašení do malých demižonků.
Jednoho dne odpoledne, kdy jsme se, od hrbení zad při sbírání jahod z naší domácí plantáže, téměř nemohly ani narovnat, došel táta k překvapivému závěru.
"Když tak koukám na tu letošní úrodičku jahod.. " Stál nad bedýnkami, které jsme plnily šťavnatými červenými plody, s rukama vbok a přemýšlel.
"Musím sehnat větší demižony!"
Mamka souhlasně přikyvovala a my se ségrou si zaklepaly na čelo.
"Kdo to víno bude pít?"
"Musíme mu dát čas. Takové domácí víno, to se musí nechat uzrát. Potom to teprve bude nářez. Pak mi lidi utrhnou ruce."
"Nebo lidem to utrhne zadky." Okomentovala jsem polohlasně tátův proslov a ségra se hlasitě zasmála.
"Holky honem, honem. Žádné lelky, ať už to je hotové. My s mamkou jedem pro ty demižony."
Neochotně jsme se zvedly, a s útrpným pohledem na zbývajících asi patnáct nekonečných jahodových záhonků, jsme se znovu ponořily do práce.
Taťka, znovu pln obrovského nadšení, utíkal domů, vypláchl malé demižonky, naložil je i mamku a rychle odjel za známým, který mu slíbil výměnu.
Dřely jsme téměř do večera, když se objevila na zahradě mamka a konečně ukončila naše trápení. Zamknuly jsme zahrádku a vydaly se ke garáži, kde přešlapoval netrpělivý taťka s dvěma obrovskými demižony.
"By mě zajímalo, kdo to bude pít." Remcala ségra.
My s mamkou jsme dostaly za úkol vzít do každé ruky košík s jahodami.
"Nechceš pomoct s tím sklem?" Nabízela se mamka.
Táta rozhodně zavrtěl hlavou. Vydali jsme se na cestu, doprovázeny velmi ohnivým řečnickým projevem našeho táty.
"Tyhle demižony nejsou jen tak obyčejné. Je to tak slabé a citlivé sklo, že by stačil sebemenší neopatrný pohyb, malý kamíneček nebo prudký záchvěv větru a roztříštily by se na milion střepů. Proto je musím nést já SÁM, protože vy byste je rozbily. Ztrácíte i jahody a to jsou jen v košíku. Nene, takové demižony vyžadují speciální zacházení, nazval bych to přímo hodinářskou prací je přenést."
S očima v sloup jsme přikyvovaly a pomalu se přiblížily k naší bytovce.
Mamka položila košíky a vyběhla ke vchodových dvěřím a otevřela obě skleněná křídla zasazená v železném rámu, aby měl táta větší prostor k manipulaci.
"Prosím tě, to pronesu i jedněma. Tos nemusela hned otvírat." Hartusil táta.
Opatrně vyšel šest schodů a prošel dveřmi.
Stály jsme okolo dveří a téměř nedýchaly.
Nebyl to nějak hlasitý zvuk.
Jen titěrné CINK, CINK.
A pak strašná rána třístícího se skla.
V mžiku táta držel pouze hrdla demižonů a nechápavě pozoroval tu spoušť kolem sebe.
Téměř naráz se otevřely všechny dveře dolních bytů a zvědavé sousedky nakukovaly,co se stalo.
Po chvilce došlo i mě, ségře a mamce, co se právě stalo.
Vybuchly jsme bouřlivým smíchem.
Ségra pohotově vytáhla mobil a zvěčnila tátův nachový obličej ve vzteklém úšklebku, se kterým pozoroval skleněná hrdla ve svých rukách.
Výroba domácího vína pro tento rok skončila.
Vlastně skončila už jednou pro vždy.